ZDENĚK HRABICA

„Teklo hodně krve!“

Už ani nevím, kolikrát jsem vstupoval do městského bytu v jihlavské Jiráskově ulici a kolikrát už moje oči mířily k vyhlédnutým oknům, aby pohlédly do tváře Heleně Navrátilové-Pešutové. Vedly mne k tomu vždy tři důvody.

Helena byla v roce svých dožitých sto druhých narozenin jedinou žijící svědkyní sarajevského atentátu. Byla ojedinělým příkladem dlouhověkého života, v němž jí nebylo nic lidského cizí. Do posledního okamžiku, před svými sto třetími narozeninami v roce 1995, si nikdy neodpustila, aby mi sama jako hostu uvařila kávu, pokaždé do krásného porcelánového šálku.

Paní Heleně Navrátilové bylo 19. července 1994 102 let. Dožila se jich v plné svěžesti, vzpomínala na minulost a rozuměla i současnosti, denně četla noviny (sice s lupou) a náruživě poslouchala rozhlas. Televizní obrazovku jí nahrazovalo okno s římsou, na kterou sypala drobečky ptáčkům. Ale při všem tom byla poslední svědkyní okamžiku, kdy se na pravdu boží poroučel následnický rakouský pár František Ferdinand d´Este a jeho choť Žofie, rozená hraběnka Chotková.

„Měla jsem na sobě bílé šaty.“

Měsíc a půl před smrtí schválil následník trůnu Habsburků František Ferdinand d´Este definitivně plán své cesty do Bosny a Hercegoviny na vojenské manévry. O několik měsíců dříve, v den svých padesátých narozenin - 18. prosince 1913, slíbil účast na předpokládaném cvičení a návštěvu Sarajeva. Tenkrát netušil, že padesáté první narozeniny už nestihne.

„Bylo mi tenkrát, v červnu čtrnáctého roku, dvaadvacet let“, svěřovala se mi malá drobná paní, připomínající mi mou tetu, také dámskou krejčovou, Miladu Hrabicovou z jihlavské Havířské ulice. Byly si navlas podobné, stejné - i svým povoláním.

Ale tahle drobná bytost nepocházela z Jihlavy, ale narodila se v Nearlej, kousek od bosenského hlavního města Sarajeva.

„Moji rodiče mne už ve čtrnácti poslali do klášterního internátu, v němž mi bylo souzeno trávit tři roky mládí. To víte, doma nás bylo deset dětí a shánět živobytí nebylo nijak snadné, přestože tatínek měl slušné místo jako mistr tesař. Pracoval jako polír. Život v církevním internátu mi vůbec nevyhovoval, ale rodiče za můj pobyt nicneplatili a já nezatěžovala rodinný rozpočet. Tenkrát jsem využila skutečnosti, že jsem měla v Sarajevu tetičku a odešla jsem k ní na byt. Už jsem byla vyučenou krejčovou a toto řemeslo jsem neopustila celý život. Poslední šaty jsem si ušila před dvanácti lety, kdy mi bylo devadesát let. A jedny z prvních šatů, které jsem si sama na sebe ušila, byly ty bílé šaty, které jsem měla na sobě právě v den atentátu.“

Sedím v útulné kuchyni, tolik připomínající mé dětské návštěvy s rodiči u známých v železničářských domech. Všude kolem pečlivá úprava, kredenc s vyšívanými krajkami, se starými kuchyňskými váhami, hodinami a vyšívanými polštářky na židlích. Pozorně poslouchám vyprávění i několikeré varování, abych s informacemi nakládal odpovědně.

„Víte, jsem velmi poučená, nedovedete si ani představit, že Bosna je zcela jiný svět. Když bylo dáno na vědomost, že následník trůnu určitě do Sarajeva přijede, začalo se zdobit celé město. A jak se začalo zdobit! Vlajky, květiny v oknech, na chodníky se pokládaly krásně tkané koberce a koberečky, které se zavěšovaly i na zdi. Do oken se stavěly i vycíděné předměty - kávomlýnky, moždíře, kuchyňské váhy, předměty, které na slunci svítily. Všude se vyvěšovaly portréty následníka trůnu. V Sarajevu se všechno jaksepatří vyšňořilo. Mužští i ženské tam moc trpěli na parádu. Starosta města nechal vylepit plakáty s přesným plánem Ferdinandovy cesty Sarajevem a já jsem chystala své bílé šaty.“

To, co mi paní Helena vyprávěla, jsem si dovedl dobře představit. V Sarajevu jsem dvakrát předtím byl a město se mi i pro svou historii vtisklo do paměti. Vonělo mi nejenom střelným prachem, ale i skvělou kávou.

„Ty kluky jsme znala.“

Jsem rád, že jsem Helenu Navrátilovou našel. Zajímala mne tolik, že jsme k ní s manželkou někdy přijeli schválně z Prahy, abychom jí pomohli, přestože jí úřady poskytly, vzhledem k jejímu věku, i pomocnici.

„Když jsem si později celou událost před očima znovu a znovu promítala, zjistila jsem, jak důležitou osobou jsem vlastně byla. Bydlela jsem totiž v Bistriku, v samé blízkosti Latinského mostu, pozdějšího místa atentátu. Pár dnů před následovníkovým příjezdem jsem často sedávala v parku. Musím říct, že jsem tehdy byla ještě hloupá husa a oči koukaly po chlapcích. A ti kluci, kteří to všechno později svedli, sedávali naproti mně. Dělala jsem, že si jich nevšímám, že mě ani nezajímají. Obvykle jsem si brávala s sebou nějaké šití, většinou to byly opravy. A tam na té lavičce jsem poprvé slyšela, jak se ti kluci proti mně bavili, kdo bude střílet první a odkud. To víte, že jsem těm jejich plánům vůbec nevěřila a vážnost nechápala. Spíše jsem se jim v duchu posmívala za jejich hloupé řeči.“

Mladičká krejčová si u sarajevské tetičky došívala své bílé šaty, aby v nich spolu s ostatními děvčaty uvítala 28. června 1914 následníka trůnu největší evropské monarchie.

V osudnou neděli byl krásný a slunný den. Již od časného rána se na ulicích hlavního města rozestavovali policisté s kokardami, ale nebylo jich prý mnoho. Jeden na dvě stě metrů od druhého. Ferdinand d´Este s chotí Žofií posnídali v hotelu Bosna v lázních Lodž, kousek za městem. Potom odešli na ranní mši a odeslali dětem telegram. V 9 hodin a 50 minut dorazil vlak speciálního určení do Sarajeva. Ulice vroubily početné zástupy obyvatel. Vlály červenožluté vlajky Bosny - ale především vlály černožluté vlajky císařství. Mezi tisíci zvědavci čekala na svůj okamžik šestice atentátníků.

Bomba dopadla na vůz

Manželský pár přestoupil na sarajevském nádraží do otevřeného automobilu značky Graf a Stift, který vyrobila tato vídeňská firma v roce 1911. Následník měl na sobě oblečený světle modrý kabátec a černé kalhoty, na hlavě generálský klobouk se zeleným papouščím peřím. Žofie Chotková si na ten den vybrala bílé hedvábné šaty s červenou šerpou, na hlavu si vzala široký klobouk se zeleným papouščím peřím a závoj. On usedl vlevo, ona vpravo po jeho boku.

Při prvním průjezdu městem směrem na radnici došlo k prvnímu nezdařenému pokusu zabít následníka. Bomba dopadla na vůz, ale duchapřítomný průvodce odhodil smrtící předmět dozadu. Výbuch těžce zranil osádku dalšího auta a jedna ze střepin lehce zranila hraběnku Chotkovou na krku. Výkřiky „Hoch“ a „Živijó“ na okamžik ustaly. Jenže o pár stovek metrů dál už lidé nic nevěděli a dále pozdravovali hosty.

Auta dojela na radnici a program pokračoval dál na výslovné přání Ferdinanda d´Este. Nenechal se zviklat, nedbal varování.

Studenti - atentátníci - byli vyděšeni, otřeseni nezdarem. Akce se nepovedla. Jediný Gavrilo Princip neztratil nervy. Jeho přesvědčení bylo ze všech nejsilnější. Doufal a bylo mu přáno. Po prohlídce města se celá kolona vydala nazpět naprosto stejnou trasou. Potom došlo k neuvěřitelné náhodě. U Latinského mostu v Sarajevu, tam, kde vedla ještě včera linie mezi muslimskou a srbskou frontou, uvnitř rozděleného města, si řidič spletl cestu. Proto se zastavil a chystal se couvat, aby svou chybu napravil. Byla to jeho největší osudová chyba.

Helena Pešutová: „Stála jsem několik kroků od toho.“

„Byla jsem od toho na pár kroků, od toho chlapce, když vykročil vstříc k automobilu. Bez váhání namířil a začal střílet. Chtěla jsem si při druhém průjezdu Františka Ferdinanda d´Este a jeho paní - hraběnky Žofie Chotkové - prohlédnout hraběnčiny bílé šaty a následníkovu parádní uniformu. Už jsem to ale nestačila. Oba byli zasaženi a viděla jsem jenom samou krev. Bílé šaty paní hraběnky byly plné krve. Měla jsem velký strach. Policajti se vrhli na chlapce a začali ho bít. Kolem dokola začala nevídaná panika. Ještě si pamatuji, jak hraběnka Chotková v první chvíli vstala a chtěla arcivévodovi pomoci. Ale pak sama upadla. Utíkala jsem odtud, jak jsem co nejrychleji uměla. Zpátky k mé tetičce domů. Měla jsem to od místa atentátu k tetiččině bytu asi tři sta metrů. Pak už jsem se jenom bála a třásla. Sarajevská policie zatýkala, do ulic vyjela jízdní policie a jezdectvo vojska. Pořád jsem měla před očima bledého mladíka, jak kráčí k autu, napřahuje ruku s pistolí a střílí…“

Helena Pešutová se ještě v dobách Rakouska-Uherska seznámila s Františkem Navrátilem, strojvedoucím z Jihlavy. A po svatbě se manželé do tohoto města a do kraje lesů a rybníčků na Českomoravskou vysočinu odstěhovali. Už tu pak zůstali napořád.

Když bylo Františku Navrátilovi pětačtyřicet let, zemřel a paní Helena žila sama. Jedinou dceru Boženku pochovali manželé, když jí bylo dvacet let. A tak zůstala očitá svědkyně sarajevského atentátu už po celý život sama. Žila ve vzpomínkách na dobu, kterou prožila. Vzpomínala, jak spolu s manželem užívala života. Ráda tančila, neodříkala si dobrou rakiji, víno ani pivo.

„Žádnou radu na dlouhověkost nemám, snad to hlavní je nepřejídat se, nekouřit, jíst co hrdlo ráčí a umět se pohybovat. Teď mi občas neslouží nohy jako za mlada. Sice se o mne starají střídavě pečovatelky, ale ve svých 102 letech se umím ještě sama o sebe postarat. Z jídel mám nejraději mleté maso v zelném listu. A musím dávat pozor - teď po tom převratu, aby mne někdo nevykradl. Lidi jsou všelijací. Hodně důležité je nechodit do průvanu a neprochladnout. Nedostat do těla zánět. Mít dobrou mysl a zbytečně se netrápit.“

V kuchyni železničářského bytu kolem stolu a na lavicích je plno novin a časopisů. Nikdo by nevěřil, že tato drobná a malá žena byla u toho, když stroj dějin pohnul dějinami.

„Stále sleduji, co se děje v mé rodné zemi. Do smrti nepochopím, proč jak vzdělaní lidé, tak i urozené hlavy světa svedli všechnu vinu za bratrovraždu jenom na Srby. Já jsem vyrůstala jako Srbka mezi muslimy, s Chorvaty i se Srby. Ale už tehdy po osudném atentátu vyšli do ulic muslimové i Chorvati a křičeli z plných hrdel: Pryč se Srby, pryč s bandou vrahů! - Ve světě jsou lidé hodní a lidé zlí. Ale většinou se mezi sebou vadí jen proto, že to za ně chce někdo jiný. A ten jiný je ponouká, aby se nenáviděli. Tak to bylo a snad i bude. Jenom se podívejte i tady kolem sebe. Pořád musí existovat někdo, koho máme nenávidět. A to se píše už rok 1994. Stačí ponouknout a lidi se začnou pomlouvat a hned potom nenávidět. Teď jsou na paškálu tady v Jihlavě ne už Němci, jako za války, ale zase komunisté.“

Někdy měla Helena Navrátilová-Pešutová velký strach vyprávět mi o tom, co viděla. Z kraje, ze kterého vzešla, věděla, co je to krevní msta. Pořád se bála osudové skutečnosti, že byla svědkem atentátu na následníka trůnu, po němž vypukla strašná válka.

„Víte, i u té války, na jejímž počátku stála nenávist, zloba a mocenské zájmy, se nikdo neohlížel na pěšáky,“ to byla poslední slova, která mi řekla.

Život opustila nedlouho po našem setkání 28. listopadu 1994. Odpočívá spolu s manželem Františkem a dcerou Boženkou na jihlavském hřbitově, kterému se říká Na Kalvárii.

Rád si ji každoročně o Dušičkách připomínám… Myslím, že mé rodné město na ni už dávno zapomnělo. Má jiné starosti, než myslet na památku jedné švadlenky, která se nachomýtla k události takového historického významu.