MILAN DUŠEK

Před dvěma roky jsem psal o Třetí knížce, která představovala práce dětí ze ZŠ v Dlouhé Třebové, a byla po zásluze oceněna 1. místem v soutěži literárních sborníků mimopražských škol (pravidelně ji pořádá občanské sdružení ABECEDA). Pochopitelně jsem se zajímal, jak a proč tato knížka i ty dvě předcházející vznikly a zjistil jsem, že už jde o jakousi tradici, které se na škole fandí, a současně jsem z doprovodného textu pochopil, že dosud vydané knížky byly sestaveny pro potěšení mladých autorů, jejich rodičů a nejbližšího okolí, což je samo o sobě v dnešní uspěchané době záslužný a pozoruhodný čin.

Děti nám na závěr své knížky přály hezké počtení a skromně sdělily: Možná to není knížka poslední.

Tehdy mě napadlo, že by byla škoda, aby tak skvělá věc skončila.

Dočkali jsme se. A ne pouze čtvrté knížky.

Vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí letos vydalo další, v pořadí již pátou knížku tohoto typu pod prostým, ale symbolickým názvem PÁTÁ KNÍŽKA. Na sto stránkách soustřeďuje kresby, básničky a krátké, prozaicky laděné texty, které znovu vytvořili žáci 1. až 5. ročníku Základní školy v Dlouhé Třebové.

Jak se dozvídáme z úvodní poznámky paní učitelky Aleny Kopecké, s žáky na publikaci pracovaly i učitelky Renata Jarošová, Dagmar Martínková, Jana Renčínová i samotná ředitelka školy Jana Esserová.

Z poznámky dále cituji: Najdete tu témata společně zadaná, ale i volná, podle výběru dětí. Paní učitelky sice text upravily, ale tak, aby co nejméně zasahovaly do originálu. Jaký smysl má kniha sestavená z prvních dětských pokusů? Je odrazem fantazie dětí, jejich názorů na různá témata, dozvíme se, o čem přemýšlejí a co je pro ně důležité. Kniha může být také připomínkou prvních školních let pro děti i rodiče.

K tomu lze dodat, že děti ve své Páté knížce znovu prokázaly, že pokud jsou svými pedagogy vedeny správným směrem a práce s nimi není pouze záležitostí povinné výuky, inspiraci pro svoji drobnou tvorbu nemusejí nijak obtížně hledat, protože čerpají ze své četby, a ti starší i ze svého života.

První třída se už tradičně soustředila na kresby s motivy pohádek. Obrázky převážně nejsou statické, protože děti se snaží vtěsnat na malou plochu co nejvíc z děje. Ale už v následující třídě se objevují kratičké texty, jimiž děti vyjadřují své pocity z knížek.

Když pak čteme práce vyšších ročníků, převážně už nejde pouze o fantazijní rozvíjení zažitých pohádkových příběhů, přicházejí útvary, které nesou příběh a leckde i v podobě nějakého vlastního zážitku. Mnohé práce jsou sice ovlivněny televizními pořady, někde dokonce i filmy, kde je až příliš hrubosti a násilí (například Mafie v muzeu), ale v porovnání s dříve publikovaným je stále více těch, které jsou inspirovány reálným prostředím, v němž se děti pohybují a žijí. Najdeme tu touhu po poznání (Cesta do Ameriky, ale i Jak jsme byli v kanálu), pokusy o text s tajemstvím (Záhadný únos taxikáře), úsměvný příběh ze školy (Školník se špatnou pověstí) atd. V hojné míře děti vyjadřují svůj vztah k svému okolí (rodiče, příbuzní, učitelky, kamarádi), komentují události, kterých se nějakým způsobem zúčastnily a jež je nepochybně zaujaly natolik, že považovaly za nutné se k nim vyjádřit. Rozhodně nezůstávají na povrchu, ale bezelstně vyjádří svůj názor, často dospělým nepříjemný. Chápu to tak, že mladí tvůrci více přemýšlí v rámci svých dětských obzorů. V tomhle směru jsem uvítal zadaná témata: Čeho jsem se nejvíc bál a proč? Kde bych chtěl žít a proč? Co nám dává kniha?

Publikace je průběžně samotnými dětmi ilustrována a končí třístránkovým vyznáním dětí svým maminkám, které otevírá žák 3. třídy Filip Jaroš krátkou, ale vřelou básničkou: Moje maminka má svátek, protože je den matek, takže jí dám dárek.

V závěrečném seznamu mladých tvůrců jsou desítky jmen. Někteří pochopitelně přispěli vícekrát, ale i tak mám pocit, že se nějakým způsobem na knížce podílí celá škola. Pro každé z dětí je účast nesporně zajímavá zkušenost. Opakovaná otisknutí ve výběru jistě povzbudí a ti talentovaní třeba najdou odvahu, aby poslali svá dílka do mládežnických literárních soutěží; ostatním snad zůstane v podvědomí, že existují i knihy a ne pouze televize, počítačové hry, facebook atd.

Neměl bych zapomenout na skutečnost, že Pátá knížka mohla spatřit světlo světa pouze díky sponzorům, Centru veterinární péče a samotnému vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí. Jim patří dík, protože podpora kultury v této podobě se u nás bohužel nepěstuje.