JIŘÍ FALTUS

Každé setkání s knížkami veršů Miroslava Kubíčka je dokladem, že opravdová poezie stále ještě žije. Básník má dar poezii vidět kolem sebe, vystopovat její přítomnost v lidech a jejich krajině, vnímá ji všemi smysly. Tuší pod povrchem skrytá dramata a přeměňuje je bez siláckých gest do nesmlouvavých a otevřených výpovědí k sobě i ke svému okolí.

Nejinak tomu je ve velkém prostoru dvanácté autorovy sbírky – PŘÍZNĚ PŘÍRODY. Její tři části jsou jakýmsi autorovým životopisem, odkrýváním geologických vrstev jeho „dvou rodných krajů“, Českomoravské vrchoviny a Jeseníků.

Jde o poezii, jež nalezla uplatnění mimo kulturní centra, kam nesměřuje zájem velkých vydavatelských institucí a kde je básník i dosud „uchráněn“ jejich pozornosti.

Téměř sto básní odkrývá vrstvy touhy, vítězství a proher, uložených v příbězích a osudech lidí i v sobě samém.

Slova oddílu Kamenopis jsou ze stejného rodu jako kameny, z nichž bere skrytou energii přítomnosti a mlčení i řeč dávna; jejich doteky prosvětlují a formují jeho život, dodávají jistotu a odvahu, provázejí ho a inspirují na cestách za poezií, i ve vzpomínkách a chvílích hledání duševních ostrůvků a pevnin rodného kraje pod Lipnicí. Jsou plné osudů; jedná proto s nimi jako s živými bytostmi, s pokorou přijímá jejich pevné stisky, poznamenávající ruce, řeč i duši lidí i celého rodného kraje: mám kámen na srdci / mozoly tatínkovy. To ale v žádném případě není známkou zkamenělosti života či pouhých básnických kulis. Hledá a nalézá, co je platné, nikoliv poplatné. Odkrývá skryté prameny proudící v tvrdém podloží krajiny ztraceného dětství a životních zlomů. Kámen je symbolem živé přírody, přestože zdánlivě je nositelem ticha a mlčení, má však i vnímavou duši plnou světla a žáru svého zrození. Básně jsou nejen tesané do kamene, ale především tvrdě z něho dobývané nejen v lomech, také i z kamenitých políček při denní obživě zdejších lidí. Kameny přijímáme do svého žití nejen aby nás povznesly a poznamenaly, ale i zatížily buď žulou, nebo mramorem. Duše kamene pojí / ztuhlou svalovinu hor / s mou krví poznamenává básník, vracející se neustále vyštěrkovanou cestou k domovu. Věřím, že se tak děje se Skácelovým „vymlčeným kamínkem v kapse“. Jenomže tím dnes často pro prázdno našich dotyků není koho obdarovat, zejména tam, kde nevinné kameny zdobí pastoušky novodobých pastýřů.

Vrásčitá krajina domova otevírá v jeho paměti oltáře květů, stejně tak jako náruč dospívání, matčiných pohlazení a uspávánek, kdy pod hvězdnou oblohou nesla se milostná a utišující chlapecká šeptání: sněženko, pomněnko, vřesničko. Vše poznamenal čas, dětství se uzavírá, kniha života otevřela jiné stránky. Vylovená voda se zavřela za poslední rybičkou, dveře za babiččiným úsměvem. Marné je přání návratu za dechem chlévů, do zasněných zahrad. Duši ale rozštěpit nelze ani po letech: Tady musím být.

I když Miroslav Kubíček pochází z drsného a prostého kraje a jeho život trvale poznamenala zloba a nepřízeň lidí a doby, zachovává si citlivou „hálkovskou duši“ a krajina se mu stává blízkým bohem. Prožitky i básnický jazyk nabírají na dechu, cesta k dolínku / měkčí než dětská řeč. Nemůže však přehlédnout postupně se měnící stav kraje, v němž šetřivé krokusy začaly odpočítávat jeho čas. Ale čím tomu křehký básník dokáže zabránit? Vyjádří se alespoň po svém, básnicky - přišlápnutím oddenku tísně.

Noci stárnoucího a nemocemi sužovaného snílka začíná navštěvovat tma. Žije i přes čas a vzdálenost jeho dvou osudových krajin, které jej natrvalo poznamenaly. Objeví se i v okamžiku závanu vůně smilky, nasycené vzpomínkami. V rukopisu se objevuje prázdný prostor stránky, kde místo zmítaného verše vznáší se strohé slovo odpovědi. Vzlétni.

Za uplynulým záletím života objevuje se sice sklíčenost, a přesto i přes nevlídnost času těhotná duše tichne, když ze strnišť zaslechne ladění zlatohřívy a výhonky jehličnanů začínají prosvětlovat les a nic nekončí. Eurydiky čekají na Orfeovy písně. Přichází neodvratný podzim, řeč jenom plamínkuje, přesto tůňky milovaných rukou / s oblázky něžnosti vzrušují. Dotek je dárný dar. V objetí stromů nadechujeme jejich naději na příští plody. Básník sám sobě odpovídá otázkou: miluji možná všeho míň / miluji ale málo / duše moje?

Po štěrku s láskou. Cesta je štěrková, ale s ostrými hranami kamení. A protože podstatou poezie je slovo, básníkovo hledání tvaru a tváře se jí nemůže vyhnout ani s pozdějšími důsledky. Ať to bolí. Snad se časí. Nejenom mezi lidmi, ale i tam, kde dny a stromy obrostlé mechovím začínají jistit svůj růst světlem a kořeny znovu přitahuje pád i vzlet. Kde se žije jenom na oko a ve lži, není místo pro básníka. Utíká, kde poslední slovo lehce vzlétá. V postupujícím stáří je skoro hluchý, přesto svět útočí na jeho smysly. Každý den je / i není sen. S čistou duší se nevyplácí chodit na trh doby, autor poznává, že ztrácí dech. Život se mění, stín stíní stín.

Válečné období se uzavřelo odsunem. V jesenickém příhraničí plném bolavých příběhů lidé hledají cestu k sobě, čas začíná moudřet a nebesky modrat vzájemným poznáváním. Ve chvílích beznaděje je třeba pít srdce, než život zkysne, a stárnout i s nenapsanou poezií, se svitem mezi slovy a s citem za nimi překonat tíhu bránící návratu vlaštovek.

V tomto chaotickém světě, kde člověk je listopadovým listím ve větru, je zapotřebí vyslovit se ze všeho, co dojná doba pokřivila, básník vyzývá: vzklič bázlivá lásko / ohvězdi zemdlené žití.

Kubíček se otevřeně hlásí k rodu básníků Tomana, Halase (Já se tam vrátím), Skácela.

Tichá zastavení v básních se začínají plnit pohybem otevírajícím nový prostor. Básník se vyhledáváním zasutých slov a tvorbou novotvarů snaží zesílit své myšlenky a postoje, usilující i zvukem slov o renesanci lidských vztahů a jejich morálního náboje. Hra se slovy a zvukem má nejen vlastní hluboký smysl, ale svědčí i o neustálé autorově snaze umět řečí - podarovat.

Z objímajících vod léta života zůstává pouhá ozvěna touhy, návrat k věčné přírodě tvoří doprovod posledním veršům: za horou hora / za vodou voda / a pořád dál / je těžší přidat slova.

Básník došel k sebepoznání, přeskakuje čas nepříjemných událostí, které se vytrácejí z paměti. Svět jej už tolik neláká, přesto však zaznamenává vše, kde smysly smilně svádějí krásu, až se v duši připozdívá strachem. I přes čas takto poznamenaný lidským obsahem nekapituluje: kdyby špetka radosti / navila nadechlou naději / chci být při tom.

Kéž by básník nepocítil marnost své snahy, aby se mu podařilo oblázkem poezie, s krásnou mateřštinou vnést do našich srdcí naléhavé vzkazy lidskosti, úžas objevů, ryzí pokory a odvahy s mravním obsahem tichých poselství pravdoucí pravdy!

Celou jeho tvorbu prostupují přesnost výrazu a hloubka myšlenky, upřené k základním hodnotám, jako protiváha jeho bolestných životních zkušeností. Verše sbírky ukotvené v krajině a dramatické době jsou plné lidských osudů dvou generací, poznamenané neustálým vnitřním neklidem a tvrdošíjnou posedlostí hledačství. Navzdory všemu z básní vyzařuje radost z řeči, úcta ke slovu a poctivost přístupu k tvorbě. Tak i láska je nadále v Kubíčkově životě i v jeho poezii neotřesitelnou jistotou, jež prostupuje vším a pomíjející mění v trvalé. Vidí neviděné, slyší neslyšené. Básně se stávají notovými záznamy, naplněné vlastním osudem, a přestože jej celého spalují, ke čtenáři je nese v otevřených dlaních.

Kdykoliv se vznáší nebo chodí, vždy se jeho kroky dotýkají země. Do tvorby ukládá své postoje, prožívaný čas i nečas, přízeň i nepřízeň. Jeho poznání jsou základními kameny básní, jejichž silnou stránkou je obrana tradičních hodnot, poetika moudrosti a mravnosti. Verše nesou v sobě napětí doby, její hluboké stopy s velkým dosahem světla naděje, vykřesávaného z vrstev kamenitého kraje. Nevytváří nový, umělý svět, ale objevuje neustále ten, který zde sice existuje, ale my jej přehlížíme. Napjatá doba v něm vždy dokázala probudit odvahu k básni, vyvolat obranné postoje k přežití a uchovat v sobě rodinnou i krajovou paměť.

Vyslovená poselství, originální básnické výrazivo a nezaměnitelný jazyk, přesný a smyslově naléhavý, plný živin a fantazie při popisu běžných věcí a situací života, staví básníka hodnotově lidsky i umělecky co nejvýše. Je proto nejvyšší čas, aby se jeho poezii, i jemu osobně, dostalo odpovídajícího místa v literatuře i ve společnosti.

Mnohé básně sice zapadnou a mnohé teprve vyjdou, mnohé také nebudou ani napsány, a přesto je budeme tušit, cítit vedle sebe, jak nás oslovují třeba v jiné a vzdálené podobě vzácného ticha, kdy neuslyšíme slova, ale vytušíme jejich existenci přežívající v zásobníku podvědomí. I proto, a nejenom proto si myslím, že o básníku Miroslavu Kubíčkovi plně platí Tomanův verš z básně Září (sb. Měsíce) – „zaposlouchal se, co mluví kraj“. Poezie je hodnota svrchovaně ovlivňující stav duše a přinášející životní sílu, básník Kubíček jí proto skládá nejvyšší možnou poklonu verši i v tomto svém vyznání: nic není krásnějšího / než poezie v otiscích lásky…

Ilustrace jsou, tak jako v předchozích autorových sbírkách vydaných ve vydavatelství Oftis, z malířské dílny Václava Smejkala.