SVJATOSLAV RYBAS
V posledních dnech stupňuje Západ tlak na Rusko na všech frontách. Na jedné straně se mluví o tom, že Rusku se musí odebrat právo na uspořádání fotbalového šampionátu ve fotbale v roce 2018, hned nato následuje rozhodnutí Haagského soudu o výplatě 50 miliard dolarů akcionářům JUKOSU, zostřují se všemožné sankce, za zkázu Boeingu 777 už odpovídá Rusko a osobně jeho prezident, nikoliv separatisté z Doněcké lidové republiky.
Nakonec JUKOS s Chodorkovským, stejně jako světový fotbalový šampionát jsou rovněž spojovány s osobou Vladimíra Putina. Úhel pohledu se poněkud změnil, Západ dává najevo (aniž by bral ohled na názory v Rusku), že se mu prostě Putin nelíbí. Co se stalo, co za tím je? Poprosili jsme o odpověď známého spisovatele a veřejně činného člověka – SvjatoslavaRybase.
Zkusím odpovědět prostřednictvím historické retrospektivy. Tři ruské osobnosti – Nikolaje II., J. V. Stalina a L. I. Brežněva – potkal ve skutečnosti těžký osud, museli se zúčastnit tří světových válek. Nikolaj II. a L. I. Brežněv (studená válka) prohráli. Stalin zvítězil. Je to náhoda? Myslím, že ne.
Ruské impérium bylo vnitřně rozvrácené, jeho elita nebyla připravena k dlouhodobému boji (protistátní spiknutí v roce 1916), ekonomika kriticky závisela na dovozu, banky se řídily pouze komerčními zájmy, modernizace (Vitte a Stolypin) zůstala nedokončena. Stalin modernizaci dokončil, odstranil rozkol v sovětské „věrchušce“ (s tvrdostí Ivana Hrozného), využil konkurenci USA a Velké Británie a zvítězil.
L. I. Brežněv (a později i M. S. Gorbačov s jeho „celoevropskými hodnotami“) neuměli předvídat. „Třetí koš“ Helsinské dohody šel v podstatě na ruku studené válce a SSSR ztratil možnosti, jak bojovat s vnitřní antisovětskou opozicí. Nutno podotknout, že Čína nic podobného nikdy nepodepsala. Co se týká Jelcina, nemám co říct. L. N. Tostoj v knize Vojna a mír poznamenal: „Car je otrokem dějin.“ V tomto ohledu Vladimír Putin pokračuje v dávno předurčené cestě a on to chápe. 18. března 2014 ve svém poslání federálnímu shromáždění (Dumě) řekl: „Máme všechny důvody domnívat se, že vyhlášená politika zpomalování (zadržování) Ruska, která byla uskutečňována už v 18., v 19. i ve 20. století, přetrvává do dneška. Stále se pokoušejí zahnat nás do kouta za to, že zaujímáme nezávislou pozici, za to, že ji hájíme, za to, že nazýváme věci pravým jménem a nejsme licoměrní. Ale všechno má své hranice. /… / Rusko se ocitlo na přelomu a nemůže dále ustupovat. Když budete donekonečna stlačovat pružinu, stejně někdy povolí.“
A pružina začala povolovat. A samozřejmě narazila na všechny narůstající odpory. To se dalo čekat: „Je jasné, že se střetneme s vnějším odporem, ale musíme si ujasnit, zda jsme schopni ubránit naše národní zájmy, anebo se budeme věčně vzdávat a ustupovat neznámo kam. Někteří západní politici už straší nejen sankcemi, ale i perspektivou zostření vnitřních problémů. Co mají asi na mysli? Činnost „páté kolony“ různého druhu, prostě – zrádců národa? Nebo chtějí zhoršit sociálně-ekonomické postavení Ruska a tím vyvolat nespokojenost lidí? Podobné výroky považujeme za nezodpovědné a zjevně agresivní a budeme na ně také tak reagovat.
A tím je řečeno vše. Klid a vlídnost, jimiž reaguje Kreml na otevřené hrozby, nás nesmějí zmást. Myslím, že v Rusku bylo již bez halasu zapnuto „oranžové“ světlo maximálního nebezpečí. Ti, kdož se domnívají, že finále se bude podobat karibské krizi, budou mít sotva pravdu. (I když toto finále vedlo nakonec k penzionování Chruščova.)
Hlavní nebezpečí nepřichází z Washingtonu, ale přímo z Moskvy. Je to hrozba rozkolu uvnitř vlády. Proto je úder veden na Putina. Kdysi lídr kadetské strany a vedoucí opozičník Pavel Miljukov (ve shodě s britským velvyslancem J. Buchananem) v prosinci 1916 v Dumě prohlásil: „Je to hloupost, nebo zrada?“ A tím dal signál ke kampani pomluv a protistátních vystoupení. Historie se může opakovat.
Přeložila PhDr. Jana Görčöšová