VLADIMÍR STIBOR

Celý rok o sobě nedají ani vědět. Spí zdánlivě spánkem spravedlivých, dalo by se říci, že se s nadsázkou podobají rytířům z bájného Blaníku. Ti také přijedou, až bude české zemi nejhůř, sice ne bojovat, avšak sklízet. Někdy bývá každá ruka dobrá.

Začnou-li na začátku podzimu dozrávat švestky, jablka i hrušky kolem okresních silniček mezi Bratřejovem a Skoupým či podél větších autostrád, hned se vyrojí v nejrůznějších kombinézách a je jich všude plno. Dokonce přijíždějí na výpomoc z jiných krajů, což se dá snadno poznat podle jejich odlišných espézetek. I jejich pleť je nejednou šmrncnutá jižním sluncem.

Nejraději pracují v týmu, jindy v tlupách. Dřou až do úmoru, pot se z nich jen lije. A troubí-li na ně ostatní projíždějící řidiči, aby se příliš nesedřeli, ani je neslyší. Jen bojácnější česáči na okamžik pozvednou hlavu.

K jejich výstroji patří dlouhé klacky a hole, řežou s nimi do větví ostošest. Pod stromy napínají speciální plachty, aby spadané a stlučené ovoce nemuseli hledat v kopřivách nebo ve vysoké trávě. Jsou jako kobylky, nepřestanou, dokud na řapíku visí poslední pláně, zlatá reneta nebo násilí odolávající hruška václavka.

Díky těmto sběračům podzimních plodů se plní výkupny jablek i palírny, v nichž vznikají nejlepší léky na vypálení červa – domácí slivovice a calvados s jablečnou příchutí. Ani peněženky česáčů nepřijdou zkrátka. Nějaká ta stovka se také hodí. Dokonce by mohli nejlepší sběrači dostávat vyznamenání za příkladnou práci, za úklid tisíce tun ovoce, které by jinak hnilo u silnic a vosy a sršni by je proměnili v semeniště nemocí.