MILAN BLAHYNKA
Výstava VÍZĚZSLAV NEZVAL, ŽIVOT A DÍLO (Muzeum Brněnska, Památník písemnictví na Moravě Klášter Rajhrad, 1. 11. 2013 – 30. 3. 2014), kterou připravili Kristýna Cimalová a Vojen Drlík, při svém otevření představovala Nezvala tím nejdůležitějším: téměř kompletním souborem prvních vydání básníkových knih (kromě několika bibliofilií chybí v soupise exponátů jen snad 70 básní na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida a Moderní poezie z roku 1958), rozumným výběrem fotografií z básníkova života, reprodukcemi rukopisů, korespondence, Preclíkovou bustou VN, básníkovým kufříkem s malířskými potřebami, dochovanými v Brně, kde Nezval začal za války malovat.
Kdybych byl ve svém loňském velmi hektickém podzimu nezmeškal vernisáž, byl bych poreferoval o výstavě s uznáním a spokojil se jen s několika málo připomínkami jednak toho, co na výstavě rozhodně nemělo chybět (38 svazků Nezvalova souborného Díla, solidní vydání VN v Národní knihovně, první dva svazky Básní VN v České knižnici a aspoň dva tři nepominutelné výbory, například svazek Podivuhodný kouzelník. Taky bych asi vyslovil domněnku, že knihy dokumentující až nepřehlednou recepci Nezvalova díla u nás (množství výborů, reedic, monografie a memoáry o VN) a také ve světě (velké množství překladů), jakož i hlasy obdivu pro VN od vynikajících osobností světové kultury si Památník písemnictví na Moravě ponechal zatím v rukávě, protože snad pomýšlí na samostatnou výstavu, která by se mohla jmenovat Nezval žije. Vždyť právě na Moravě v Třebíči byla po desetiletí stálá expozice o životě a díle VN, autoři tří ze čtyř nejcennějších memoárových knih jsou rodem Moravané, koneckonců Brňan je i pořadatel zmíněného už nejvýznamnějšího výboru z VN Milan Kundera, právě v Brně díky tehdy mladičkému kunsthistorikovi Petru Spielmannovi byla už roku 1958 uskutečněna první výstava Nezvalových obrazů a další moravská (olomoucká) výstava Hra v Kostky (2004), uspořádána nyní už evropskou výstavní autoritou Petrem Spielmannem a dvěma mladými kunsthistoriky (Vodou a Potůčkem) prolomila trapné několikaleté rozpaky nad Nezvalovým odkazem, kdy se k němu v oficiálních médiích hlásil bezmála jen velký brněnský, bítovský, moravský básník Jiří Kuběna. A samozřejmě bych si neodpustil poznámku, že dobrý úmysl vystavit aspoň duplikát psacího stroje, na němž Nezval naklepal většinu svých prací počínaje Edisonem (původní stroj byl z bytu Nezvalových ukraden v šedesátých letech), nedopadl nejšťastněji. Psací stroj, zapůjčený na výstavu jinak skvělým Technickým muzeem v Brně, je předpotopní model značky Corona z doby před první světovou válkou, VN však psal celý život na „zářivé coroně“ už moderního typu, ostatně viditelné na vystavované fotografii ze zahrady v Žabovřeskách roku 1933, kdy Nezval napsal přímo do stroje celý Sbohem a šáteček.
Neštěstí neuvidět rajhradskou výstavu při jejím loňském otevření se ukázalo vlastně jako štěstí. Výstava byla až po svém otevření rozšířena o velký komplet fotografií, obrazů „ze soukromé sbírky“ (patrně z archivu Olgy Jungové, matky Nezvalova syna Roberta) a o několik dokumentů ukázek Nezvalova rukopisu z literárního oddělení Moravského zemského muzea a o sádrové odlitky ze sbírek Památníku písemnictví na Moravě. Myslím, že většina těchto snímků, obrazů, dokumentů a předmětů byla nyní vystavována poprvé. Fotografie syna Roberta s jeho matkou (a Olgy Jungové samé; ji vyfotografoval v Schovávané na schodech 1952 VN, a tím se na výstavu dostal i jako fotograf, jinak objevovaný až v posledním desetiletí) prozradily nyní snad poprvé veřejnosti, čím básníka přímo uhranula okouzlující žena „romantického jména“, která se stala inspirací milostné poezie jeho posledních sedmi let.
Výstava dotvořená souborem ze soukromé sbírky mimoděk dostala i moravskou pointu: básníkův syn Robert přece před svou tragickou smrtí studoval na konzervatoři v Brně, kde se mladý Vítězslav Nezval díky Mahenovi našel jako básník a kde pak u rodičů od roku 1932 napsal velkou část svého díla.
Rodinný kruh, započatý na Moravě obou rodičů VN a celého básníkova mládí, našel svůj magnetický střed v Brně a Robertem v Brně se také uzavřel.