MILAN BLAHYNKA

Zkušený a veleplodný Roman Ráž si románem LÁZEŇSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (Akropolis, Praha 2014, 336 s.) předsevzal nemálo: do přebohaté vynikající literatury o první světové válce a letech před nimi a po ní (v podtitulu románu jsou roky 1900-1921) jak u nás (Božena Benešová, Jaromír John, Šrámek, Hora, Olbracht a ovšemže Hašek), tak ve světě (za všecky Barbusse, Remarque, Rolland), vnést více než tisící variaci a v té záplavě hodnot se neztratit. Nakolik se mu to zdařilo, o tom rozhodne čas, totiž čtenáři. V této chvíli je snad nejméně pošetilé pokusit se o pár poznámek.

Ráž měl šťastnou ruku, když vsadil na metodu několikeré konfrontace: vzpomínání a dokumentů, mužského a ženského pohledu, dějů ve světě a nitru (přitom v malém světě lázeňského městečka s okolím a v Evropě), osobního přístupu a neosobního kola dějin. Šťastně zvolil také hlavní vypravěčkou zřejmě svou vlastní babičku, po více než půl století si vybavující, jak se, vídeňská Češka z proletářské rodiny, stala stále ještě v c.k. metropoli služkou, pak pokladní v nádražní restauraci v Brně a konečně pravou rukou a manželkou uvědomělého českého podnikatele, který na Moravě promění dost zapadlé městečko v docela prosperující lázně, v nichž ovšem v různé míře rezonují a nakonec se i dějí převratné události prvních dvou desetiletí dramatického dvacátého století.

Také dobrodružství z názvu díla je několikeré: hlavní vypravěčka se vydala do neznáma, a to i tím, že se vdala za agilního a přitom uzavřeného muže. Ten rovněž není ušetřen dobrodružství v podobě osudů a útrap vojáka na srbském a pak haličském bojišti, ale ani zklamání v rodině (které si zčásti přivodil sám) i ve svých nadějích na klidné a tvořivé tolerantní soužití lidí národnostně, sociálně, politicky a také povahově různorodých.

Nemenší dobrodružství včetně šílené zkušenosti z pole zažívá jeho sociální i povahový a názorový antipod, a koneckonců všecky další postavy příběhu, a to většinou proti své vůli.

Roman Ráž do tohoto románu vložil patrně to nejlepší, čemu se naučil jako prozatér a dramatik. Ač je to dílo posláním i laděním nadmíru vážné, nechybí v něm zkušenost Ráže „prodavače humoru“ a sarkasmu. Ráž konečně přesvědčivě využil prostřihů babiččina sebezpytného vzpomínání kapitolami zčásti autentických, zčásti jistě vyfabulovaných zápisků, deníčkových záznamů a vyprávění téměř všech hlavních postav díla. Autor tak dosahuje dojmu, že je jen a jen na čtenáři, aby posoudil, kde a jak se mýlili naši předkové v názorech i skutcích. Ve skutečnosti sympatie autora, který klade nad vše ostatní přátelství a soulad, vyzařuje z románu jednoznačně jasně.

Není však v románě až příliš prvků konvenčního čtiva?

Kdyby mělo Lázeňské dobrodružství zůstat románem s (ne)pochybně až neuvěřitelně šťastným koncem, narychlo smazávajícím neschopnost dorozumění mezi vypravěčkou a jejím manželem, nezbylo by než připsat za ním otazník. Avšak v románě je množství signálů, že jde o první dílo rodinné a dějinné ságy, snad trilogie. Proto všechny hlavní postavy musí uniknout ze všech smrtelných pastí jak na poli válečném, tak orném, mírovém, rodinném a společenském, aby mohly sehrát úlohu v následujících desetiletích po boku postav zatím jen okrajových. Například vypravěččin bratr je vykreslen tak, jak je vykreslen, aby se mohl stát obětí nacistické propagandy rakouského anšlusu, židovského obchodníka, jemuž se za první světové „jen“ dostalo ústrků, čeká snad hitlerovské „konečné řešení“. Happy end, který se může zdát ne dost zakotvený v povaze protagonistů příběhu, bude buď oprávněn, anebo korigován v dalších „dobrodružstvích“ románu rodu.

Autorovi lze jen přát, aby se jeho trilogie nebo tetralogie, pokud ji skutečně napíše, vymkla z kletby, ležící na mnoha českých trilogiích, jimž se nepodařilo udržet až do konce vysokou úroveň prvního románu.