ALEXEJ MIKULÁŠEK

(pokračování nekonečného seriálu)

Literatura samizdatová, a zvláště ta vycházející skutečně „na koleně“, svépomocně, bez IBSN a dalších náležitostí běžného knižního oběhu, představuje fenomén svého druhu. Její zmapování není v silách jedince nikoli proto, že by byla počtem srovnatelná s tou „oficiální“ (je vpravdě okrajová), ale především nemožností se s tímto okruhem seznámit v alespoň relativní úplnosti, alespoň v seriózním reprezentativnějším vzorku. V archivu pisatele tohoto příspěvku, který je současně samizdatovou knihovničkou Unie českých spisovatelů, jsou desítky a desítky, jistě více než stovka takovýchto „čistých“ samizdatů, tedy (většinou) útlých publikací v podobě tisku nebo otisku (internet nechávám stranou). Jsou vydávané „vlastním nákladem“, „selfeditorsky“, jako „samotisky“, ale držme se raději zavedeného výrazu – jako samizdat. Mnohé sice nemají větší uměleckou hodnotu (těch je bohužel většina, to nemá cenu zakrývat), některé si však zaslouží velmi seriózní rozbor a vstup do širšího čtenářského povědomí formou „oficiálního“ vydání. Alespoň touto cestou je možné částečně prolomit cenzuru, která samizdaty provází, a to cenzuru trojí. Jednak ekonomickou (nedostatek peněz na vydávání-sponzorování byť malonákladových knih), mediální (literární ani jiný tisk jim nevěnuje pozornost) a ideologickou (publikované obsahy většinou nekonvenují režimu a jeho autoritám, takže někdy maně upomenou rukopisné a strojopisné opisy děl známých embargovaných autorů minulosti).

Mezi „selfeditorské“ tisky, jimž naštěstí nehrozí trestní postih ze strany českých úřadů, patří dvě sbírky básní, které se snad náhodou sešly v redakci našeho týdeníku (tehdy ještě Obrysu-Kmene, nyní LUKu). Poetikou se liší jako den a noc, ale leccos jiného je spojuje, a to, co je nejvíce spojuje, není pouze způsob editování.

První sbírka je nazvána MILÉNIUM (jediný bibliografický údaj v ní přetištěný zní „Vydáno vlastním nákladem roku 2012“) a jejím autorem je Josef Prskavec, vítěz letošního ročníku literární soutěže Kouzelný klíč. Prskavcovy verše chutnají hořce a trpce, jsou plné paradoxů a černé ironie, vědoucí a vidoucí, přesně chirurgicky vykroužené z matérie slova a jeho původního i přeneseného významu. Mají epigramatickou jiskru, a jakkoli jsou racionální (bez rozumu nevzniká nic), jsou výsměchem tzv. pragmatickému a selskému rozumu schopností pootočit optiku, podívat se na svět zezadu, zboku nebo vůbec z jiné perspektivy. Na hoře Karmel svatý Václav pahýlem ruky žehná národu… Při koupi hada dostanete živého křečka zdarma… Ďáblovi jsou lidé otravní jako blechy v kožichu… (jenom mu zasviní rošt). Rimbaud obchoduje se zbraněmi, somráci žebrají a svatí muži žehnají, protože „každý má svůj byznys“, (s. 63).

V podloží těch veršů slyšíme ozvuky absurdní logiky a logické absurdity žánru zvaného aforismus a částečně i sentence, jejich paradoxních zvratů, srov. „Snili jsme o ráji / a vymysleli peklo, / které nás něžně objímá.“ Nebo jinde: „I v nebi je maličký kousek pekla, / a v pekle zbyteček Ráje.“ Nebo „Před ďáblem / jsme si přece / Všichni rovni: / Prachy jsi, / v prachy / se obrátíš.“ Ale nečekejme onu taneční lehkost aforismů, jejich ladnost a duchaplnost, jakou známe třeba z tvorby Janíkovy, ani útěšnou moudrost přání-naučení Černíkových, ani grotesknost a ambivalentnost aforismů Fontanových.

Přímo kafkovsky viděné odcizení zaznívá z Nadějných vyhlídek, básni snad jen názvem inspirované Charlesem Dickensem, zato blízké epizodě-podobenství z Procesu Franze Kafky (dobře známé jako Před zákonem): „Strýček Ďábel / jezdí do práce autobusem, / sedává za přepážkou / a trpělivě poslouchá naše nářky. / Eviduje žádosti, / sem tam si udělá poznámku / a pak je odloží ad acta. / Nebere nás osobně, / každému založí spis / a přidělí číslo. / Tím většinou všechno končí, / a to je to peklo.“ (s. 28). Prostota a nehledanost slov tu jsou předností, ne neschopností. Motivicky a výrazově těží z křesťanské symboliky a z „radostné biblické zvěsti“, kterou trpce aktualizuje a přesazuje do světa bez Ducha, Boha, zato vítězící Šelmy, čehosi jako lidských predátorů ve jménu majetku, pořádku, zákona, svobody a spravedlnosti. A konečně, proč ne? „Peklo se nažere / a Bůh zůstane celý“. Zbývá se zeptat, zda existuje nějaké světlo na konci tunelu, a přečíst si Bláznův sen. Nebo Loď bláznů? „Pokud jsi bez viny, / můžeš si za to sám

Autorem druhé sbírky je nedávno zesnulý moravský básník Miroslav Orava a nazval ji IDENTIFIKACE 2014 (48 str.). Nalezneme v ní přece jen více bibliografických informací než v Prskavcově Miléniu, tedy alespoň údaj, že vyšla v Brně, a to v prosinci roku 2013; rovněž si můžeme přečíst autorovu ediční poznámku, podle níž tento tisk společně se sbírkou „Snad nezblázním se už“ představuje „celou moji celoživotní básnickou tvorbu, která čítá i s Epoxidy jen 96 básní“.

Ani zde knižnímu vydání „oficiálnímu“ nebránily důvody cenzurní nebo ideologické, nýbrž ekonomické – autor si z důchodu vydání zaplatit nemůže, zatímco „samotisk“ ano – jeden „list oboustranně mě přijde na 33 hal.“ (tiskárnou EPSON muzejním exponátem, tedy editorem T-602). Co se tedy skrývá za růžovou obálkou textu? Grafomanství? Kýč? Kverulantství? Pýcha? Bohudík nic z toho, představuje se nám jen další skrytá tvář české literatury.

Miroslav Orava je bytostný lyrik, smutně elegický typ, až trpitelský, prožívající „hoře z rozumu“, a jeho lyrický subjekt (a jakýsi hrdina-antihrdina současně) se cítí být nechtěným outsiderem ve světě kdysi i dnes, ve světech sdílejících jiné hodnoty (tedy pahodnoty) než ty, za něž stojí žít důstojný život – a třeba za ně i trpět, bojovat slovem i perem, riskovat to nejcennější.

Je lyrik, jenž volí nejednou prvky epické a dramatické, baladické, aby dosáhl svého, podobně jako kdysi Josef Kainar nebo Oldřich Mikulášek. „Básníkem být je těžké / řekneš láska / a zeptají se tě proč“ (s. 14), konstatuje trpce básník, jenž na to nesmí odpovídat, ale ani mlčet nesmí, aby se nezbláznil. Lyrický subjekt se tu stylizuje do role jakéhosi vyvrhele („já – z temnot smrti dočasně vyvržený vyvrhel“, s. 28), bytosti bezejmenné, dokonce hodné ignorance nebo posměchu, bytosti naposledy se loučící (i „ pouště mne opustily“), píšící „už jen na rozloučenou“ (s. 45).

Na rozdíl od Milénia, sbírky „česky“ skeptické, racionální a analytické, podřizující se „bláznově moudrosti“, je sbírka Oravova plná melancholie, smutné méličnosti, ale i skrytých poetických virtuozit, fines – sémantických, semiotických, lexikálních i hláskově eufonických. Tato poetika upomene nikoli na avantgardu nebo konstruktivismus, natož na postmodernu nebo nějaké „neo-“, nýbrž na modernu, básnickou modernu přelomu 19. a 20. století a na tradice dvacátého století s jejich ambivalencemi, zvraty, vítězstvími, které se později jevily jako prohry. To vše je celkem umně zašifrováno, ztajeno, zmelodizováno, někdy dokonce ponořeno pod „pěnu umných slov“, v čemž spatřuji snad jediné nebezpečí, na něž může Oravova poetika na své cestě ke čtenáři (samozřejmě menšinovému čtenáři poezie) narazit. Jinak je však počet a rozložení vnitřních rýmů, rýmů náslovných, rýmových ech, narážek a variací jistě obdivuhodný a jiný typ čtenáře je jistě ocení.

Existence samizdatové produkce nadále zůstává projevem „nenormální“ situace ve společnosti a v literárním dialogu, chápeme-li normálností právo spisovatele na svobodné a důstojné šíření svého uměleckého a lidského poselství. Je zprostředkovaně i ostudou těch, kteří by básníkům, hodným toho jména, pomoci měli, a nečiní tak.