ANN CZERNIKOVÁ
Ann Czerniková se setkala s palestinskou aktivistkou Bridget Reesovou, již její raný život coby dítěte vyrůstajícího v Jeruzalému trvale poznamenal mučivými vzpomínkami.
Tento týden (v polovině července 2014, pozn. překl.) byl parlamentní poslanec za Bradford East, David Ward, ostře pokárán za poznámky, jež pronesl o chápání cyklu násilí, jež děsí Palestinu i svět.
Pouhých pár hodin poté, co se Ward veřejně omluvil za rozrušení, jež jeho názory mohly vyvolat, se město Bratford sešlo v dojímavém průvodu se svíčkami v rukou za oběti posledních útoků v Gaze. Dojemný a důstojný protest vedly aktivistky Liz Dunnová a Bridget Reesová, které přečetly jména stovek dětí, zahynuvších v posledních několika týdnech. Jak se jejich slova nesla nad hladinou ikonického zrcadlového bazénu v bradfordském městském parku, slzy zalily oči všem, kteří se zúčastnili tohoto dojemného, pokorného obřadu.
Ale na domy, školy a nemocnice v Gaze bomby padaly dál. Ani dnes v noci není míru v Palestině, stejně tak jako kteroukoli jinou noc poté, co znovu propuklo bombardování. Dalších 17 dětí zemřelo, zatímco se Bradford modlil. Stovky lidí v Bradfordu opustily mešitu, aby se pod širým nebem zúčastnily tirawihu, série čtení, probíhající každou noc během Ramadánu. Jak se výzva k modlitbě nesla ulicemi, sešli se lidé jakékoli víry, přesvědčení a barvy pleti se společným vědomím nutnosti zastavit krveprolití.
Bridget Reesová má zvláštní vztah k Palestině. 29. září 1944 si její otec Carlyle Witton-Davies sbalil kufry a vydal se na nevídanou cestu, jež zformovala život jeho i jeho rodiny na celé generace. Witton-Davies, proslulý hebrejský vědec a anglikánský kněz, se vypravil do Jeruzaléma, aby tu zaujal místo kavníka v jeruzalémském chrámu a zvláštního poradce pro židovské otázky. Do deníku si poznamenal: „Vstávám brzy, v 6:15 ráno, abych chytil vlak v 7:30 z Buckley. Dal jsem sbohem malému Bridgetu, dědovi a babičce“ - a přidal se k tisícům těch, kteří se, jak končila válka v Evropě, hrnuli do Palestiny. Později se k němu přidala i rodina a strávili v Jeruzalému sedm let, od 1944 do 1951. Witton-Daviesovy deníky zaznamenaly původ dnešního konfliktu.
Reesovou coby malé děcko poznamenala zkušenost být neustále stěhovaná, evakuovaná a zakoušející krveprolévání z první ruky. I po sedmdesáti létech zůstává Bridget ve spárech smrti a zmaru, jichž byla svědkem po celé ony roky. Witton-Davies si svého času vedl četné deníky v Jeruzalému, a ve vybledlé rudé mantile vázané sešity patří mezi nejvzácnější majetek Bridget Reesové. Pokaždé, když je pročítá, nachází něco nového v otcových stručných stenografických záznamech jednoho z nejnásilnějších období moderních dějin. Britské síly měly základnu v hotelu Krále Davida v Jeruzalému, a 92 lidí zemřelo, když v roce 1946 sionistický Stern Gang bombardoval budovu, v níž sídlilo nervové centrum britské vlády v Palestině. Witton-Davies spálil těla.
Jeho deníky zaznamenávaly den po dni běh života v nejistotě války bez pravidel. Reesová říká: „Jen dostáváte další a další vztek.“ Její otec detailně popisuje stále nevybíravější násilí při okupování vesnic a měst. Úvod z 13. dubna 1949 říká: „Kleinova rodina odešla do Haify na cestě do Států. Poskytla popis masakru ve vesnicích v Dien Yassin nedaleko Jeruzaléma. Hlasitá exploze po palbě baterie v tomto okrsku.“
Reesová dorazila do Jeruzaléma coby batole a vyrůstala očarována chaosem a zmatkem starobylého východního města, tolik se lišícího od rodného Pembrokeshire. Její otec, ze všeho nejdříve, ještě v pyžamu, zvoníval na kostelní zvon. Pamatuje si na šum různých vyznání a jazyků, jak lidé procházeli svým životem. Když se o pár let později vrátila do Londýna, zeptala se mámy, kde jsou osli, co byli v této studené a tolika způsoby vzdálené zemi, kde vyrůstala.
Reesová a její sestry byly často v pohybu. Vzpomíná, jak musela ve spěchu popadnout hračky, když se Skalní dóm ocitl v plamenech.
„Do našeho bytu dopadly granáty. Nebyla jsem tam, byli jsme evakuovaní. Byli jsme evakuovaní mockrát - do Ománu, Sýrie, Jordánska, Říma, na Kypr a zpátky do Anglie.“ Vzpomíná, jak část jejího dětství byla divná, když byla trvale v pohybu, na cestě po Středním východě a Evropě ve vlacích, na útěku před zabíjením. „Pamatuji si hluk a bomby a střelbu. Dodnes nemůžu jít na výstavu požární techniky. Jakýkoli náhlý hluk - prasknutí balonku nebo tak něco… Když se náš čas tam chýlil ke konci, byla to Nakba - Izraelci tomu říkají válka za nezávislost - byla tam spousta nevybuchlých bomb a my se museli dostat do zahrady a čekat. Pamatuju si, jak jsme čekali a poslouchali, jak to bouchalo. Pamatuju si to fakt jasně,“ říká. Ale některé zážitky byly potlačené, dítě je nedokázalo vstřebat. Její vzpomínky jsou „jen malé záblesky“, říká. „Vzpomínky takové jsou.“
Ale v roce 1992 se Reesová a její sestra vrátily do Palestiny a ubytovaly se v hotelu St George, kde žily jako děti. „Dali nám přízemí, právě tam, kam jsme chodívaly, na naše podlaží. Vešla jsem: „Můj Bože, to je ten pokoj, kde jsem slyšela bombu.“ Její paměť plynula zpátky, a odemkla zážitek, jehož detaily měla stejně jako její otec zahrabané v každodenním životě. Když vešla do pokoje, jejž v hotelu poznala, okamžitě jí blesklo hlavou: „Tady je krev. Ale tady žádná krev není. Někoho tu zabili.“ Zeptala se mámy, co se stalo, že o tom nic neví. Smrt malého kluka, již viděla, se jí přehrávala znovu a znovu, po celé roky, ale nebyla si jistá, zda to byla vzpomínka nebo jedna z nočních můr, jež stále prožívá po oněch traumatizujících zážitcích v Jeruzalému.
Reesová teď žije v typické yorkshirské vesnici na kraji rašelinišť. Za jejím domkem se půda zvedá do výšky. Je to milion mil od Gazy, ale její srdce je v Palestině, a když sleduje příběh dalšího masakru, vrací se zpátky v čase. Mezi motýly a buddleiemi (česky komule; latinský název dostal tento rostlinný rod podle anglického botanika reverenda Adama Buddlea; pozn. překl.) mi na zahradě čte z tátových deníků. V slunečním svitu pozdního odpoledne odhaluje příběh pozoruhodného putování od svých počátků na Středním východě až po tenhle poklidný venkovský únik, a je jasné, že po šedesáti létech děti, jež přežijí - pokud vůbec nějaké přežijí - se neobjeví nezraněné.
ANN CZERNIKOVÁ, The Morning Star (přeložil Vladimír Sedláček)