MILAN BLAHYNKA

Pan Jan Lukeš, podle redakční poznámky „filmový a literární kritik, spisovatel a publicista“, podle své recenze „nad novými sbírkami P. Cincibucha, P. Skarlanta a K. Sýse aneb Generace pětatřicátníků po dalších pětatřiceti letech“ (v Hostu 6/2014) spíš především snaživý advokát světa, v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, se s „konkrétními básnickými výkony“ v nových knihách někdejších pětatřicátníků nepárá.

Jsa moralizátor do morku kosti, pátral už v Prozaické skutečnosti (1982) víc „po etickém zázemí poezie“ než po jejích básnických hodnotách, a toto jeho pátrání se nyní transformovalo v podezřívání, že za právem hněvivým patosem Sýsovy skladby (čtenář se z recenze nedoví, že je to básnická skladba, a ne sbírka), za tím, co nazývá „zuřivými litaniemi“, „dědkovsky nemohoucím chrlením nadávek“ a „nepoučenou obludností“, zkrátka že „za tím vším je jen zášť zpoza buku“, aniž je s to v jediném případě prokázat, že to vše, co Sýsova skladba napadá, je správné, dobré a hodno úcty nebo aspoň shovívavosti. Dobře ví, že není, a tak se zlobí na básníka, který tomu nastavil zrcadlo, a pošetile se domnívá, že od zla a darebáků odvrátí pozornost, když Sýsovi přisoudí dokonce „nepříčetnou potřebu všechno poplivat“.

Kdyby p. Lukeš poctivě poreferoval o tom, proti čemu a komu Sýs „hřímá“, nemohl by mu upřít lidské a básnické právo stavět zvůli, svévoli, aroganci a bezohlednost, úděsné pokrytectví soudobých pánů světa (i naší země) na pranýř. A nemohl by bájit o nějakém Sýsově „pocitu odstrčenosti“, když přece například polistopadové vyhození knihy Sýsových veršů a Lhotákových obrazů Vzducholoď v parku, už připravené k vydání, z edičního programu MF bylo faktem, a vůbec ne nějakým básníkovým „pocitem“. Pan Lukeš by se snad mohl rozpomenout na to, že právě těm Sýsovým veršům, které korespondují s Lhotákovými obrazy, ve své Prozaické skutečnosti přiznával velkou hodnotu. Netrpí tedy on sám sklerózou, kterou podsouvá básníkovi dovolujícímu si pamatovat, co a jak se dělo a děje?

Pan Lukeš se ani nenamáhá čímkoli konkrétním doložit své tvrzení, že se Sýs „do role vyobcovaného a ostrakizovaného tvůrce“ jen stylizuje, a „lživě“; což neví, že to není žádná role a „básnická stylizace“, ale pouhá „prozaická skutečnost“?

Skarlanta p. Lukeš chválí, že je i „působivý a usmířený“; málem napsal: „přizpůsobivý“. Sýsovi přiznává jen „jasnozřivě pokorné okamžiky“, zato mu vyčítá, že „začíná hned revoluční výzvou“, aby rudý Ježíšek přišel ještě jednou a hnal „kupčíky z chrámu jako s keserem“. Panu Lukešovi ušlo (nebo to spíš tají čtenářům své recenze), že „revolučnost“ Sýsovy skladby je ze Starého a Nového zákona. Což jemu nevadí kupčíci v chrámu, nevadí mu, že chrámy skutečných hodnot proměňují v krámy blýskavých cetek?

Totálním odsudkem dnešní varovné Apokalypsy ať vědomě, ať bezděky posluhuje kupčíkům, jimž nejde o nic než o maximální a rychlý zisk bez ohledu na lidi, přírodu, kulturu a budoucnost země. Moralizoval vždycky, ale nebýval hloupý. Má zapotřebí ani se nesnažit pochopit a jenom cejchovat?