VĚRA BERANOVÁ

Z komplikované, neradostné společensko-politické situace se tak jako v naší historii velmi často hledá východisko v umění. Jiří Lederer v článku nazvaném Co může umění? na tuto situaci reaguje: Znovu již po xté v naši historii se začíná rozvažovat, čím by umění mohlo přispět k udržení občanské soudržnosti. Prostě jakou politickou a široce společenskou roli by mělo a mohlo hrát.

 

Součástí každého čísla Zítřka je uveřejňování poezie; jsou to například básně Jaroslava Hutky. Dramaturgie tohoto periodika citlivě reaguje na aktuální situaci; připomeňme si, že se jedná o podzim 1968.

Recenze uměleckých děl, literatury, filmu, televizního vysílání se soustřeďuje na díla, která se v odstupu času, tedy z našeho dnešního pohledu, jeví jako naprosto výjimečná, a která prokázala jedinečnou kvalitu. Ze zahraničních to jsou především filmy I. Bergmana. Zvlášť recenzovaná díla domácí produkce dokumentují vysokou úroveň kritiky, jistou předvídavost, jasnou hodnotovou orientaci. Z českých filmů jsou to například Jasného Všichni dobří rodáci. Také aktuální knížka Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Pozornost poutají i umělecká díla, která prvoplánově neřeší na první pohled aktuální problematiku. Tak je tomu například s recenzí Aleše Fuchse historické hry Františka Hrubína Oldřich a Božena: V životě národa přicházejí chvíle, kdy lidé jaksi sami bytostně cítí nutnost ohlédnout se zpět na dějiny své země, hledat v nich moudrost.

Rozsáhlý prostor v Kulturní tvorbě je stále věnován recenzím uměleckých děl, například filmům Penzion pro svobodné pány, Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, ale také dokumentární tvorbě Jana Špáty. Odráží se zde i zájem o v té době ne úplně tradiční umělecký projev. Milan Blahynka například analyzuje a specifikuje jedinečnou poetiku divadla Semafor. Za pozornost stojí i prezentace výtvarných umělců, kde se mimo klasiků, jako například Františka Kupky, Františka Muziky, Jindřicha Štýrského, Otto Gutfreunda či Jana Zrzavého, objevují na stránkách periodik představitelé střední a mladší generace: Kamil Lhoták, Jiří Bradáček, Olbram Zoubek, Karel Holan, Vladimír Komárek, Mikuláš Medek, Karel Hladík a další.

 

Proměny atmosféry

Televizní vysílání mělo ve vypjatých situacích jedinečné postavení. Musíme si uvědomit, že existovala jediná československá televize, tedy jistý monopol, a to jak při výběru zpráv, tak, a to především, v rámci jejich interpretace. Kritika v mnoha tiskovinách se proto soustřeďuje právě na tato vysílání. Poukazuje se na jistá oživení televizních programů, která však podle recenzentů postupně mizí; doslova se konstatuje, že televizní vysílání působí jako invalida. Celkovou atmosféru podzimu 1968 vystihuje článek podepsaný Tomáš: Kdybych byl profesí politikem, nemohl bych nevidět nebezpečí porobenství, které lidi strhá a žene zezadu a práská nad nimi hrozbou a strachem. Svobodný člověk chce být lákán a přitahován dopředu, chce být stržen ideály, s nimi se ztotožňuje.

Názorové proměny v redakcích se často otevřeně deklarují: Jakkoli je určitý rozdíl mezi možnostmi, které redakce našich sdělovacích prostředků měly ještě nedávno a těmi, jaké jim nyní zbyly, potvrzují aspoň dopisy čtenářů. Za hlavní pak považuje Jiří Hochman stálou možnost jistého spojení se čtenáři, vzájemné porozumění. Redakce se více než jindy opírají o bohatou korespondenci se čtenáři, kterou v jistém výběru také otiskují.

Avšak situace se týden od týdne mění. Končí časopis Reportér, rozhodnutím Úřadu pro tisk a informace. Tento stav je komentován je první“, tedy čekají se další zákazy.

Společenská situace se vidí i v delší perspektivě, hledají se příčiny současného stavu. Objevují se úvahy na téma Strana vládne, nebo vede? nebo Ať nezápasí lidé, ale myšlenky.

Vladimír Rašín v textu nazvaném Diagnóza bezpráví píše: Trvá to už mnoho let, co zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že v srdci Evropy v civilizovaném státě se mohla společnost, uskutečňující tak hluboce humanistické ideály, jako je socialismus, dopouštět tak otevřených nespravedlností vůči svým občanům.

 

Slovenská problematika

V českém kulturním tisku nemizí, dokonce se stále víc objevuje slovenská problematika navzdory tomu, či snad právě proto, že se stále uvažuje o novém státoprávním uspořádání Československé republiky. Jsou to jak základní informace, recenze, úvahy, tak i hodnocení nejen politického, ale v kontextu s ním i kulturního života. Jsou to například filmy Juraje Jakubiska, studie Laca Novomeského, texty Ladislava Mačka a další. Velkou pozornost si zasloužil v té době ojedinělý pohled na Slovenské národní povstání od pamětníka, účastníka Gustava Husáka Svědectví o Slovenském národním povstání.

Pro českého čtenáře se stává jistou samozřejmostí orientace v tehdejším slovenském výtvarném životě, a to právě díky soustavně reprodukovaným dílům slovenských autorů. Jedná se například o výtvarnou prezentaci regionů, například Šariše, i konkrétních představitelů slovenské moderny, například malíře Dúbravce, fotografií Zuzany Mináčové, Martina Martinčeka a dalších.

 

Proměny politického klimatu

Názorová jednota nebyla bezezbytku jednoznačná. Docházelo i ke vzájemnému očerňování. Jako příklad bychom mohli uvést kritiku Kulturní tvorby, která proběhla v Rudém právu. Kritika směřovala především na články Jana Klimenta, který byl paradoxně v některých periodikách označován za dogmatika. Tak se s přibývajícím politickým napětím vyostřovaly i konkrétní osobní útoky.

Jistá opora, jisté východisko se v bouřlivých časech hledá u klasiků. Například k 150. výročí narození Karla Marxe píše Karel Holý právě v Kulturní tvorbě, kde chce poukázat na to, že je mnoho jevů, které snad skalním marxistům, kteří úzkostlivě střeží jeho čistotu, dělají velké starosti.

Stejně tak je využita i osobnost T. G. Masaryka. Jedná se o jisté přehodnocení, hledání nových či jiných souvislostí a hodnocení. Tak například využívá J. Karola termín J. L. Fischera „socialistický humanismus“ právě v souvislosti s odkazem T. G. M.: V politicko-morální sféře jsme pak Masarykovi povinováni nikoli apriorním zamítáním jeho demokratického humanismu, ale jeho dotvořením do humanismu socialistického.

 

Recenze a ocenění

Recenze uměleckých děl a výkonů jsou vždy hlubším obrazem doby, než se na první pohled zdá. O to cennější jsou pak recenze, které jsou interpretovány v rozpětí času. Tak máme možnost posuzovat dobové chápání a posuzování s dalšími historickými etapami, v nichž jsou díla interpretována. Některá díla jako by získala trvalou hodnotu, některá propadají. Příkladem trvalé hodnoty mohou být recenze filmu Františka Vláčila Údolí včel od Jana Klimenta, stejně jako vídeňská premiéra Topolova Konce masopustu od Václava Vrabce. Kladných recenzí se také dočkal film Nebeští jezdci podle scénáře Zdeňka Mahlera.

V dobovém tisku je velká pozornost věnovaná výročí položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868.

O charakteru doby také hovoří udělování významných cen a vyznamenání. Tak právě v roce 1968 získává Státní cenu Klementa Gottwalda Jaroslav Seifert

I v takto vypjatých časech se našel prostor pro obecnější teoretickou problematiku, jako byla otázka kýče. Rozhovor s Václavem Zykmundem, autorem tehdy velmi populární publikace Gýč (vyšla na Slovensku) pořídil pro Kulturní tvorbu Alois Rečka. V rozhovoru poukazuje Zykmund na to, že kýč není zdaleka vázán jen na umění a poukazuje na jeho úlohu v rámci celkového životního stylu: Nedívejme se na kýč nikdy izolovaně. Kvalitu kýče může posoudit jen ten, kdo chápe umění jako umění a kýč, jako kýč.

 

Kritičnost do vlastních řad

Doba rekapituluje zavedené zvyklosti, obecná kritéria uplatňovaná především v předcházejících obdobích. K těm patří i chápání třídního původu, hrající v určitých obdobích významnou úlohu. Rudolf Kocanda na to upozorňuje: Není tomu tak dlouho, co i u nás byl třídní původ prvořadým měřítkem pro hodnocení lidí. Z tohoto vidění se dále odvíjel i problém vztahu třídy a jednotlivce: Jde mi o to, aby z našeho života zmizela při hodnocení lidí neblahá teorie třídního původu.

Napjatá společensko-politická situace vyžadovala mimo řešení každodenních problémů i kladení zásadních a základních otázek. Například Jiří Loukotka považuje za základní problém doby pochopení, interpretování takových fenoménů, jako je demokracii a socialismus. Poukazuje na to, že se v posledních letech názory na demokracii poněkud různily a závěrem se ptá: Jaké má naše společnost reálné předpoklady pro uskutečnění hlubokých demokratických přeměn.

Prostor nacházejí, a to i v kulturním tisku, otázky a odpovědi do té doby sporné, či kontroverzní problematiky, jako existence politických procesů 50. let. K tomuto tématu se v Kulturní tvorbě vyjadřuje i ten, který tuto situaci sám zažil, pozdější prezident Gustav Husák.

Důraz periodik je kladen i na výtvarnou stránku. Kulturní tvorba na ni klade velký důraz a publikuje výtvarná díla Fr. Hudečeka, Jiřího Šlitra, Jana Kotíka, Quido Fojtíka, Jiřího Koláře, fotografa Martina Martinčeka a dalších. Často i tematika reaguje na dramatickou situaci doby: objevují se Jánošíci, nebo také Jan Žižka i další osobnosti, symbolizující národní svobodu a boj za sociální jistoty.

 

Význam anket

V anketách uveřejňovaných v různých časopisech se stále opakují jak otázky, tak odpovědi na podobná témata. Jako například: Jste optimista nebo pesimista? Jak příhodné v této dramatické době! Například ředitel mikrobiologického ústavu Ivan Málek odpovídá: Jako biolog pragmatický optimista. Jaromír Neumann, významný umělecký historik, se vidí i v současnosti jako optimista, ale dodává, že optimista v dlouhé perspektivě a hlavní je vydržet. Ladislav Tondl vidí současnost v kontextu předcházejících i následujících konfliktů. Jaroslav Průšek, historik středověku, vysvětluje svůj pesimismus slovy: Mimořádně zúžený prostor všech aspektů našeho života nemůže ladit s optimismem. Farmakoložka H. Rašková: Dělám v současné době, dělala jsem v minulosti a doufám, že budu moci dělat i v budoucnu. Filosof Robert Kalivoda: V zásadě jsem vždy inklinoval osobně ke skepticismu a historicky k optimismu. Na situaci se dívá realisticky literární vědec Felix Vodička: V této chvíli nevyřešíme nic svými pocity, bytostným nebo okamžitým optimismem, nebo pesimismem.

Součástí většiny časopisů jsou i rubriky věnované dopisům čtenářů. V krizové situaci se právě čtenáři svými dopisy snaží podpořit své časopisy. Obecně se pociťuje nebezpečí jejich likvidace.

Čtenářská podpora se týká i konkrétních politických osobností, například tehdejšího ministerského předsedy Černíka.

Společné většině časopisů a novin je hledání opory ve čtenářích. Například na stránkách Zítřku se objevují články či glosy nejrůznějších osobností vědeckého i uměleckého světa, které by se možná v jiných souvislostech nikdy nesešly. Miroslav Horníček například přemýšlí o hrůze, která se může vyskytovat i v čisťounkém prostředí. Albert Pražák uvádí úvahy o zahraniční politice, realisticky se dívá na úlohu supervelmocí. Jsou uváděny úvahy Jiřího Suchého, na anketní otázky odpovídají mezi jinými také Miroslav Šimek a Jiří Grossmann.

Osloveno bylo také 12 režisérů. František Vláčil vidí současnost velmi skepticky, Otakar Vávra chápe současnost více realisticky, Karel Kachyňa plánuje natočit film o srpnu 1968, který chápe v podstatě tragicky. Režisér Ewald Schorm striktně sděluje: Nemám chuť na cokoli odpovídat. Ladislav Helge doufá, že příští týden budu větším optimistou. Jaromír Jireš ani nechce odpovídat, Jiří Hanibal radí řídit se vlastním rozumem. Zdeněk Podskalský zůstává i přes současnou situaci optimistou. Hynek Bočan odpovídá: Jistotu nemám, Václav Vorlíček: Teď spíše pesimista, chci důvody, abych byl optimista“, Vojtěch Jasný: Není příliš důvodů k optimismu. Jan Grosmann vidí současnost jako absurditu. Režisér Miroslav Macháček se v podstatě utěšuje: Dějiny dokazují, že pravda a rozum jsou nepřemožitelné. Ota Ornest nevidí budoucnost růžovými brýlemi. Evžen Sokolovský se cítí jako pesimista.

Na anketu reaguje také plejáda herců. Rudolf Hrušínský v rámci absurdnosti odpovídá: Dnes je čtvrtek, ale možná, že to není pravda. Stejně absurdně odpovídá Luděk Munzar na otázku, jak se má: Přímo jásám. Lubomír Lipský poukazuje na nebezpečí autocenzury. Vlasta Chramostová: Nikdy nezoufat. Představitelé literatury se zamýšlí. Vladimír Páral odpovídá na otázky míry optimismu a pesimismu: Jsem optimista jako hrom. Miroslav Florian: Mám chmurný dojem, že nám zbývá jedině ten optimismus. Ivan Klíma: I v budoucnu chci psát a chci psát tak… Zdeněk Mahler: Ďábel mě nutí, abych uvěřil v Boha. VýtvarníkVladimír Preclík: Šlapejme schody vzhůru.

Pravidelně se objevují rozhovory redaktora Vladimíra Škutiny s politiky, například s Oldřichem Černíkem na téma druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, nebo o problémech televize s Jiřím Kantůrkem, či s Janem Werichem o žhavých problémech současnosti.

Otázky obecně politické jsou často interpretovány v širších morálních souvislostech. Milan Růžička v Zítřku píše: Být zotročen není hanba hanba je být poslušným otrokem. Nebo Někde by stačilo vyměnit vládu, jinde by bylo jistější vyměnit celý národ.

Objevují se texty, které srovnávají představy před několika měsíci, jsou tedy dokladem prudce a rychle se měnící situace.

Jiří Lederer nazval svůj článek To je nadělení… Kdyby mi někdo jako vtip před třemi měsíci řekl: Naše vláda bude zase zakazovat vysílání různých věcí v televizi, myslel bych si o tom člověku, že má smysl jen pro hloupý humor.

 

Otázky kulturní politiky

Kulturní politika prostupuje nejrůznější oblasti uměleckého světa. Na stránkách tiskovin se objevují nejrůznější citáty podporující humanizaci kultury, například citace Karla Marxe: Být radikální znamená uchopit věc u kořene, kořenem člověka je však člověk sám.

Za velmi důležité jsou považovány otázky organizační. Dne 22. listopadu 1968 se ve Slovanském domě konala zasedání ústředního výboru tvůrčích svazů a ČSAV. V úvodním slově režisér Ladislav Helge hovořil o politické realitě: Žijeme v době kompromisů nutných i možná zbytečných a zneužívanýchVíme, že stranické a státní vedení je dnes vystaveno dvěma v podstatě protichůdným tlakům. Tyto tlaky vidí v přítomnosti zahraničních vojáků na jedné straně, na straně druhé postojem domácí většiny. Apeluje pak na to, aby denní politickou praxí se rozvíjela polednová politika. Snaha o návrat k opravdovému socialismu dokumentuje heslo: Aj za socializmu treba bojovať za socializmus.

 

Otázky dramaturgie

Kulturní život podzimu 1968 nic neztrácel na své intenzitě. Za významný dramatický počin se považovalo uvedení televizní adaptace významného díla Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu. Film byl v této době jedním z nejsledovanějších druhů umění. Již jen výčet filmových titulů těchto let hovoří o jasné orientaci filmové dramaturgie. Na otázky o stavu filmové produkce odpověděl ústřední ředitel ČS Filmu Alois Poledňák. Konstatuje, že řada filmů nebyla bohužel dokončena, zvlášť upozorňuje na ten, který se podařilo ukončit, na Skřivánky na niti, který se stal typickým filmem té doby a v odstupu dokumentuje svou bezespornou kvalitu. Z výtvarné oblasti to pak byla výstava k 50. výročí vzniku ČSR a také pozoruhodná dramaturgie Alšovy galerie na Hluboké. Vzpomínalo se také 20. výročí přijetí v OSN Všeobecné deklarace lidských práv, což právě v této politické situaci nabývalo dalších možných významů. V této souvislosti publikuje Vladimír Škutina článek v Zítřku Člověk! Zní to hrdě?: Chodím teď velmi často na rampu Národního muzea a dívám se dolů na Václavské náměstí. Ne, neohlížím se. Ty rány za mými zády jsou dosud příliš čerstvé. Ranami myslí stopy po střelách ze srpna 1968.

Obecné společenské napětí se projevuje jak v konkrétních upozorněních na změnu situace, tak v úvahách filosoficko-sociologických s politickými výstupy. Svatopluk Pekárek odpovídá na otázku, co nejdůležitějšího si musíme uhájit. Je to podle něj právo na vlastní cestu. To nejdůležitější, co musíme zvládnout a překonat je zničit strach z budoucnosti.

Obrazem doby jsou také vtipy kreslené i textové, například:Počasí se nám zhoršilo, ale aby si to nikdo špatně nevykládal. Uplatňují se také krátké sentence, často podepsané J. Růžičkou: Někdo se po projití žárem stane diamantem, jiný škvárem, nebo Nevyklizujme pole, ujal by se tam plevel. Nebo Strach je choroba, kterou začíná poroba.

Obecně upozorňuje tisk na nedostatek informací oproti předcházejícím měsícům s s poukázáním na to, že se to může zdát pro jistý politický výklad velmi výhodné, avšak v konečném výsledku to bude mít velmi negativní důsledky pro celou společnost.

Na Vánoce 1968 uveřejňuje časopis Zítřek anketu, kde klade velice široce založenou otázku „O čem přemýšlíte?“ Václav Černý odpovídá: O těch, jimiž se nyní v úzkostech trápí miliony Čechů a Slováků… chci sdílet společný osud. Sergěj Machonin: Zda má umění vůbec nějaký smysl. Ivan Poledňák: Chci přispět k formování československé hudební psychologie. Jan Procházka se zamýšlí nad historickou tematikou. Jindřiška Smetanová vidí jistotu v navrácení se ke svým pramenům. Jiří Trnka na položenou otázku, co je jistota, odpovídá: Je to vzájemná starost, nebo radost všech slušných lidí na světě o jejich zemi a práci, bez ohledu na politiku, vzdálenost a rasu.

Uplatňují se také texty, které poukazují na historickou problematiku, především na demokratické tradice. J. B. Kozák vzpomíná na Pátečníky, František Langer na Vánoce v legiích, často se cituje Karel Čapek. Vladimír Škutina pokračuje v pravidelných rozhovorech s Janem Werichem.

Hledají se tedy nezpochybnitelné konstanty, hodnoty podporující vědomí soudržnosti, kontinuity, smysl a poslání kultury a umění.