IVO FENCL
Eduard Martin: Andělské vteřiny (2005), Kniha radosti (2007), Andělé nás neopouštějí (2008), Andělské dopisy (2010), Schody do ráje (2010), Andělské cesty k nesmrtelnosti (2011), Ježíšek pro mě (2011), Babičky a andělé (2011), Andělská škola lásky (2012), Je tu přece Ježíšek (2012), Kniha štěstí (2013), Andělské úsměvy (2013), Kočičí příběhy (2013). Karmelitánské nakladatelství.
Už tak obsáhlá a rozmanitá bibliografie Martina Petišky (1951, pseudonym E. Martin), v níž mezi osmdesáti tituly nepřehlédneme ani Osudy dobrého Švejka po druhé světové válce (1992) a dva svazky příběhů Sherlocka Holmese (1997, 2004), se během posledního desetiletí nenápadně rozrostla o 605 (sic) krátkých textů. Prezentovány knižně jako povídky jsou shromážděny ve třinácti svazcích, jejichž spoluautorem je kardinál Tomáš Špidlík. Jeden z dílů je mu i připsán.
Martin Petiška prokázal talent již mnohokrát a je vnímavým, každému člověku nakloněným pozorovatelem. Vyjadřuje se s lehkostí, básnivě, srozumitelně a jeho příběhy jsou málokdy nepravděpodobné. I když také. Zde např. ten faustovský – nazvaný číslovkou 10 000. Je o studentovi, který získá titulní obnos podivuhodnou náhodou, právě když je na mizině.
Narazíme i na prózu o milionu, po kterém si jeden rod šlapal tak dlouho, až bankovky ukryté pod podlahou chodby pozbyly platnosti, ale častěji jsou texty někdy až banálními moralitami ze života, ba narazíme i na ryzí kázání, která by šlo tesat. Neironizuji ale, není proč. Neboť jsou výmluvná – a také tím, jak je zde mravoličnost zbavena patosu.
Příklad? Jím nechť je vzpomínka na chlapeckou kopanou s Biblí.
Další množiny textů se pak pod Petiškovýma rukama staly umnými ilustracemi některých úsloví. Pod lampou bývá tma! Nikdy není pozdě. Buďte ve střehu. A ještě jindy? Povídečky se stávají až metaforickým obalem specifických postřehů typu Kdo se ožení s krásou, stane se brzy vdovcem.
Lásku Petiška ostatně definuje vícekrát – a hlavně dle toho, zda bychom se o její objekt rádi starali, i kdyby se ocitl na vozíčku. I takto v autorovi funguje dokonalý zpovědník a notný díl jeho prací je prezentován jako výpovědi skutečných osob (skrytých za iniciálami). Asi jimi skutečně je, i když řádný etnografický výzkum spisovatel nedělal. Pokud ano, leda v poetickém smyslu. Apokalypsa podle Joba se přitom, pravda, nekoná, a obzvlášť vánoční vyprávění voní dokonce dickensovsky. Víc než o portréty lidí se stále a stále jedná o filozofická zobecňování příhod. I vizme třeba opilce opakujícího si: Dnes se narodím.
Petiška navazuje jak na Čapka, tak na Chestertonovy Ohromné maličkosti, což třeba v případě housenky pnoucí se po noze Eiffelovky. Pro velkou část textů jsou přitom příznačné příměry. Rozvine třeba prostě metaforu o „vraždění“ času atp. A téma stíhá téma, obraz doplňuje obraz v skládačku a v příběhu Saint Michel se varuje před nárůstem nezúčastněného diváctví tváří v tvář tragédiím druhých. Lidstvo neuhyne na kometu, ale na nedostatek empatie, ví zde autor a ano, tentokrát Job. A jistě, máme co dělat i s jistou církevní zakázkou, ale sám bych soubor těchto knih nazval spíš objednávkou čistých duší.
Když už jsme u Joba, tak svého času vydal Petiška i soubor próz Tatínku, má ďábel oči jako maminka?, a rovněž jeho odstřižky přistály zde, mezi anděly. Poznají se jak? Jsou trnité. Jsou to nedobré zvěsti a poznají se i dle otřesnějších dějů. Třeba Měl sis vzít zaživa kočku je povídečka, která končí tímto hrdinovým povzdechem: „Uvažuji, co bych měl dělat, aby můj syn byl rád, že jeho otec je – člověk.“
Petiška vždy uměl unikat kýči a s výjimkami také sentimentu. Působí i původně. Na těchto drobných, prozaických ploškách to není samozřejmé. Jen snad v případě příběhu dvanáctileté dívky z koncentračního tábora (1944), kterou obdaruje voják čokoládou, aby o něm snila ještě ve stáří (a přemýšlela, zda nabídli čokoládu i jemu), se nám nejspíš vybaví část synopse Pianisty.
Co mě ovšem zarazilo? Moment, v němž se titulní povídka jedné knihy stane reklamou na knihu jinou. A ta má přímo roli v povídce! Možná poněkud sebestředné. Je to však výjimka. Kdokoli méně nadaný a moudrý by selhal nad mořem podobného materiálu, tady se to neděje, a to zde najdeme i čísla obalená kol prostinké, v rodině X ale tradované věty: „Tohle by se v pekle líbilo“.
„Copak nechápete?“ dodá autor. „Citové vazby lze objektivně vyhodnotit až s časovým odstupem.“
I když by Martin Petiška mohl, nic neglorifikuje, dokonce ani svou oblíbenou šlechtu ne. Byť… Ano, nechybí ani snad až čítanková historka prince „Lobkovice“, pomáhavšího na nohy starci z Celetné, jehož tam opustil synovec.
Petiška se již před mnoha lety etabloval i jako autor sci-fi a přinejmenším na fantazijní vize tu taky dojde, např. v příběhu o snící ženě, která se na chvíli vtělí do vlastního, ještě štěstím přetékajícího plodu, jenž nemá zdání, že má den před potratem. Tohle řešení je naštěstí právě díky snu zavrženo.
Některé texty Petiška šlechticům aspoň připsal, tak třeba Waldsteinům-Wartenbergům, ale věnování v úvodech bývají obecnější. Patří spíš těm, kteří mu příběhy vyprávěli, těm, „co pomáhají“, také některým zesnulým a dokonce i „andělům strážným“. Konkrétně pak také známému psychologovi Eduardu Bakaláři, autorovým babičkám Anně a Adelině a jeho otci.
„Ó, a někdy by stačilo tak málo,“ zní opakovaně jako hlavní mantra souboru a je, myslím, příznačným, že se k tomu prodereme skrz úplně všední příměr o muži, který volal opraváře k televizoru omylem vypojenému ze zdi. Všichni občas podobným způsobem staneme krok od záchrany SKUTEČNĚ A PRÁVEM zoufalých, naznačuje spisovatel z Brandýsa nad Labem.