Básník Miroslav Orava, člen Unie českých spisovatelů, zemřel ve čtvrtek 12. června
MIROSLAV ORAVA
Jako ten nejlehčí dotek…
O psaní básní naposled
Opravdu – už jen na rozloučenou
jenom ten nejlehčí dotek chtěl bych si zkusit
abych věděl kam jsem nedošel
To pokušení je hrozné:
jen trošinku na mýdlovou bublinku si sáhnout
a hned ucuknout ať děje se co děje
Ach verše mé
tolik jsem se o vás víc než půlstoletí
navyprávěl jaké vás jednou napíši…
Přišel čas rozloučení
nejspíš právě v okamžiku
kdy začaly jste se mi dařit
Někdo prý na verše umře a
jinému se za celý život nepodaří ani jeden rým…
avšak nejhorší je se opakovat!
Moje pouště mne opustily
oceánům závidím
a na hory (byť už jen v televizi) se těším
Tříšť ker žíznících a hladových
kéž by nerozdrtila to
co se mi v básních nikdy nepodařilo říct!
Hrom ať praští
do všech lží a falešných rýmů
které jsem kdy napsal!
A konec touhy
podmanit si svět verši (či vysvětlit si jimi jej)
ať je mi začátkem jiné kapitoly!
Tak moje nejmilejší všechny
jakou mám chuť vám říci
že loučím se s vámi jako básník:
ta pýcha ze mne čiší i když do loďky nastupuji
do loďky která jak tramvaj mne má odvézt na nejbližší loď
Ta pýcha že zdraví si uchovám přestanu-li psát…
V horách se tomu říká jinak:
strach pokoušet se o víc
než na co nám síly stačí
Teskno mi bude teskno
za obdobím psaní básní
byť se mi sebeméně povedly
Právě tak teskno
jako jednou bude horám po nás
až pouště budou zaplaveny oceány
Je pozdní večer dvacátý listopad
a cítím že kus krajiny se řítí
do nenávratna
Zas znova začínat
je horší
než peklo
Publikovaná báseň uzavírá coby přiznaný Epilog sbírku básní Miroslava Oravy Identifikace 2014. Nejedno trojverší by přitom mohlo být epitafem na hrob dnes už mrtvého básníka, výrazné osobnosti českého básnického samizdatu přelomu století, básníka múzického, elegického, velmi upřímného, otevřeného, také velmi sebekritického, vždy nespokojeného s tvarem i posláním svých básní, hledajícího další a další cesty a poetické možnosti třebas volného verše. Básníka ovlivňovaného romantismem i symbolismem i deziluzemi dvacátého století, básníka závratně marných přání. Jak napsal v jedné ze svých básní, nové začátky znamenají vůli neopakovat se, i konec touhy podmanit si svět verši nebo jej cele vysvětlit mohl být začátkem nové vývojové kapitoly. Dojít na její konec Oravovi znemožnil smrt, o níž ovšem jiný básník napsal, že je jenom kus života těžkého. A to platí o smrti básníků i o životě básní přesahujících život svého tvůrce…
ALEXEJ MIKULÁŠEK
Devadesát šest básní
Miroslav Orava (* 28. 4. 1941 Zlín – † 12. 6. 2014 Brno)
Devadesát šest básní – přesně tolik čítá právě uzavřené celoživotní dílo Miroslava Oravy na poli poezie. Devadesát šest básní, které tento originální „samizdatový“ autor po léta tiskl na počítači, dával je kolovat v různých uspořádáních a verzích, přeskupoval je, doplňoval a zase škrtal, až ve finále dospěl k pěti sbírkovým souborům (Epoxidy, Zpěvy zvířat a lidí, Air, Sonáta jabloňového květu, Modlitby smírčích kamenů). V časopisech a sbornících uveřejňoval verše jen sporadicky a převážně ve zralém věku, třebaže různorodé texty s uměleckými ambicemi psal od mládí. Později publikoval odborné práce z oboru ekonomie a věnoval se rovněž překladům.
Odhlédneme-li od sbírky Epoxidy, opatřené kódem ISBN a vydané vlastním nákladem v roce 2010, dočkal se autor řádného knižního vydání své básnické tvorby teprve krátce před koncem života. Začátkem roku 2013 pražské nakladatelství Balt-East uvedlo do oficiálního literárního světa výbor z Oravovy poezie pod hořce ironickým názvem Snad nezblázním se už. Mimo jiné pak vloni publikoval ještě devět básní ve sborníku Unie českých spisovatelů Almanach Nibiru 2013. A jako poslední – formou samizdatu v počtu 25 kusů – vytiskl v prosinci téhož roku sešit s názvem Identifikace 2014, do kterého zahrnul všechny básně, jež nebyly zařazeny do zmíněného knižního výboru.
V té době byl již Miroslav Orava delší dobu těžce nemocný a způsobem sobě vlastním se loučil s pozemským světem: Dokud mu to jeho zdravotní stav dovolil, vlakem objížděl oblíbená turistická místa i dobře známá nádraží, plánoval si opět navštívit milovaný Balkán, začal se učit turecky. Znovu důkladně třídil své verše a zápisky, opatřoval je poznámkami, zachycoval vzpomínky z mládí… Houževnatě vzdoroval osudu a dělal Smrtce naschvály. Neznám nikoho jiného, kdo by si ředil umělou výživu rumem a s bezelstným úsměvem sliboval, že teď už skutečně, skutečně přestane kouřit. – Ne, takové věci se obvykle v žánru „laudatio funebris“ neuvádějí, avšak Mirek by mi to odpustil. Mirek by to takto chtěl – upřímně a na dřeň! Jeho danse macabre, jeho neuvěřitelný tanec smrti volá po literárním ztvárnění. On sám a celý jeho život volají po literárním ztvárnění. Byl by to silný příběh. Jenomže tento příběh by musel napsat Fjodor Michajlovič Dostojevskij a asistovat by mu museli Charles Bukowski s Jaroslavem Haškem. Byl by to příběh muže mnoha talentů a protikladů, mnoha vzletů a pádů; příběh věčně zjitřeného poety, divadelního kulisáka, bohémského džezového muzikanta i racionálního inženýra ekonoma, příběh občas nezdárného, leč vždy oddaného syna, manžela, otce…; a posléze příběh moudrého pošťáka, kterého mučivě tíží brašna plná špatných zpráv… Byl by to příběh asketického hédonisty, pokorného bouřliváka, hříšného kajícníka, pohanského křesťana, extravertního introverta, veselého melancholika, puntičkářského flegmatika, naturalistického romantika, odpouštějícího moralisty… A především by to byl příběh nezdolného poutníka na cestě za smyslem lidského bytí – za smyslem bytí veškerého lidstva, nikoli pouze jedince.
Devadesát šest básní – mohlo by se zdát, že je to málo. Málo na takový dlouhý, zamotaný, zapeklitý život. Jenomže Miroslav Orava je do těch devadesáti šesti básní bezezbytku a absolutně vtělen, je v nich magicky obsažen od hlavy až k patě, od pozemských hlubin až k nebeským výšinám. Jako trpělivý alchymista prošel poslední proměnou a definitivně se stal svou vlastní poezií. Když 12. června večer doma v bolestech opouštěl své utýrané tělo, stály při něm dvě nejbližší bytosti, manželka a dcera, a celou noc se poté za něho modlily.
Jsem ateistka, a přece se v této chvíli také musím za Mirka pomodlit, musím se prosebně pomodlit jeho vlastními verši:
„Je k tobě mnoho cest Pane / někdo sladce vymrštěn jak luna / nese se a jiný ještě teplý z lůna / trhán že by se nedonesl // A k čemu pak tráva zelená a vzpomínky / na zasněžený domov / Vzpomeneš si ještě na svého učedníka Chopina / kterémus dal klavír / Bože je ti alespoň sladce / a myslíš také někdy na něho // Ty jsi jej vymrštil / a ty bys ho měl přijmout zpátky.“
IVANA BLAHUTOVÁ
Všechno nebo nic
(za básníkem Miroslavem Oravou)
Odešel 12. června 2014. Jeho básně, osobité, pro někoho i zvláštní, přesto upřímné a vyvěrající ze skrytých zdrojů, kam se ne všichni lidé umí ponořit.
Milan Blahynka vyzdvihl mezi jiným v jeho poezii (Epoxidy, 2010) tato neopakovatelná slova: Nic a nikoho nelze obejmout jinak než zcela. Námět je vyčerpán beze zbytku.
Zahalen v oblaku svých cigaret, připomínal Miroslav klasiky francouzské dekadence. Jeho filozofie a život ho spotřebovávaly jako plamen, který stravuje zralé dřevo. Snažil se vydávat ze sebe všechno vznikající teplo. Transformoval ho do upřímných a těžce prožívaných emocí.
Jak dlouho může vydržet tělo spalující plamen lásky a vášně?
Pomáhal si ze všech sil, aby udržel odcházející síly. Souboj duše a těla čestně skončil.
Milan Blahynka výstižně napsal v Epoxidech („Místo doslovu“): Orava už ví, co je to víra a láska. Je to všechno / anebo nic, a život je mu láska / a zároveň i víra. Milan Blahynka dodává:
A poezie je to vše.
Miroslav Orava to věděl.
Čest jeho památce!
MARIE VESELÁ
KAREL SÝS
Nemám
Mirkovi
Já nemám na nic čas
natož na smrt
Bude si muset pomoct sama
na lopatu jí nevlezu
Už stačí že z nás zbude
na lopatku popela