ZDENĚK HRABICA

(úryvky ze stejnojmenné knihy)

 Padaly hlavy, padaly pěticípé hvězdy

V květnu 1960 jsem byl už osmý měsíc studentem Vysoké (ústřední) školy Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže. Tehdy jsem nebyl prvním ani posledním studentem této školy, navazující na předválečné ročníky mezinárodních „leninských škol“. Přede mnou jí prošli věhlasní novináři Mladé fronty Stanislav Bártl, Milan Syruček, později politici jako Vlado Mečiar nebo třeba známý, již vzpomenutý komentátor Karel Hvížďala, krátkou dobu emigrant ve Spolkové republice Německo – s kladným vztahem k Václavu Havlovi nebo Karlu Schwarzenbergovi.

V den československého státního svátku, 9. května 1960, se konala v moskevském parku Sokolniky výstava československého skla. Na Vnukovském letišti vítali československého prezidenta Antonína Novotného první tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů Nikita Sergejevič Chruščov a předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, někdejší vojevůdce a maršál Kliment Jefremovič Vorošilov. Na letiště přišla i početná skupina Čechů a Slováků, kteří v té době žili, pracovali a studovali v Moskvě.

Tuto událost jsem fotografoval fotoaparátem FED 2, což byla skvěle okopírovaná německá Leica, pojmenovaná po zakladateli sovětské bezpečnosti Čeky, předchůdkyni NKVD a KGB, zchudlém polském šlechtici z Vilniusu – Felixovi Edmundoviči Dzerdžinském. Tyto fotoaparáty se totiž na samém počátku začaly montovat ve věznicích, a proto dostaly jméno FED.

V okamžiku přehlídky čestné roty, kterou vykonávala trojice Chruščov, Vorošilov a Novotný, mi v prudkém větru uletěl můj moderní klobouk. Tomu, kdo jej tehdy nosil a navíc měl ještě úzké nohavice s vysokými záložkami a boty s tlustou podrážkou obšitou bužírkou, se říkalo „potápka“. Co čert nechtěl, klobouk dopadl přímo na špičku boty Nikity Sergejeviče Chruščova. Ten v plandavém raglánu můj módní klobouk odkopl a já jen uslyšel slova jeho generálské ochranky: „Neumíš si tu hučku narazit pořádně na hlavu?“

Dlouho jsem se vzpamatovával z okamžiku, kdy jsem málem vyvolal mezinárodní zápletku z nepřístojného chování při vítání hlavy spřáteleného státu. Ale nebylo to ve vztahu k muži, který „rozuměl“ kukuřici i výtvarnému umění stejně dobře jako využití globálních raket, zase až tolik úděsné.

V době panování N. S. Chruščova jsem absolvoval mezinárodní seminář „Sovětský svaz buduje komunismus“ v ázerbájdžánském městě Baku. Kamarádil jsem se tehdy s vynikajícím chorvatským sociologem venkova, oblíbeným komunistickým politikem prof. Stipe Šuvarem ze Záhřebu.

Na výstavě plné obrazů, zobrazujících Nikitu Sergejeviče Chruščova, mi Stipe pošeptal: „Rusům chybí více cynismu v umění a kultuře, potřebují nového Dostojevského.“

Ale vraťme se ke dnu, kdy jsem se díky klobouku s vysokým představitelem seznámil. Po zahájení československé výstavy skla byla na československém velvyslanectví v Moskvě slavnostní recepce. Zúčastnil se i prezident Novotný. Velvyslancem byl tehdy Richard Dvořák, a jeho syny byli tenkrát asi tak dvanáctiletí kluci – Libor a Milan, nyní velcí znalci ruštiny a ruského umění.

Od svého dopoledního „incidentu“ na moskevském letišti Vnukovo jsem se držel trochu stranou od mimořádně zajímavého člověka, impulsivního, spontánního, s dlouhým, téměř ke kolenům dlouhým bílým lněným sakem, připomínajícího ruského nebo ukrajinského sedláka, ale uši jsem měl na šťopkách. Dobře jsem tehdy věděl od svých rodičů a od velkomeziříčského vedoucího tajemníka OV KSČ Kožicha, že nebýt „kukuruznika“ („kukuřičníka“) – jak N. S. Chruščova přezdívali – kdoví, jak by to tehdy dopadlo s dvěma vojenskými hlavami, Ludvíkem Svobodou a Karlem Klapálkem. Možná by se i ta oprátka nad jejich hlavami objevila, nebo by se třeba z jejich „vlastní vůle“ objevila ve vězeňské cele blyštivá břitva, jako se to stalo po „návštěvě“ ministra národní bezpečnosti Bacílka u Ludvíka Svobody v Ruzyni. Kdo ví? A teď, když jsem stál na dosah ruky vedle aktéra snad jedné z největších událostí novodobých moderních dějin, přistoupil k Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi asi někdo z jeho poradců a něco mu pošeptal do ucha. U nás doma se vždycky říkávalo, že co je šeptem, to je čertem. Zřejmě tomu tak bylo i v tuto chvíli. V ten moment státník praštil o zem skleničkou s červeným vínem. Vedle mne stál tehdejší kulturní rada československého velvyslanectví, slovenský básník Milan Lajčiak. Oba dva jsme v dramatickém okamžiku skoro zkameněli. Chruščov svým houpavým krokem spolu s rádcem rychle ze státní recepce odešel a už se nevrátil.

Když jsem se později dozvěděl, jak Nikita Chruščov bouchal na Valném shromáždění OSN botou do stolku v zasedacím sále, jak vykřikoval na celý sál: „Pohřbíme vás!“, s odstupem času mne tento okamžik nevyvedl z míry. Mne totiž málem polil červeným vínem a jak je známo, šaty se po tomto víně moc špatně čistí.

Těsně před svým svržením v roce 1964 přijel Nikita Sergejevič Chruščov do Prahy. Ještě se naposledy stačil podívat z věže Staroměstské radnice v doprovodu Antonína Novotného, což neopakovatelně zachytil slavný fotograf Karel Hájek, a za několik dní ho v Moskvě sesadili. Československá veřejnost přijala zprávu o Chruščovově pádu, jak se pravilo v Rudém právu, s pohoršením. A Novotného vedení ÚV KSČ se nad způsobem odvolání rovněž oficiálně pohoršilo. To si tenkrát nedovolil nikdo na světě.

 

Klasik z principu nikdy po sobě nečetl vlastní knihy

V roce 1978 přijel poprvé v životě do Prahy slavný ruský spisovatel Valentin Katajev. Dávno, dlouho před Gorbačovovou „perestrojkou“. Autor Defraudantů, komedie Kvadratura kruhu, románu pro děti Na obzoru plachta bílá i Syna pluku. Přijel šéfredaktor prvního literárního ruského časopisu Junost, který přivedl do literatury Jevtušenka, Vozněsenského, Aksjonova, Achmadulinovou. Člověk, který se ve dvacátých letech stýkal s Leninovou ženou Naděždou Krupskou. Účastník válek, občanské i druhé světové.

S vysokým pohledným štíhlým mužem jsem se setkal v Klubu Mladé fronty v Husově ulici v Praze 1. Vypili jsme spolu s ním s přáteli na zdraví z plného demižonu několik skleniček dobrého moravského vína; tenkrát se pila většinou směska. Dali jsme se do řeči.

„Jakmile byla kterákoliv z mých knih na světě, už nikdy jsem v ní nedokázal přečíst byť jedinou řádku. Zkrátka nedokázal jsem to. Nějak mi to bylo najednou proti srsti.“

Katajev na mne působil od počátku jako velký elegán. V tmavém saku, s hnědým vysokým rolákem, s klidným výrazem ve tváři. Dávno jsem věděl, že náležel k ruské literární avantgardě, proslavené po celém světě. Katajev – to byl literární druh Babela, Jesenina, Pasternaka, Majakovského, Chlebnikova i Bulgakova. Jeho přítomností jsem byl tak ohromen, že se mi doslova a do písmene tajil dech. Mnohé z jeho okruhu jsem si připomínal jenom na nejslavnějších moskevských a ruských hřbitovech.

Ze svého vztahu k avantgardě se Valentin Katajev vyznal v úchvatné knize Má démantová čelenka. Nejprve vyšla časopisecky, jak je v Rusku zvykem, teprve potom knižně.

„Vyznal jsem se konečně k avantgardě. Byli jsme, a myslím, že i já dodneška jsem, strašně pravdiví. My jsme si vždycky říkali pravdu přímo do očí. Když vyšla moje kniha Na obzoru plachta bílá, okamžitě zmizela z pultů kiosků. Lidé se o ni doslova poprali. Tehdy mne potkal velký Babel a řekl mi: ´Tak jsem si přečetl ten váš románek. Není to nejhůře napsané, ale k Buninovi to má ještě daleko jako psí štěkot ke hvězdám.´

Řekl mi, co si myslel, ne proto, aby mne usadil nebo urazil. Byli jsme tak otevření a upřímní, až to bolelo. Chovám se tak dodneška, proto mám tolik nepřátel a na druhé straně mám zase tolik přátel, jaké bych nikdy neměl.“

Jedním z Katajevových blízkých přátel byl i ruský básník Vladimír Majakovskij. Velký postavou i tvorbou. Dítě a zároveň tragéd.

„Cožpak jsem mohl zůstat básníkem, když se narodil Jesenin, Achamtovová, Mandelštam? A Majakovskij? To bylo strašně velké dítě. Z duše miloval malinká zvířátka, malé děti, malou maminku, staré lidi a strašně rád si hrál. Moc rád se s každým sázel, kdo vyjde jako první z domu, která tramvaj vyjede jako druhá, chodil na dostihy a hrál v kavárnách biliár. Strašně moc pracoval, hlavně ráno v malé vybílené místnosti, kde byla pouze postel, psací stůl, jedna židle a na zdi Leninův obrázek.

Majakovskij byl chorobně přecitlivělý. Když se zamiloval, bylo to až po uši. Nenáviděl protisovětské vtipy. V posledních letech míval dost peněz. K nim ale neměl vůbec žádný vztah. Nakupoval jenom proto, aby potom všechno rozdal. Nasazoval si masku silácké robustnosti, přestože byl jemný. Byl to největší básník ruské revoluce. Já ho miloval až za hrob.“

Valentin Katajev byl jedním z posledních blízkých přátel Vladimíra Majakovského, kterého viděl krátce před jeho dobrovolným odchodem ze života.

„Majakovskij zazvonil v neděli 13. dubna 1930 u mého bytu; měl chřipku, byl moc smutný a chtěl, abych ho bavil. Večer přišli hosté, podivovali se, jak je Majakovskij zaražený, usmíval se jenom napůl a byl netečný. V pokoji na druhé straně od něho seděla jeho mladá a poslední láska – Veronika – Nora Polonská, které neustále házel psaníčka. On chtěl, ona nechtěla. Ve tři v noci se s ostatními zvedl a odešel. Objal mne a poprvé mi řekl ´ty´. Před polednem příštího dne mi přátelé volali, že se zastřelil.

Přesně v 10.15 hodin v pondělí čtrnáctého. Bylo mu sedmatřicet let, stejně jako Alexeji Puškinovi, když odešel ze světa. Seděli jsme s Babelem v pivnici, jakých bylo v Moskvě poskrovnu. Babel vzlykal, že jsme ho neměli pouštět.“

Bratrem Valentina Katajeva byl vynikající ruský spisovatel Jevgenij Petrov, někdejší kriminalista, z autorské dvojice Ilf – Petrov, kteří dali světové literatuře nezapomenutelných Dvanáct křesel.

Možná, ne možná, určitě, upadl Valentin Katajev u nás v hluboké zapomenutí, možná se ještě najde někdo, kdo viděl jeho film Na obzoru plachta bílá.

Ale my všichni, kdo jsme byli u Katajevova vyprávění, organizátor Jiří Měkota, Jan Kašpar, Jirka Janoušek, Miroslav Zajíc, Petr Adler, všichni tehdy z redakce Mladého světa, na něho nikdy nezapomeneme.

Po pražském setkání jsem se o rok později s Valentinem Katajevem setkal v Moskvě v Klubu spisovatelů. Po obědě mne vzal do někdejšího bytu Michala Afanasjeviče Bulgakova, autora Mistra a Markétky nebo Bílé gardy na Majakovského náměstí s velkou básníkovou sochou.

Procházeli jsme počmáranou chodbou kolem stěn, plných vzkazů velkému, tehdy ještě nepříliš povolenému autorovi. Už tehdy, po pražském setkání, jsem věděl, že mi průvodce dělá opravdový klasik ruské literatury. Tenkrát jsme se znovu dostali k Vladimíru Majakovskému.

„Majakovskij mne nakazil svou láskou k Praze, kterou navštívil v roce 1927. Moc si pochvaloval, že mohl svá vystoupení přednášet rusky, že mu všichni Pražané rozuměli. Chystal jsem se tam potom také, ale nakonec jsem se zadrhl ve Vídni.“

 

Mezi nebem a zemí, na lince mezi Prahou a Moskvou

To, že byli v sedmdesátých a osmdesátých letech ve všech redakcích – ale i mimo ně ve společenských institucích – pořád jednotlivci kádrově čistější, čistí a pošpinění, to do značné míry určovalo klíma jejich a našeho pracovního prostředí. Modus vivendi jsem rozpoznal již na stáži v aparátu ÚV KSČ v roce 1968–1969; nejčistší byli ti většinou zcela bezbarví, ne-li bezcharakterní a zaslepení, většinou profesně neschopní, lidé s neposkvrněnou minulostí. Většinou to byli lidé bez jakékoliv minulosti.

Z našeho života vůbec nezmizeli – dokonce s námi donedávna sdíleli panelové byty, ošetřovali své miláčky, trabanty nebo škodovky. Působili v občanských výborech nebo jako domovní důvěrníci nebo informátoři. Mnozí měli ve skříních uložené uniformy, přilby a štíty, než po roce 1989 hrdě vystoupili do nebetyčných výšin a mohli demokratizovat společnost a provést ekonomickou transformaci.

Nejčistší byli hodně vystrašení, bojácní, pokřivení – ale vcelku odhodlaně stáli jako dříve na svých pevných nohou.

Byl jsem od mládí neposlušný, důvěřivý, většinou jsem byl zjevně naivní – co v hlavě, to na jazyku. Byl jsem při různých hodnoceních označován za nezralého, byl jsem mnohokrát nazván Donem Quijotem, politickým hysterikem.

Nemohl jsem být ani členem Lidových milicí. Jako nikoliv nejčistší musel jsem spolu s levicovým architektem meziválečného období Jiřím Krohou a s národní umělkyní, spisovatelkou Jarmilou Glazarovou po 21. 8. 1968 opustit vrcholné orgány ÚV Svazu československo-sovětského přátelství.

Jako potrestaný komunista jsem v normalizační době nemohl být ani volen do žádných stranických funkcí. Nemohl jsem tudíž být ani agentem StB, ani jsem nesměl být kandidátem tajné spolupráce či vlastnit tajný byt. Nejsem tedy ani v Cibulkových seznamech, ani v centrálním registru.

Jelikož jsme byli ve své době skoro všichni vcelku mladí, nebo jsme vstupovali do středního věku, nemohl jsem a doteď nemohu pochopit, jak se stali právě ti nejméně stateční, přikrčení, zbabělí, málo schopní, těmi nejvyššími vedoucími v hierarchii moci. Nebo s jejich „tlačenkou“ jejích potomci, kteří horečně vstoupili do politiky nebo do ekonomického prostoru.

Jednou, stalo se to v den svátku Cyrila a Metoděje, 5. července 1989, v pražském Paláci kultury, kdy Bulhaři slavili Svátek slovanské literatury, jsem byl vyzván tehdejším tajemníkem ÚV KSČ Janem Fojtíkem a vedoucím oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ Ottou Čmolíkem, abych vysvětlil své často poťouchlé postoje a některé údajně nesmyslné novinářské kroky. Oba muži mne vedli pod těžký závěs, jako nějakého „teplého bratra“ (jinak to nemohu přesněji nazvat), který odděloval místnost a sklo od pohledu na Prahu.

Neměl jsem v hlavě do poslední chvíle jasno, co vůbec přímým nadřízeným pod závěsem asi odpovím. Pak jsem se vzchopil a na opakovanou otázku: „Kdo za tebou stojí?“, jsem odhodlaně odpověděl: „ Moskva!“

Byl to jeden z mých nejodvážnějších kroků, které jsem ve své kariéře udělal.

Možná k tomu přispěl i zcela neobvyklý skutek, který před nějakým časem posílil mé osobní a profesní sebevědomí.

Po zvolení Jurije Andropova novým generálním tajemníkem ÚV KSSS a také předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR jsem byl při návštěvě Moskvy v roce 1983 (bydlel jsem v hotelu Inturist na Gorkého třídě v Moskvě) upozorněn recepcí hotelu, že se mám dostavit do přízemí. Tam jsem byl vyzván mužem v perfektním obleku, který se mi představil jako pracovník ÚV KSSS a dal mi nahlédnout do průkazu, k nasednutí do nablýskané „čajky“.

V rozrušení jsem tehdy zcela zapomněl, kudy mne vůbec ta limuzína vezla, ale bylo to do budovy ÚV KSSS.

Po vyřízení běžných formalit se odehrál velice zajímavý rozhovor s nejvyšším představitelem Komunistické strany Sovětského svazu. Vysoký, energický muž se mne v nepředstavitelně velké – dlouhé a vysoké místnosti vyptával v přítomnosti svého asistenta nebo poradce na poměry v Československu. Ptal se na kvalitu vedoucích stranických a státních představitelů.

Jmenovaný za důvod našeho rozhovoru označil osobní zájem o rekognoskaci situace a o analýzu poměrů v ČSSR a v KSČ. Sám jednu dobu zodpovídal za analyzování situace v tehdejších zemích socialistického společenství; tím se dalo vysvětlit pro mne zcela neočekávané přijetí u tak vysokého sovětského představitele.

Dával jsem si velký pozor, abych se, nedej bože, nedopustil vlastizrady na svém národě a na své vlasti. Moc se mi nezdálo, že se mně, ještě nedávno trestanému stranickou důtkou s výstrahou, kdy pro mne platila různá omezení, kromě zcela svobodných a častých reportážních pobytů v Sovětském svazu, stalo něco takového. Ale to jsem ponechal koňovi s větší hlavou, než byla moje.

O tomto zajímavém a překvapujícím setkání jsem nikdy nikomu neřekl ani slovo, ani venku, ani doma. Teprve letos, tedy v roce 2012, jsem si po upozornění přečetl v divném plátku levicové platformy Dialog, že tehdy bdělé oko moskevského zpravodaje ČTK zjistilo tento můj vážný přestupek, o němž jsem byl povinen informovat vedení KSČ.

Kdybych to tehdy udělal, třeba bych skončil podobně jako Jurij Andropov, který krátce po svém zvolení zemřel, údajně na nevysvětlenou diagnózu jaterního onemocnění.

I v politice se přece stávají věci mezi nebem a zemí a existují někdy skoro nevysvětlitelné záhady. Dodneška za takové považuji smrt studentského vůdce z roku 1968 Luboše Holečka a tragickou smrt Jana Palacha z roku 1969.

Kdyby nebylo anonymního článku „Kdo je Zdeněk Hrabica“, nebo tak nějak, v periodiku

Dialog z roku 2012, prodávanému na prvomájovém shromáždění KSČM v Praze 7, na Výstavišti téhož roku, nevěděl bych, že se tenkrát Léta Páně 1983 vůbec něco odehrálo.

 

Jeden soudruh, co dřív bejval…“

Hodně mých blízkých přátel jsou nebo byli básníci, textaři, spisovatelé nebo malíři, sochaři či fotografové!

Většinou mají hlubokou mnohovrstevnatou duši.

Ještě častěji někteří pořád mají hluboko do žlabu, zdaleka ne však všichni… Ti chudší sami přijímají víno v lahvích a rozlévají pak jiným víno krabicové nebo z plastových nádob.

Bez nich bych nebyl.

Umějí myslet jinak, než myslí většina z nás.

Hodně jsem jich poznal osobně, byli a jsou to:

Nezval, Erenburg, Seifert, Mikulášek, Stýblová, Skácel, Jevtušenko, Vozněsenskij, Žáček, Sýs, Holoubek, Fousek, Krůta, Černík, Hrabal… Sudek, Dezort, Sitenský, Kocek, Kestner, Fafek, Pardubský, Dostál, Velčovský, Mirek a Olga Hudečkovi, Marina Richterová, Mádlo, Ranný, Slavíková, Štefková, Janouch, Pangrác…

Někteří si zachovali páteř, jiní o sobě ve zpátečce začali nestoudně tvrdit, že byli občany druhého řádu. Ač jimi dříve sami byli, jiné označovali pohrdlivě za bolševiky. Klamali tělem. A dělají to podnes.

Co jich ale bylo a co jich ještě je! A jistě i bude!

Jsou zcela jiní, než jací jsme my ostatní.

Zrovna dneska mne pohladil svým textem a veršem Pepa Fousek. Josef Fousek, básník, zpěvák, dělník, buřič, boxer, který nenosí nos nahoře, umí pohladit i seknout, umí rozesmát i vycenit zuby. V Kladně, v Praze a i při náhodné procházce v Luhačovicích nebo při mši v Betlémské kapli. Pro dobré ani jadrné slovo nechodí nikdy daleko!

Jeho Kocovina z knihy Bez náhubku – to je pravda, to je rozžhavené uhlí, netřeba přece ke Kocovině jiných slov.

Potkáváme se někdy, většinou náhodně, a když se vidíme, tak se máme moc rádi a platonicky objímáme. Přestože jsme oba Slované, jsme na sebe pořád hodní a laskaví:

„Jeden soudruh, co dřív bejval / velký zvíře ve straně, / teď je slavnej podnikatel, / proto koukám nasraně // „Čest práci“ mě tenkrát zdravil / v ošumělým obleku / teď mi kyne z Mercedesu, / to je, lidi, ke vzteku // Lenina měl na své klopě / dneska mu tam sedí pták / místo vodky pije whisky / a já smažím bramborák // Co mě nejvíc překvapilo, / odhodil srp s kladivem / připadám si jako debil / zírám jak vůl s údivem // Denně slyším, jak tu lítaj / milardy ve vzduchu, / já mam jak dřív stejný hovno / a jsem pořád na suchu // Na letišti chlapy líbal, / on govoril „Rebjata“ / mě snad, lidi, trefí pepka, / pak chtěl vstoupit do NATA // O Marxovi, Engelsovi, / vedl velké proslovy / a teď lítá Jumbo Jetem / na Kanárský ostrovy // Když jsem cinkal u Václava, / nebudu vám, lidi, lhát, / věřil jsem, že Čechy změní / sedmnáctej listopad // že tu bude spravedlnost, / pokora a morálka / Lidi, já jsem větší blbec, / nežli víla Amálka…“

Fouskovo slovo a jeho tóny vydají pokaždé za hory projevů, komentářů, rozhovorů – plných prázdnoty a hrubosti, bezradnosti a zběsilosti –, které nám denně padají na hlavu jako z odpadkových košů a z kadibudek, z leteckých korábů denně nad námi přelétajících.

I Slovensko má svého Pepu Fouska. Je jím spisovatel, textař, dramaturg a scénárista, občas moderátor Boris Filan (1949). Od svých šestnácti let psal texty k písničkám, později hlavně pro Pavla Hammela a pro skupiny Prúdy a Elán.

Slyšte, čtěte jeho slova a myšlenky, v novinách ani jinde je neberou, jsou k nim hluší jako polena, dnešek a zítřek jsou přece zase plné slunce a jasu!

„Pamätajte si! Raz príde doba, keď sa vynoríme z tohto šialenstva, ktoré nám teraz vzbľklo v hlavách a budeme sa za seba strašne hanbiť. Budeme sa prepadať od hanby, keď si spomenieme, na čo sme sa pozerali, čo sme čítali a čo sme počúvali. Ako sme dovolili, aby nás pár šikovných zvrhlíkov dostalo k novinám, časopisom a televíziám, ktoré sú žumpou plnou zvratkov a výkalov. Nebudeme chápať, ako bolo možné profitovať na chorobách a nešťastí našich blížnych. Nebudeme schopní vysvetliť našim deťom a vnukom, ako sme to dopustili. Budeme sa snažiť nemyslieť na to, akých blbcov a hlupákov sme to považovali za celebrity. Budeme sa hanbiť za dobu, keď boli denne na prvých stránkach nagelovaní pajáci a usmievavé opice, ktoré neznášali väčšie série orgazmov s tým istým partnerom. Budeme hovoriť, že na vine vtedy boli oni, akýsi neurčití oni, a ti budú medzi nami a budú ukazovať prstom na niekoho neexistujúceho. Ale my sme spolupáchatelia tohto hnusu, nie iba tí, čo to píšu, vydávajú a vysielajú. My s nimi ochotne kolaborujeme tým, že to pozeráme, počúvame, čítame a kupujeme. Iba to som Vám chcel povedať, respektíve nie chcel, ale musel, lebo už mi praskne hlava od toho mlčania.“

Fousku, Filane, prosím vás snažně, nemlčte!

Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 245 Kč