EVA FRANTINOVÁ

Jsem z generace, která ještě pamatuje rozsvěcení plynových lamp. Každý den chodil Máchovou ulicí lampář v dlouhém kabátě a rozsvěcoval několik luceren. Bylo krásné v pěti letech pozorovat, jak ožívají žluté plynové pestíky. Jsem z generace, která pamatuje zvolání „Uhlí!“ a záda uhlířů obtížená putnami, které se s rachocením jednou za rok valily do sklepa. Anebo když se domem neslo „Drátovat, lééétovat!“ Pamatuji si domy i dvory, ba i některé byty u Havlíčkových sadů, kterým byl zámek cizí.

Trolejbusy i pošťácké brašny. Metaře na našem dvorku – oháněli se březovými košťaty. Pamatuji si tatínka u kamen, jak dělá nožem třísky na zátop, a třísky odskakují do prázdné krabice od bot. Pamatuji si kazety od mýdla nadepsané Šeřík a polárkové dorty v krabicích s hlavou Eskymáka. Prasklé puntíkované hrnečky na stolech. A postavy i postavičky našeho domu. Zdravotní sestra, stará slečna Marta, připsala jednou na svou domovní schránku jméno MUDr. David Bucner, jméno člověka, kterého nikdo nikdy neviděl. A co S. K. Neumann, který bydlel s Lídou Špačkovou jeden čas přímo proti našemu bytu? A co vynálezce, podivín Novák, a herec Vopička s uměleckým jménem Orlický? A herec Lubor Tošovský? A lakýrník Škába s panem Doutnáčem? A člověk s umělou rukou, který procházel ulicí, a my se té ruky báli? A moje vlastní prateta Hermínka, která pamatovala kočáry, studny na náměstích, končící secesi, a když jsem někam odlétala, ptala se: „Evo, a to letadlo, to je něco jako loď?“ A děda, který mi řekl jednou v Braníku: „Za Muzeem, tam byla jenom pole…“ A bratr mého dědy Jan, bohém a člen „povedeného žižkovského trojlístku“, jak o něm psala Národní politika, který zemřel záhadnou smrtí, a psala o něm také Večerní Praha jako o mumii… Pamatuji si možná vnuky, pravnuky těch, o kterých píše Zdeněk Míka v knize ŽIVOT V PRAŽSKÝCH ULICÍCH. V edici Zmizelá Praha ji vydalo nakladatelství Paseka. Kniha má krásnou předmluvu, předmluvu, která se čte sama. Zavede vás nejen mezi uhlíře, ale i mezi hadrníky s nůšemi a železným hákem na hledání předmětů – dnes jim moje maminka říká „kontejneroví potápěči“, mezi prodavače kyselých rybiček, sardelek s cibulkou, zavede vás k pivovarským výčepům, mezi prodavače horkých kaštanů, ale i mezi prodavačky květin, mezi strážníky se šavlemi a bodáky, představí vám prodavače zápalek, Ferdu – sirky – Evropu, brusiče Beznosku, který se spíše věnoval podvodům, vrabce přebarvil na kanára…

Předmluva čtenáře seznámí také s tehdejší dopravou. Víte, že kdysi jezdily Nerudovou ulicí autobusy? Jeden z nich měl nehodu, naštěstí narazil do štěrku… Správa Elektrických podniků pak autobusy v Nerudovce zakázala na šestnáct let. A mezi dvěma světovými válkami začal jezdit v Praze trolejbus. Ten ukončil provoz v říjnu 1972. A co koňská a elektrická tramvaj? A telefon, telegraf, potrubní pošta? To lidé ještě zírali kolem sebe a ne do obrazovek tabletů, mobilů, televizí…

Fotografická část knihy je krásná. Jsou to dobové fotky převzaté z různých časopisů, třeba známá fotografie Vetešnický krám Mojžíše Reacha v Josefské ulici, Pouliční stánek s hračkami, kolem roku 1912 – fotografie B. Střemchy, Ledování u Štítkovských mlýnů, Pohřeb Jaroslava Vrchlického, Antonína Dvořáka, Skupina Podskaláků na vltavském břehu, foto neznámého autora z roku 1909, Pouliční brusiči Bayer a Paluska, Dráteník, Bázlivý a zádumčivý tulák zvaný Fangličkář nebo též Kapsa hoří, foto neznámého autora, Rozdávání polévky nemajetným v Emauzském klášteře, po roce 1900, Pražský kolovrátkář Pepíček, který se příležitostně též živil prodejem zápalek, Invalidní harmonikář, Poslední útočiště nejchudších u milosrdných bratří na Starém městě, snímek z roku 1904…

Je to už 110 let od vzniku toho snímku a přece leccos podobného bychom nafotili na ulicích i dnes, nemyslíte?