JIŘÍ STEGBAUER

Kdyby se mi – byť se zpožděním – nedostala do rukou kniha Ivana Vápenky Žil jsem s Rychlými šípy, s podtitulem …od roku 1955 dodnes (Nakladatelství Machart, 2012), jistě by nevznikla ani potřeba tohoto mého svědectví. Patřím k těm, kteří nad autorem a jeho projevy negací už před roky totiž mávli rukou s nadějí, že čas jeho pokroucené výlevy napraví a že autor svůj přístup k realitě pozitivně změní.

To se však žel nestalo a svědčí o tom i jeho uvedená publikace životního ohlédnutí, šířená v tištěné i digitální verzi. Jsou situace, kdy nelze mlčet a je nutné podat svědectví ostatním neinformovaným, včetně těch, kteří se v dalších generačních vlnách teprve objeví. Jako v tomto případu, který zaznamenávám coby dílčí příspěvek pro literární historii, případně pro ty, kteří se budou zabývat biografií Jaroslava Foglara, přezdívaného nejen mezi skauty Jestřáb. A předem vyslovuji svou lítost nad tím, že v tzv. foglarovském světě existuje pár jedinců, za jejichž činy by se podle mého názoru měli ostatní foglarovci stydět, nebo se místo nich omlouvat, jako se v tomto textu chystám učinit.

Pravdivá vizitka?

Publikaci Ivana Vápenky lze pokládat za jeho specifickou životní vizitku. Už na barevné obálce (jméno fotografa neobjeveno) se autor představuje prostřednictvím snímku – dal se zachytit při akci s několika proslulými herci Divadla Sklep, představujícími postavy Rychlých šípů (RŠ) a Bratrstva Kočičí pracky. A aby snad nebylo pochyb, kam se řadí, k jeho postavě je graficky připojen Čestný odznak RŠ, který po druhé světové válce v redakci časopisu Vpřed uděloval Jaroslav Foglar nejúspěšnějším účastníkům soutěží v morálních, duševních a fyzických disciplínách. Nepochybuji, že nápad s umístěním výrazného odznaku dal grafikovi autor, lze tak dovodit i z různých brožurek, které o sobě a RŠ v minulosti vydal soukromým nákladem. Nakolik je tento přístup narcistní, to si čtenáři mohou domyslet mj. na základě mnoha informací v textu (např. „hlavní proslov přednesla moje maličkost“), i z řady snímků, na kterých se dal autor z nejrůznějších pozic zvěčnit s J. Foglarem – Jestřábem a lidmi kolem tématik spojených s jeho sugestivní tvorbou.

Ivan Vápenka se tedy k RŠ dostal roku 1955, kdy mu bylo odhadem deset let. V textu se dovíme, že je vyučený elektromontér, že se desítky let pohyboval mezi náruživými sběrateli, že byl předsedou Klubu sběratelů autogramů, a sbíral snad vše, co souvisí s J. Foglarem. A že sběratelům připravil či pomohl získat spoustu žádaných třpytek, počínaje různými odznaky a vlaječkami, filatelistickými razítky, obálkami a známkami, až po brožurky s přehledy těchto artefaktů či soupisy kreslených seriálů J. Foglara. Desítky let byl (je?) zřejmě hlavním obchodníkem v této kategorii na sběratelských burzách. Co se však v celé „vizitce“ nedovíme, jsou alarmující záležitosti z pozadí aktivit tohoto sběratele a vyznavače RŠ nejen mezi foglarovci.

Spanilé jízdy aneb Mám Foglara jen pro sebe

Ivanu Vápenkovi nelze upřít, že se v letech 1987 až 1990 značně intenzivně věnoval propagaci osobnosti a díla J. Foglara. Šířeji nazíraná skutečnost v tomto ohledu je ovšem taková, že postupující „gorbačovská perestrojka“ přece jen poněkud uvolňovala politické ledy a z hlediska Státní bezpečnosti (StB) elektroinstalatér Vápenka se spisovatelem Foglarem zřejmě nepředstavovali žádné větší nebezpečí. Od toho tu byly vlivy Charty 77 a jejích akcí… Poněkud ztíženější situaci měl v té době i díky svému povolání MUDr. Jaroslav Hanzel, který s veřejnou obhajobou Foglara začal již v druhé polovině roku 1986, a to nejen besedami, ale i dobově pololegálním vydáním podnětného sborníku Píseň úplňku (podzim 1986), na jehož přípravě se aktivně podíleli Dr. Olga Bezděková a malíř Marko Čermák a do něhož spolu s jinými autorsky přispěli vědci a osobnosti kulturního života. Ve sborníku byl se souhlasem Alexeje Pludka otištěn i výtah z jeho návrhu na reedici části díla J. Foglara, napsaného na žádost nakladatelství Olympia už v červnu 1986.

Vápenka nazýval své výjezdy s Foglarem na besedy a jiné kulturní akce „spanilé jízdy“ (dělal řidiče, doprovod, někdy i organizátora a moderátora) a jak se v jeho dílku dočteme, měl při těch cestách spisovatele „jen pro sebe“. Foglar, který tolik let svého života násilně „promlčel“, se konečně s radostí dočkával nového pozvolného prolamování ledů. Musím připomenout – už proto, že to za chvíli bude mít smutná echa –, že o to se doslova odvážně zasloužil Karel Sýs coby tehdejší šéfredaktor Kmene, literární přílohy týdeníku Tvorba: z vlastní iniciativy a ve spolupráci s Otakarem Lancem, předsedou Literárního fondu, a spisovatelem Alexejem Pludkem, majícím velký vliv ve Svazu českých spisovatelů, prosadil, že 3. 7. 1987 obdržel Foglar od ministra kultury ke svým nadcházejícím osmdesátinám čestnou plaketu S. K. Neumanna. To v té době bylo významné ocenění (více o tom např. Týdeník pro literaturu a kulturu,23. 4. 2014). J. Foglar byl v tom roce – opět zásluhou především Karla Sýse a Alexeje Pludka – znovu přijat do Svazučeských spisovatelůa nakladatelství Olympia mohlo vydat jeho knihu Hoši od Bobří řeky. Je pozoruhodné, že k povolení vydat po tolika letech zákazů zase beletristickou foglarovku přispěl osobně Jindřich Poledník, tehdy tajemník ÚV Komunistické strany Československa a předseda komise ÚV KSČ pro práci s mládeží. Paradoxem je, že k tvrdým odpůrcům tohoto uvolnění naopak patřila jeho švagrová Marie Košková, ředitelka vydavatelství Mladá fronta (viz Vlastislav Toman: Můj život s abc, 2005, str. 200).

Opovrženíhodný útok

Karel Sýs se tedy v roce 1987 u příležitosti Foglarových osmdesátin rozhodujícím způsobem zasloužil o prolomení mnoho let trvající, politicky motivované tabuizace Foglarova díla a klatby nad ním. Umím si dobře představit, jak Karlu Sýsovi bylo, když předtím zjistil, že jeho v dětství tolik oblíbený spisovatel dosud žije, a jak obdivné „chlapectví“ při návštěvě u Jestřába asi znovu prožíval. Já měl svolení Jestřábovi tykat od svých klukovských let, a přece ve mně zůstal jakýsi uznalý ostych provždy. A náhle po tolika letech nám Ivan Vápenka ve své publikaci na samostatné straně s cíleným nactiutrhánímstatečně sděluje, jak při návštěvě Sýse u Foglara tenkrát byl a jak se básník a šéfredaktor prý velkému Jestřábovi řekněme podbízel. (Doslova tu píše: „Stal jsem se tak svědkem až nechutného podlézání a vtírání se do Foglarovy přízně tehdejším soudruhem Sýsem…“, pozn. red.) Ne, jak znám Sýse, jistě se choval s respektem, ale to není podlézavě! A že to pan Vápenka neumí či spíše nechce rozlišit či pochopit, jak jsem nejen sám vícekrát v jiných souvztažnostech u něj zažil, je jeho empatický, ale jistě i morální a osobnostní problém. Navíc, a to je zase má přímá paměť, zažil jsem v tehdejší době, druhé polovině 80. let, shodou okolností I. Vápenku při návštěvě dětského beletristického časopisu Pionýr, kdy nabízel, myslím, nějaký příspěvek o sběratelství (snad byl v té době předsedou Klubu sběratelů autogramů). To, co jsem vnímal, byla průhledná esence nabízivé servilnosti toho, kdo chce zajistit svůj příspěvek k otištění a udržet svou spolupráci do budoucna. V těch letech se, podle pamětníků, však Vápenka choval k Sýsovi vstřícně a uctivě. Jak by ne, šéfredaktor a známý básník pomáhající Foglarovi, po jehož boku pan Vápenka sbíral pel slávy!

Co však by bylo úsměvné, kdyby to úsměvné bylo – oba spojuje malá vděčnost spisovatele. Rozdíl je v tom, že po „velké sametové“ se Foglar k Sýsovi přestal hlásit, zatímco Vápenka, jak sám uvádí, „přerušil s Jestřábem veškeré osobní kontakty“. Smutné také je, že I. Vápenka ve svém dílku, v reakci na Sýsovu kritiku části Foglarova díla v Obrysu-Kmeni (č. 41/1999), nevolil seriózní polemickou odpověď v tomtéž periodiku, ale obecně a hanlivě zaútočil až nyní, po 15 letech. Zatímco Karel Sýs se k polemikám staví čestně čelem (viz např. Za všechno může Foglar?, Týdeník pro literaturu a kulturu /dříve Obrys-Kmen/, č. 1/2014). Jinak bych se samozřejmě nedivil, kdyby Karel Sýs zažaloval Ivana Vápenku v duchu porušení zákona na ochranu osobnosti, ale podal i jinou žalobu, o níž bude řeč dále. Pokud jde o mne, dovoluji si Karlu Sýsovi vyslovit za všechny opravdově smýšlející foglarovce upřímnou omluvu za nepřijatelný způsob a nepravdivě zavádějícící slova I. Vápenky.

Byly to jen rivality?

Vraťme se do závěru 80. let. S uvolňováním Foglarova díla jako by narůstala napětí mezi spisovatelem a těmi, kdo mu v té době stáli v soukromí nejblíž. Jak např. nasvědčuje dopis, který Foglar napsal jako odpověďvýše uvedenému J. Hanzelovi (viz Památník národního písemnictví, kopie tohoto dopisu J. Foglar aktuálně rozdal i několika svým přátelům a známým), někteří lidé si na spisovatele činili větší nároky, než byl ochotný přijmout. Podle jeho zdůvodnění někdy včetně nároků spojených s odměnami… Spisovatel a J. Hanzel se ve zlém rozešli.

Foglarovi se nelíbilo ani to, že tito lidé, kteří besedy s ním leckdy moderují, nejednou upřednostňují své zviditelnění na úkor jeho primární úlohy. I zpětně Foglar uváděl, jak mu I. Vápenka nejednou před publikem kladl otázky, o nichž předem předpokládal, že na ně autor nebude znát odpověď. Jako nadsázka příkladu může sloužit otázka, v kterém příběhu RŠ zapomněl malíř na obrázku nakreslit Červenáčkovi na hlavě lodičku. Vyskytovaly se prý však otázky mnohem záludnější, u nichž se neznalost odpovědi laikům jevila jako podivná neznalost vlastního díla. A osmdesátiletý spisovatel takové situace opakovaně a pochopitelně pociťoval trapně, až jako své zesměšňování.

Počátkem 90. let se po boku J. Foglara zvýrazňovala úloha Ing. Jiřího Raby, kterému se dlouhodobým působením podařilo získat spisovatelovu důvěru tak, jako nikomu jinému. Dominantně obkružující přístup J. Raby však dodnes chmurně nese nejeden někdejší člen Foglarova oddílu Hoši od Bobří řeky. Je pravdou, že manželé Rabovi poskytovali starému pánovi velkou péči a nahrazovali mu rodinnou osamělost, kterou pociťoval po úmrtí své maminky. Zejména budiž provždy zaznamenáno, že paní Hana Rabová spisovateli často vařila i prala a že s ním trávila hodně času na jeho chatě v Černošicích, kde se zároveň starala o svou malou dcerku. Bylo to nejspíš jediné malé dítě, které Jestřáb bezprostředně viděl vyrůstat od miminka. Jak vysvítá ze spisovatelových deníků uložených v Památníku národního písemnictví, Jestřáb na stará kolena vůči opravdu krásné, milé a vtipné paní Haně latentně přímo zahořel. Vše nakonec vedlo k tomu, že Jestřáb chatu s rozsáhlým pozemkem Rabovým daroval, což při jeho proslulé šetrnosti byla naprostá výjimka. Šlo samozřejmě o jeho svobodné rozhodnutí a tak by se mělo provždy přijímat. Bohužel nepamatoval ani později třeba na paní Lídu Markovou, členku trampské osady Bonako, svou léta obětavou, dobrovolnou, nehonorovanou pečovatelku a sekretářku, která za ním dojížděla po svém běžném civilním zaměstnání domů i následně při jeho trvalé hospitalizaci.

Nejen „Čertovská causa“

Vraťme se však k napětím, které I. Vápenka ve své knize lapidárně na závěr uvedl pouze takto: „Po mém soudním sporu s vydavatelem Muchou o zachování čistoty Foglarova díla v 'Čertovské cause' v letech 1991–1992 se kolem Jestřába začali shlukovat našeptávači, kterým se podařilo Jestřába značně ovlivňovat.“ Těmto lidem se prý povedlo přátelství Foglara s Vápenkou rozeštvat a on s Jestřábem, jak píše, přerušil veškeré kontakty. Ivan Vápenka se léta netajil tím, že i proto odmítal kontakty s J. Rabou.

Jenže pan Vápenka ve svém dílku Žil jsem s RŠasi rád zapomněluvést, že s názvem Čertovská causa vydal v roce 1999 vlastním nákladem brožurku. Dokumenty v ní, týkající se dílčího soudního sporu o Vápenkova, ale přeneseně o Foglarova autorská práva, svědčí o komplikovaných souvislostech i ve vztahu on a Jestřáb. A Vápenka v závěru brožury slíbil, že ještě napíše jinou, v níž vlastně na svou obhajobu objasní, proč se za čas rozešel s J. Foglarem definitivně. Ani nejzasvěcenější foglarovci, na něž jsem se obrátil, nevědí, že by své slovo splnil a záležitost objasnil. Že by se obával nedostatku po čertech věrohodných argumentů?

Zrada na „druhém otci“ ve jménu milionů?

Když po smrti Jaroslava Foglara (1999) jeho nedědící synovec Petr Foglar soudně napadl závěť a se svým tehdejším podporovatelem opakovaně, nepodloženě a brutálně dehonestujícím a nepravdivým způsobem veřejně obvinili zemřelého autora zhanebných vlastností a činů,inicioval jsem proti jejich nepravdám vznik Provolání na obranu spisovatele J. Foglara, které podepsalo velké množství lidí, mnohdy velmi známých osobností. Nejvíc s jeho šířením pomáhal přední foglarolog a skautský historik Václav Nosek, známý pod přezdívkou Windy. A tady je moje další osobní svědectví. Při jedné razantní výměně názorů o dané záležitosti mi Petr Foglar přímo vmetl: „My stejně o vás všechno víme, Vápenka je s námi!“

A bylo to! Takže mezi hrstkou těch, kteří skrytě, jak se říká zezadu, podporovali nepodložené, nepravdivé a neférově prosazované nároky spisovatelova synovce, byl podle synovcova projevu Ivan Vápenka. Tenkrát mě konečně napadlo, proč jsem podpis I. Vápenky nenalezl u provolání na obranu nežijícího spisovatele. Dodejme ještě, že Petr Foglar a jeho nejbližší aktivní pomocník Jaroslav Hanzel se po letech v těžkém hněvu rozešli a druhý jmenovaný se proti synovci soudně postavil s tím, shrnutě řečeno, že přišel na jeho nečestné způsoby prosazování svých zájmů. Jenže z více stran byli oba na tyto způsoby dlouhodobě průběžně písemně upozorňováni!

Na začátku své publikace Žil jsem s RŠ autor Ivan Vápenka uvádí: „Věnováno Jaroslavu Foglarovi, in memoriam, kterého jsem považoval za svého druhého otce.“ Zůstává otázka, proč se svého otce in memoriam nezastal, když se proti němu vedly neférové hanobící útoky ve jménu touhy po milionech z jeho dědictví. A proč ke všemu takové útočníky podporoval? Odpovídá to duchu zásad, k nimž se I. Vápenka proklamativně hlásí?

Šoky s kauzou Pamflet

V roce 2007 se po republice s velkou pravděpodobností ve stovkách výtisků (!) i díky panu Vápenkovi rozšířil přímo humusoidně šokující pamflet, který poštou došel také do redakce Obrysu-Kmene. Tento pamflet, skrz naskrz prolhaný, hrubý a nenávistný, sepsal Josef Skorkovský (v 60. letech hlavní iniciátor vzniku Klubu přátel J. Foglara), který se již v 80. letech jako bývalý příslušník policie, Veřejné bezpečnosti (VB), vydával za „oběť režimu“, a to podle něj za činnost spojenou s propagací Foglara – prý byl od policie vyhozen za rozvracení socialistické jednotné mládežnické organizace. K hanebnému a vulgárně hanobícímu pamfletu ho vedlo pouze to, že byl – bez udání jeho jména – kriticky zmíněn v doslovu knihy Stoletý hoch od Bobří řeky (2007). Tento někdejší letitý a zasloužilý příslušník VB (mj. vyznamenán medailí Za službu vlasti – konkrétně za pomoc sovětským vojskům v roce 1968), jak se pak zanedlouhoprokázalo studiem archivních dokumentů, však vůbec nebyl potrestán a vyhozen od „totalitní policie“ kvůli Foglarovi za „rozvracení jednotné mládežnické organizace“, ale až v roce 1979 ve vysoké hodnosti kapitána a náčelníka oddělení za činnost neslučitelnou s jeho profesí – totiž za obchodování s kriminálně závadovými osobami, jimž prodával zbraně, náboje, odbornou důvěrnou policejní literaturu, služební pouta… Nezaznamenal jsem, že by pan Skorkovský zareagoval ani na někdejší a před časem veřejně znovu připomenuté podezření čelných skautů a dalších, že v 60. letech jeho úlohu pro nás tehdy utajeného příslušníka VB při vzniku Klubu přátel J. Foglara řídila Státní bezpečnost. Otázka vycházela rovněž právě z toho, že J. Skorkovský svou příslušnost k policii dlouho tajil.

Pan Vápenka, ačkolibyl roky silným kritikem J. Skorkovského (velkého obchodníka šedé zóny s knihami, časopisy a různými artefakty) a ten zas jeho, se náhle projevil asi jako největší spojenec J. Skorkovského a v rozporu s realitou a v souvislosti s pamfletem s ním dokonce účelově a nepravdivě oznamoval nepřerušené pokračování existence a činnosti Klubu přátel J. Foglara z 60. let (činnost KPJF však byla ukončena z politických důvodů záhy po roce 1969, tedy asi před sedmatřiceti lety!). Ivan Vápenka, byť skaut a možná již v roce 2007 člen čestného Svojsíkova oddílu (což je významné ocenění nejzasloužilejších skautů), neváhal uvedený, stylizací i obsahem hluboce nemravný pamflet, rozdávat krátce po jeho vzniku i na akci slavnostního otevření „skautského muzea“ na zámku Nižbor. A kdo se tam také aktivně na šíření podílel? Sám PhDr. Miloš Vraspír, celorepublikový předseda Sdružení přátel J. Foglara! Písemně mi to tehdy na můj dotaz potvrdil již uvedený Václav Nosek, účastník akce v Nižboru.

Takže dva zmínění pánové neváhali odložit foglarovské a skautské ideály a vulgárně lživý pamflet šířili. A to i na slavnostní skautsko–foglarovské akci. Jako příznivec skautingu a foglaringu na to samozřejmě nemohu zapomenout. Vždyť na to, abychom nešířili vulgárně sepsané pomluvy, přece stačí zdravý rozum a férový lidský pohled. K tomu nepotřebujeme titul PhDr., skautský zákon a přísahu, ani odvolávání se na výchovu Foglarem. (Šokující pro mne bylo i to, že osobní podporu J. Skorkovskému mi písemně nepopřel ani Jaroslav Čvančara, odchovanec Foglarova oddílu, známý mj. jako propagátor lidí kolem druhého a třetího čs. odboje, obdivovatel bratří Mašínů. Více o kauze Sborník nezávislých Foglarovců, 2008, č. 1.) Opět smutně úsměvné na tom je, že podle pamětníků I. Vápenka z SPJF prý postupně třikrát s bouchnutím dveří vystoupil. Že by proto, aby ho pan Vraspír mohl vždy znovu kamarádsky slavnostně přijímat zpět?

Flagrantní porušení autorských práv

Samostatným průvodním znakem Vápenkovy publikace Žil jsem s RŠ je bezostyšné porušování autorských práv. Nemohu se zde zabývat všemi, ověřeně je jich hodně. Přitom pan Vápenka s autorskými právy zkušenosti má, nejen z jeho zmíněné soudní „Čertovské causy“. V doslovu tentokrát říká: „Jistě jste si všimli, že jsem v celé publikaci nepoužil kresby Rychlých šípů od Dr. Jana Fischera. Měl jsem k tomu oprávněné důvody!“ A dost, víc se čtenáři nedovědí. Nejspíš jde o důvody, jež musel v minulosti řešit v důsledku svých vztahů–nevztahů s vdovou po Dr. J. Fischerovi, která brzy ukončila jeho vstřícně bezúplatnou pomoc s uspořádáváním archivu po svém manželovi s tím, že se jí jevilo, že jeho silné sběratelské zájmy mírně řečeno kolidují s výkonem vstřícné pomoci. A poté měl pan Vápenka konotačně až autorskoprávní problémy i s užitím Fischerova díla na jím připravených sběratelských filateliích. Asi proto jejich ukázku nezařadil do své publikace. To by však byl jiný samostatný neveselý příběh.

V publikaci je textově a autorsky neoznačena většina fotografií. Pan Vápenka se náhle kupodivu nehlásí ani ke svému kamarádu z výše zmíněné kauzy pamflet, J. Skorkovskému, a to ani u snímku z 60. let (str. 52), na němž jsou věrně spolu. Je dále ověřeno, že jiný snímek, na němž je J. Foglar s hercem M. Šimkem a zpěvákem P. Bobkem (str. 23), je užit neoprávněně, tedy krátce – zcizen. Neuvedeným autorem snímku je fotograf Milan Wágner a foto bylo s jeho jménem a řádným svolením v minulosti opakovaně publikováno i ve foglarovských materiálech. Přestože je znám i příběh vzniku tzv. fotoportrétů RŠ (str. 35), jméno jejich autora Vladimíra Stárky – Wabiho zůstalo čtenářům utajeno a v podstatě Stárkův s tím spojený příběh vyznívá jako objev I. Vápenky.

V publikaci je zveřejněno rovněž několik kreseb Marko Čermáka (str. 20, 22, 34, 107), navíc jeden celý jím kreslený seriál RŠ, k němuž ovšem náleží i práva J. Foglara! Ani M. Čermák, jak mi potvrdil, žádný souhlas k užití kreseb nedal, o právním souhlasu zástupců J. Foglara tu samozřejmě není zmínka. Dále zůstávají otazníky kolem použitých čtyř kreseb RŠ v podání ak. malíře Miloše Nováka. A textově kritizovaného K. Sýse neváhá I. Vápenka doprovodit kopií fotografie, kterou právně zcizil právě Sýsovi! Ten na ní kdysi zachytil J. Foglara se svým synem. A je tu spousta dalších snímků, které zjevně nemohou být Vápenkovy a u nichž chybí aspoň ta jedna už naznačená základní slušnost – uvedení jména autora, případně zdroje. Prostě by se pan Vápenka nemohl divit, kdyby mu přišla řada soudních žalob. Zcizení je zcizení. Vědomé horší.

Podobně bychom mohli přičíst náležité neuvedení autorů v citacích. Třeba u rozsáhlejšího satirického textu o Bratrstvu Kočičí pracky (str. 109), kde je zmíněna pouze přezdívka Pedro. Ale protože je mezi zasvěcenými foglarovci známo, že I. Vápenka tohoto Pedra čili Jiřího Zachariáše „moc nemusí“, tak se jeho občanské jméno nedovíme, ačjde o významného skautského historika, pomocníka J. Foglara při vedení jeho oddílu a autora nejobsažnější foglarovské biografie (Stoletý hoch od Bobří řeky, 2007). A to už raději vynechám příklady mnoha obsahových, gramatických, interpunkčních a jiných textových chyb a nepřesností, které jen podtrhují nízkou úroveň autorovy životní zpovědi.

Musím zmínit alespoň ještě jednu podstatnou obsahovou mystifikaci. Na str. 33 autor uvádí, že román Tajemství Velkého Vonta vyšel v roce 1986 nezákonně v Mnichově a že výtisky pak ilegálně přivezl známý kanoista Milan Svoboda. Ne, pravda je jiná a bylo to již vícekrát publikováno! Román především vydal exilový nakladatel Daniel Strož s tajným svolením J. Foglara. Jak se prokázalo po roce 1989, rukopis však vyvezl a výtisky „ilegálně“ přivážel trojnásobně registrovaný agent tajné Státní bezpečnosti M. Svoboda.

Kde jsou Rychlé šípy?

Když zhodnotím vše, co bylo vysloveno, a ostatně to nebylo vše, co závažného by vysloveno být mohlo, nezbývá mi, než na závěr s lehkou nadsázkou položit otázku: Nespletl se autor v názvu své publikace? Neměla se jmenovat třeba Můj život s Bratrstvem Kočičí pracky? Myslím, že tuto otázku by si měli položit a vyhodnotit zejména skauti, nejen ze Svojsíkova oddílu. Mně osobně je líto, že Ivan Vápenka tolikrát pošlapal elementární morálně etické hodnoty, k nimž se jinak formálně hlásí a na něž se odvolává. Kdysi jsem patřil k těm, kteří věřili, že jeho podíl na propagaci osobnosti a díla Jaroslava Foglara bude čistý, neúčelový. A že odkazu svého „druhého otce“ zůstane věrný. Bohužel, chlapci z Rychlých šípů se mu kamsi vytratili.