VĚRA BERANOVÁ

Jsem přesvědčena, že právě kultura a umění jsou jedinečnými indikátory obecné, tedy i politické situace. Tedy nejenže mapuje, odráží tento stav, ale svým způsobem ovlivňuje a spoluvytváří tento stav. Současný text navazuje na analýzu kulturně politické situace 60. let, která byla uveřejněna v tomto periodiku v rozsahu sedmi pokračování. Tento text je sondou do relativně krátkého období roku 1968, svým způsobem přelomového a i dnes ne jednoznačně interpretovaného.

Každá současnost má mít odvahu se podívat na svou minulost, i když ji nedělí velký časový odstup. Každá současnost musí počítat s rizikem zkresleného vidění, ale přesto se o to musí pokusit. Vždy je tady nebezpečí ideologického, či dokonce politického zkreslení. Každá ideologie je tehdy silná, jestli má odvahu s relativní pravdivostí se podívat na svou minulost.

Zhuštěné dějiny

Jsou časy, které plynou pozvolna a zdánlivě logicky, jsou však časy, které i v odstupu let a i mnoha desetiletí vzbuzují stálé otázky, stále provokují. Takovým časem byl bezesporu přelom 60. – 70. let 20. století. Jistým konkrétním předělem se stal leden 1968.

Už v lednových dnech 1968 se promítá do tisku obecně nový politický kurz po lednovém plénu ÚV KSČ.

Politická situace, společenské klima velmi vehementně přerůstá do kulturního prostředí. Jedná se o reakce na převratné lednové zasedání pléna ÚV KSČ a následující státní politiku. Objevuje se nejen upozornění na tuto událost, ale i její hodnocení ve smyslu Odpovědnost všech komunistů, Sebekritická a otevřeně vyslovená analýza Hajný, J., Kulturní tvorba 7/1968)

Společenské proměny jsou svým způsobem podpořeny a také vychází z filozofického zázemí, z prezentace překladů textů cizí provenience. Jsou to knihy, studie a články v časopisech, texty, které patří, a to nejen v evropském kontextu, k velmi výrazným počinům v oblasti filosofie, ekonomie, ale také velmi často i problematiky estetiky, postavení umění ve společnosti apod. Otevírá se tedy celý vějíř možných otázek, ale také i odpovědí – řešení.

Tak například právě v roce 1968 vychází v Bratislavě kniha Virgila C. Aldriche Filosofie umění, která mimo jiné odpovídá na dnes tak frekventovanou otázku „co je umělecké dílo“. Klade si také otázky axiologické, které se i v našem prostředí začínají stávat stále více aktuální. Otázkami současného filosofického myšlení se zabývá publikace L. Landgrebeho Filosofie přítomnosti, Praha 1968, kde se stejně tak otevírá problematika „pravdivosti“ umění samozřejmě ne ve smyslu povrchně gnoseologických postulátů. Snaží se také odpovědět na tradiční otázku po smyslu dějin a v rámci dějin tedy také po smyslu umění.

K jedné z nejznámějších knih roku 1968, a to z různých důvodů, patří Dusivá kultura významného výtvarníka Jeana Dubuffeta. Jeho zamyšlení nad současným postavením kultury je inspirativní dodnes, o čemž svědčí další vydání knihy. Autor zde deklaruje kulturu jako opium lidu. Kultura nyní směřuje k tomu, aby zaujala místo, které dříve patřilo náboženství. I ona má dnes své kněze, proroky, své světce, své sbory hodnostářů… Na zrušení celého systému hodnot humanisticko-osvícenské civilizace upozorňuje také G. C. Argan. (Úvahy o výtvarnom umení v súčasnom živote, Výtvarný život 9/1968)

Je symptomatické pro všechny ty i jiné studie zdůrazňování vyprázdněnosti hodnot, jejich zrelativizování, a to jak hodnot obecných, tak i estetických. Je zajímavé, že souběžně s těmito zahraničními texty se objevují články a knížky domácí provenience, které jako by mluvily stejnou řečí. Ať to byla ještě v roce 1966 Kosíkova Dialektika konkrétního, tak v samém roce 1968 řada dalších výjimečných počinů. Za mnohé tituly, jež svým způsobem ovlivnily nejen filosoficko-estetické myšlení, ale pronikly do obecného společenského vědomí, můžeme jmenovat knížku Tomáše Štrause, která svým způsobem rozvířila domácí hvozdy. Nazval ji Umění dnes. Jako jiní si klade aktuální otázky své současnosti.V roce 1968 také vyšla zásadní obsáhlá publikace s názvem Psychologie umění, na které se podílela celá řada autorů. Byl to například M. Nekonečný, který se zabývá zvláštností umělecké osobnosti. Dále Radegast Parolek, který řeší problematiku uměleckého díla jako problému pro psychologa. Psychiatr Stanislav Drvota se ve svém příspěvku dělí s čtenářem o zkušenosti s uměním. Dále například Vladimír Smetáček s textem Kde se setkává umělec a psycholog“, Maydl Malíř a básník a Vnímání uměleckého díla, Jan Fischer s tématem Umělecká fantazie, Vl. Smetáček Experimenty s uměním, Jan Cigánek Estetická hodnota v pojetí psychologie. Autoři se shodují na jasné tezi: Estetická reflexe je jedinečným prožitkem říše svobody… (Sborník Psychologie umění, Svoboda 1968)

Z hlediska estetického a uměnovědného můžeme považovat za zásadní studii vycházející v roce 1968 knihu Jaroslava Volka Základy obecné teorie umění, týkající se metodologických otázek estetiky a řešící diskutabilní problematiku obecné teorie umění. V podstatě se jedná o hledání společných otázek jednotlivých teorií umění. Autor se pustil do komplikovaného metodologického problému, který právě v této době dozrál. Jednalo se o teoretické vyrovnání s problematikou mimouměleckého estetična, která v praxi již dávno fungovala. Tedy vymezení pole působnosti umění – jeho funkcí a světa mimoumění s výraznou estetickou funkcí.

Jistěže velkou inspirací pro rozvoj domácího estetického, kulturně-politického myšlení jsou podněty ze zahraničí. Tak například Literární noviny seznamují čtenáře s texty významného levicového – marxistického filosofa, estetika G. Lukácze. Hovoří o nutnosti vymanit socialismus z deformací. Tento krok umožňuje dosažení renesance marxismu… I na stránkách týdeníku s kulturním zaměřením se objevuje problematika esteticko-filosofická, například otázky strukturalismu. Podnětem je knížka Roberta Kalivody Dialektika strukturalismu, dialektika estetiky. Analyzuje například úlohu strukturalismu v kontextu 60. let. Podstatně razantnějším kritikem se stal Vladimír Dostál. Kritizuje, podle něj, oficiální postavení strukturalismu v kontextu s marxismem: Marxistická estetika má už nějakou, více než stoletou historii, a nyní přijde filosof na to, že vlastně není žádná marxistická estetika.

Převratné doby se zcela zákonitě vracejí k podstatným problémům. Hledají v jejich řešení možný výchozí bod. Tak to bylo například chápání demokracie jak v historickém kontextu, tak především v současnosti, tedy roku 1968. Marcel Brožík v Kulturních novinách shrnuje obecné mínění: Nikoli teprve od včerejška trval spor, zda vycházet z toho, že demokracie je u nás právě tolik, kolik je jí zapotřebí, tolik kolik si ji zasloužíme, zda je jí dost nebo ne dost. Permanentním problémem se stalo porovnávání české a slovenské kultury a umění. Významný slovenský básník Rudolf Fabry s velkým nadhledem hodnotí slovenskou kulturu a umění, navíc s velkým smyslem pro pochopení toho moderního právě ve slovenské tvorbě. K takovému vnímání mu dopomáhala nadrealistická zkušenost. S jistým nadhledem recenzuje aktuální filmovou tvorbu, jako například film Miloše Formana Hoří, má panenko, který zdaleka nebyl obecně kladně přijímán. A tak ani masopustní mumraj neposuzuj podle masek, ale podle toho, zda si v něm našel hezkou partnerku, nebo zda ti za maškarního veselí někdo neukradl plnou peněženku.

Hledají se témata, která byla svým způsobem okrajová, ideově nepopulární, například zatím neuveřejněná korespondence mezi F. X. Šaldou a Zdeňkem Nejedlým. Dochází i k jistému přehodnocování či novým pohledům na historické události. Například historička Marta Vartíková se zamýšlí nad moderními slovenskými dějinami po roce 1945; také to bylo zamyšlení politika Evžena Erbana nad Únorem 1948.

Volba prezidenta jaro 1968

Jistým politickým předělem se stala volba prezidenta na jaře 1968, po dosti spontánní kampani, kde se například stal jedním z kandidátů podporovaných mladou generací a části intelektuálů Čestmír Císař s heslem „Císař na Hrad“. Kulturní tvorba publikovala rozhovor s tímto kandidátem: V politice jsme učinili důležitý začátek a je velká naděje, že nový systém, nový model se může utvářet v poměrně krátkém období.

Jsou to krásná slova, především když je konfrontujeme s realitou následujícího období. V odstupu času pak nebývalou hodnotu nabývá filmový dokument o volbě prezidenta Ludvíka Svobody z března 1968 s výstižným názvem Spřízněni volbou. Právě rozdíl několika měsíců od března do listopadu poukazuje na proměnu poměrů za tak krátké období. Právě tehdejší volba obecně uznávané osobnosti v sobě obsahovala velkou naději, která se v pozdějších měsících vytrácí.

Úloha médií

Periodika právě v převratných dobách vždy nabývala zvláštní a nezastupitelnou roli. Mohla relativně rychle reagovat na konkrétní situace, přesto se nemohla vyhnout a také nevyhýbala i obecným otázkám, souvisejícím tehdy s aktuální problematikou změny, proměny společenské situace. V těchto názorech převládá pocit nesplněného očekávání. Například Jan Hajný v článku O čem je řeč v Kulturní tvorbě na jaře 1968 píše: Nespokojenosti se nahromadilo příliš mnoho. Nespokojenost s nedůsledností při přestavbě naší ekonomiky… Je čas posoudit kriticky i praktické důsledky dosavadní politiky. Že třebas členství ve straně není zásluhou a že nemůže být samo o sobě předpokladem pro jmenování do vedoucí funkce.

Za nový fenomén můžeme považovat mnohem větší propojení centrálních periodik s regionální problematikou, například aktivita olomouckého vysokoškolského klubu. Diskuse kolem vysokoškolských kolejí, obecná aktivita vysokoškoláků. Články v regionálním i centrálním tisku jen potvrzují obecné nasměrování vysokoškoláků, kteří velmi aktivně podporovali obrodný proces různými akcemi, jako veřejná shromáždění, diskuse, vystoupení v médiích a podobně. Studenti se se vší vehemencí orientovali na ty pedagogy, kteří zaručovali nejen odbornost, ale i morální kredit, jasnou samozřejmostí byla jejich levicová orientace. V Olomouci se takovým představitelem stal filosof, sociolog Josef Ludvík Fischer, první rektor obnovené olomoucké univerzity.

Aktivita na všech kulturních frontách

Šíře záběrů v různých kulturních oblastí je téměř bezbřehá. Objevují se nové texty, které byly zapomenuty, a to z různých důvodů. Například vzpomínky Otakara Štorcha-Mariena nebo pozoruhodná korespondence Bedřicha Václavka a další.

Na jaře a v létě 1968 probíhala v Praze řada výstav, které měly minimálně evropský význam, například klasika Renata Guttusa ve Valdštejnské jízdárně, výstava brněnského surrealisty Bohdana Laciny, americké fotografie a další, jež dokumentovaly postavení české kultury ve světovém kontextu. I ocenění různého typu poukazují na celkovou orientaci našeho umění. Například cenu Československého ústředí knižní kultury za rok 1967 získali vynikající výtvarníci Albín Brunovský a Zdeněk Sklenář.O orientaci na světovou filmovou tvorbu hovoří i četné filmové recenze například Vladimíra Soleckého. Velmi aktuálním tématem se stává válka ve Vietnamu a její fotografická dokumentace jak na četných výstavách, tak i jejich publikování v časopisech.

Personální změny

Se změnami atmosféry se mění i osobnosti kulturně-politického života, tedy i personální obsazení redakcí. Například v týdeníku Kulturní tvorba byl odvolán z funkce šéfredaktora F. J. Kolár a dočasně byl touto funkcí pověřen Jan Hajný. S tím byla jistě spojena i nová koncepce časopisu s novou redakční radou. Kulturní tvorba jako periodikum se podílela na obecnější diskusi týkající se nemarxistických filosofických, estetických konceptů, jako například strukturalismus. V této souvislosti se tak dostal do dialogu Štěpán Vlašín s Robertem Kalivodou a Petrem Karvašem. Diskuse vychází z publikace, která se zabývá do té doby velmi okrajovou problematikou, jako například Svatý Augustýn od Milana Machovce. V recenzi na tuto publikaci Jiří Loukotka píše: Marxistický filosof tu naplnil příkladně a neokázale jeden z postulátů vyplývajících pro každého, kdo se hlásí k Marxovu autentickému odkazu, postulátů právě v naší době tak aktuálních a nelehkých.

Personální změny, vnitřní boj, nejen v politických, ale i kulturních vrstvách se promítl i do periodika, do Kulturních novin. Tyto noviny končí po třech měsících trvání. V posledním čísle se redaktoři vyjadřují k současné situaci listu: Čas se naplnil. Je na místě říci objektivnímu, ale i zaujatému čtenáři, jakož i všem přátelům i nepřátelům tohoto časopisu. Redakce vysvětluje, čím vlastně Kulturní noviny byly, výklad se soustřeďuje především na ztráty ekonomické. Zrušení časopisu z rozhodnutí vydavatele je provedeno s vědomím tajemníka ÚV KSČ Č. Císaře. Popisují se ztráty, v březnu 66 340 Kč, a přeexponované obsazení personálu: 13 výkonných redaktorů a 11 administrativních sil. S jistým nadhledem píše v posledním čísle Kulturních novin Jiří Ondráček: Již tři měsíce si říkáme pravdu. Pravdu také o posledních dvaceti letech, o období od února 1948 do letošního ledna. Je ještě příliš brzy na to, abychom se pokoušeli nynější období označit nějakým definitivním názvem.

Pokračování v některém z dalších čísel LUKu