KAREL SÝS
Po publikaci Automobily a motocykly přichází Jan Králík (nar. 1954) s knihou AUTOMOBILOVÉ A MOTOCYKLOVÉ ZÁVODY (nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2012, edice Zmizelá Praha).

A opět jen pár zajímavostí z obsažného díla. I motocyklové soutěže byly za první republiky utrakvistické. V roce 1937 divácky oblíbenou Velkou plochou dráhu na Strahově vyhrál ve třídě třistapadesátek Hermann Gunzenhauser, náruživý nacista. Navzdory jeho nespornému jezdeckému umění ho diváci neměli v lásce. Neláska byla zřejmě oboustranná. Na všech fotografiích, které domácí tisk kdy zveřejnil, se proslulý plošinář, takto tovární jezdec Jawy, tváří kysele, i když přebírá věnec vítěze. Český závodník a jeho věčný soupeř František Juhan dokonce vypsal odměnu 1000 korun určenou tomu, kdo zachytí podmračeného Němce, jak se směje. Cenu nemusel nikdy vyplatit.
Nešlo však jen o národnost. Vídeňák Leopold Killmeyer, který rovněž závodil na Strahově, se naopak těšil oblibě jak u diváků, tak u soupeřů.
Ohrožené Československo sázelo na vojenskou připravenost. Ještě 18. září 1938 se konala tzv. Jízda brannosti, poslední motoristická událost před Mnichovem. Leč motory, ani civilní, ani armádní, republiku neuhájily.
A tak se roku 1939 v dubnovém čísle časopisu Jawa objevil lakonický titulek „Jezdíme vpravo", aniž by autor článku riskl sebemenší politický komentář.
Vzápětí Němci zakázali spolkovou činnost a všechny motoristické organizace byly spojeny v Národní autoklub Čech a Moravy. Pod novým názvem se na 1. až 2. července 1939 chystala první Velká automobilová soutěž se startem a cílem v Praze, ale bez vysvětlení z konání sešlo.
Vůbec poslední zmínku o motoristickém podniku si přečetli čtenáři časopisu Auto v srpnu 1939: „XI. velká plochá dráha chystaná Sportovním výborem pražského kraje NAČM na 24. září se nebude konati."
Motoristům nezbylo než přesedlat na kola. Dne 7. září 1941 byla Na Třebešíně, na rozhraní Žižkova a Strašnic, otevřena moderní cyklistická dráha. Na první závod přišlo 10 000 diváků! Největším sponzorem stavby byla strakonická Česká zbrojovka (věnovala 200 000 korun), ovšem pod břesknějším názvem Waffenfabrik.
Závody se tu konaly až třikrát v týdnu a chodilo se na „bývalé" motocyklové závodníky, například na Václava Paruse, pozdějšího vynikajícího motocyklistického borce, nebo na Ing. Jaroslava Hausmana, bývalého účastníka Rallye Monte Carlo, ale také na Vlastu Buriana. Na Třebešíně vyrostl i slavný vítěz Závodu míru Jan Veselý.
Řízením osudu časopis Motor Revue 5. května 1942 ohlásil III. cyklistickou soutěž motoristů na neděli 31. května. Měla jí předcházet schůzka účastníků a pořadatelů, svolaná na 27. května. V ten den byl však proveden atentát na Heydricha. Schůzka se přirozeně nekonala a samu akci museli odložit na podzim.
Snít se však nepřestalo. Z března 1940 pochází dodnes fantastický projekt Národního autoklubu na stavbu autodromu. Měl být vybudován v celkové délce 9900 m jihovýchodně od Prahy mezi Strančicemi, Mnichovicemi a Kunicemi!
Po válce se motorismus rozjížděl těžce. Nebyl benzín, nové škodovky se dokonce prodávaly bez pneumatik... O Národní plochou dráhu proponovanou na září 1945 museli organizátoři tvrdě bojovat. Autor se tváří, jako by šlo o šikanu (byť ještě předúnorovou!), ale úřady přece jen měly pořádný kus pravdy. Cituje redaktora časopisu Auto z 5. října 1945: „Zemský národní výbor vzhledem k veřejnému mínění měl zásadně negativní stanovisko k pořádání všech motoristických podniků a tvrdil plným právem, že v době, kdy se sbírá benzín do malých lahviček pro repatrianty, je se těžko vyrovnat s vědomím, že při sportovním podniku se benzínu vymrhá značné množství. Bylo nutno přesvědčit úřední činitele ZNV, že v případě ploché dráhy, již jedou převážně speciální stroje, nebude spotřebován benzín, nýbrž líh methylnatý."
Brzy se však poměry uvolnily. A nejen uvolnily, ale závod stíhal závod. A autor si začíná silně protiřečit. Nelíbí se mu, že místo hrabat a továrníků stojí najednou na startu obyčejní dělníci, má to za rozmělňování kvality. Ale ani on nemůže popřít obrovský rozmach motorismu, který nakonec vedl k přerůstání kvantity v kvalitu a k nebývalé žni domácích i mezinárodních úspěchů. Na jedné straně prý do poúnorového Československa nechtěl ze zahraničí nikdo jezdit, na druhé straně jmenuje desítky prvotřídních zahraničních soupeřů, kteří se sjížděli do republiky nejen pro medaile, ale i pro porážky.
Žehrá na brannost, jako by zapomněl na předcházející stránky, kde s porozuměním vylíčil snahu předmnichovské republiky povznést vojenský potenciál vlasti.
Škoda, že shazováním reality kazí jinak výtečnou knihu i vlastní pověst. Chtěl to snad po něm někdo? Anebo cítil potřebu vykupovat minulost, kdy působil v ČTK a mezi lety 1975 až 1984 v týdeníku Svět motorů? Věru bych nechtěl porovnávat, co psal tenkrát a co dnes.
Nedílnou součást knihy tvoří bohatá fotografická příloha opatřená autorovými vtipnými popisky.