BOHUMILA SARNOVÁ

Přiznám se, několikrát jsem seděla nad klávesnicí a chtěla začít psát. Už téměř od jara. Skončilo to jakousi vnitřní výmluvou, že ještě ne. Vyřídila jsem korespondenci, napsala známým, projednala rodinné záležitosti. Jenom k tomu psaní se ne a ne odhodlat. Stále mi v tom cosi bránilo a opětovaně jsem pociťovala přímo nechutenství zaujímat nějaké postoje a soudy k současnosti. Jedno jsem si ale uvědomovala zcela jasně.

Začalo to událostmi na Majdanu na Ukrajině. Současně v té době jsem začala číst novou sbírku Karla Sýse – Apokalypsa podle Joba. Moje psychika, moje lehkost psaní, spontánní vyjadřování, mapování právě probíhajících dějů, událostí, to vše se slévalo do hodně nepříjemných pocitů. Ne, nechci zde psát o jmenované sbírce a jejím autorovi. To už udělali mnozí a na různých úrovních, z různých úhlů názorového spektra. Z pravicového břehu jmenuji alespoň Evu Kantůrkovou. Při pročtení jejího hodnocení sbírky mne napadla jediná myšlenka. Že totiž potrefená husa se vždycky ozve. Ale ani její z valné části nenávistnou kritiku vůči autorovi zde nechci uvádět. Chci se zde s vámi podělit o směsici věcí, které na mne zapůsobily a působí dosud jako červený hadr na býka. Téměř encyklopedické vykreslení veškerého zla lidstva, potažmo světa, jak to vidí básník, nahuštěno do jediné sbírky, se prolínalo v mé hlavě s událostmi právě probíhajícími. Počala jsem sbírku vnímat v kontextu se současností, jako jednu velkou obžalobu století, které teprve začalo. Jako esenci, koncentraci, zhuštěnou přemíru všeho zla, tuposti, hlouposti, bezpráví, arogance, zoufalství, bezmoci, zpupnosti, odrodilství a poklonkování, servilnosti slouhů nastolenému režimu. Bylo hodně námětů, kterým jsem se mohla při psaní věnovat. Počínaje kulturou, filmovým festivalem, pražským jarem, naší vládou, „výtečnými“ reportážemi našich nesoudných rozhlasových a televizních reportérů, i zahraničních zpravodajů v ohniskách konfliktů. Ne. To bylo a je slovo, které mi z toho veškerého období zůstalo. Ne! Stále hlouběji a více jsem si uvědomovala spojitost přímo fatální: Sýsova Apokalypsa versus současnost. Dotýká se mne tento fakt hluboce a osobně, alespoň mi to tak připadá. Dění mezi Izraelci a Palestinci, nepokoje v pásmu Gazy, situace mezi Ukrajinou, Ruskem, USA, Afghánistán, Sýrie, Egypt… V současné době si lidstvo připomíná I. světovou válku – 100. výročí. A stále to lidem nestačí, jako by jim otrnulo a ženou se do válečných konfliktů s pocitem většího adrenalinu. Internet je plný otřesných snímků zabitých a zmrzačených dětí, o dospělých nemluvě; rozbořené domovy, zničená půda, vydrancované obchody, ničení architektonických skvostů, které již nelze obnovit. Na jedné straně vyzývají charitativní organizace k finanční pomoci pro děti trpící hladomorem, a z druhé strany jsou na tyto děti vrhány smrtonosné granáty a jsou zasypávány salvami kulek stále dokonalejších a výhodnějších zbraní. I my jsme se už přičinili a také se přidáváme k těm koumákům se snahou vyrobit a dodat co nejúčinnější a výkonnější pistole. Ne na pomoc trpícím. Byznys je byznys.

Na co je potom taková pomoc hladovějícím ubožátkům, které nám na barevných snímcích servírují prostřednictvím televizní obrazovky pro vzbuzení ještě většího soucitu. Proč nám naši páni reportéři nepředloží detailní snímek právě zabité tříleté holčičky roztrhané granátem, s tělíčkem shrnutým do žalostné plachetky s výzvou: lidé, dělejte vše pro to, aby tohle nesmyslné vraždění skončilo! Nemůžou to udělat, pokud nedostanou befel od vládců světa. Povel, co je správné a co ne, co je vhodné zveřejnit, co zamlčet, co mlžit a hnát do ztracena. Naše sdělovací prostředky papouškují to, co musejí. Nevidí a neslyší, přejímají a zařazují se tím tam, kam směřuje garnitura mocných. Podporovat kapitál za každou cenu, aby se udržel nad vodou. Mrtví, nemrtví!

A kapitalismus? Co s tím cárem vévodících nesmyslů, s potrhanou vlajkou deziluzí a mýtů, s těšítky a šidítky pro blouznivé dospělé. Někteří si oči již promnuli a vidí, někteří ne a ne sundat růžové brýle mámení, jiní si pohodlně podestlali a vyhovuje jim plný žlab. Žlab, u kterého se rozvalují bez skrupulí a bez všetečných otázek, jak se mezi elitu světa dostali. To platí o kruzích nejvyšších. Ale i mezi plebsem se dá bodovat a přihrnovat si z cizích talířů. Vše souvisí se vším. Moje zklamání z počínání lidstva, jako celku, je obrovské. Na naší Vysočině se ještě stále zelená tráva, zraje sporadicky ovoce na stromech, pole se už dožlutila řepkou, která plní bioplynky a spalovny. Stále ještě máme plné obchody potravin, stále ještě máme za co si je nakoupit. Ale při přeletech gripenů nad naší chalupou se mi už vkrádá pomalu do mysli nepříjemný pocit, který znám z doby „humánního“ bombardování Jugoslávie.

Ještě stále máme nad sebou modravé nebe a čerstvý vítr Vysočiny. Jak ráda bych teď psala třeba o výborných počinech české televize na programu ČT art, kde jsem již párkrát shlédla záznamy Vídeňské státní opery, naposledy Donizettiho Annu Bolenovou, kde titulní roli vytvořila úžasně sopranistka ruského původu Anna Netrebko, nebo na ČT II poutavý film v italsko-ruské koprodukci s Marcelem Mastroiannim v titulní roli, podle povídky A. P. Čechova Černé oči, o divadelním provedení Vančurova Rozmarného léta ve skvělé inscenaci Horáckého divadla v Jihlavě a o dalších a dalších věcech, povznášejících mysl i ducha. Ale, jak jsem napsala v počátku tohoto mého zamyšlení, mám přímo pocit provinění rozplývat se nad krásnem, když pár kilometrů ode mne umírají lidé rukama svých známých, příbuzných, sousedů. Lidí, kteří vzali do rukou zbraně, aby obhajovali zájmy skupiny a její již nezakryté fašizující tendence s cílem rozvrátit všechno a převrátit řád a pořádek podle diktátu samozvaných vládců světa.

Díky tomu umírají lidé v nesmyslném kolotoči, který nevozí pro radost a dobrou náladu, v kolotoči, který drtí, láme, skalpuje, šrotuje a zadupává ideály toho, pro co by měl člověk žít, tvořit, prostě – být. V jedné ze svých básní jsem napsala: Každý z nás není bojovník, netřímá v rukou ostří nože. Někdo má, jak já, život rád.Oslavně vítá jarní louže… Ano, nemusíme se vrhat přímo do boje, pokud k tomu nemáme předpoklady. Ale nemusíme mlčet. Protože mlčet znamená ve valné míře – souhlasit.

Z Vysočiny vás srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ