VLASTISLAV HNÍZDO
Mezi představiteli avantgardního ruského umění dvacátých let minulého století, jemuž otevřela stavidla revoluční situace po roce 1917, zaujímá významné místo spisovatel Isaak Emmanuilovič Babel. Narodil se před 120 lety, 13. července 1894 v Oděse, v rodině židovského obchodníka s hospodářskými stroji a nářadím. V situované rodině se od dětství rozvíjely jeho kulturní zájmy, ač si v pozdější autobiografii naříkal na otcův tvrdý výchovný režim. Často navštěvoval divadla, zajímal se o historii, filozofii a literaturu. Zprvu se vzdělával v hebrejštině, studoval bibli a talmud. Na gymnáziu, kam byl přijat pro výborný prospěch, se naučil francouzsky. Pod vlivem profesora Valdena z Bretaně začal psát jako patnáctiletý francouzské povídky.
Jeho mladistvý život provázely četné paradoxy, jež později vylíčil v řadě již ruských povídek (Historie mého holubníku, První láska, Di Grasso ad.) Učenlivý chlapec zažil i pogrom v r. 1905. V letech 1911–1915 navštěvoval v Kyjevě finančně komerční institut. Odtud přesídlil do Petrohradu, kde studoval na právnické fakultě až do zimy r. 1917. V roce 1916 mu otiskl Maxim Gorkuj ve svém časopise Letopis dvě povídky a poradil mu, aby šel mezi lidi. Babel poté v dalších sedmi letech vystřídal řadu zaměstnání. Za světové války byl vojákem na rumunské frontě, v době občanské války sloužil postupně jako čekista v lidovém komisariátu osvěty, v zásobovacích expedicích, bojoval v Severní armádě proti Juděničovi, byl válečným zpravodajem v První jízdní armádě Buďonného, pracoval v oděském gubernském výboru, byl redakčním metérem v sovětské tiskárně v Oděse, reportérem v Petrohradě a Tbilisi.
Tato škola života, „pobyt mezi lidmi“, jak mu radil Gorkij, ho naučily vyjadřovat své myšlenky jasně a stručně a přispěly k Babelově literární zralosti. Povídky otiskoval zprvu časopisecky a od r. 1925 již vydával knižně. Proslavil se knihami Jízdní armáda ( v českém překladu později Rudá jízda) a Oděské povídky (1931)
Jako profesionální spisovatel žil na různých místech Ruska a v letech 1928, 1933 a 1935 pobýval delší dobu ve Francii a v Itálii. Ve Francii žila jeho první žena, která tam emigrovala v r. 1924, a v Belgii spisovatelova matka. Po delším pobytu v cizině je zasažen „ruským jedem“, jak píše v korespondenci přátelům – stýská se mu po Rusku. V dopise matce z Kyjeva v r. 1928 zdůrazňuje: „Toulat se cizinou, to ano, beze všeho, ale psát musím tady.“
Neklidný Babel putoval z místa na místo a věnoval se psaní. Žije v Kyjevě, v Rostovu, na Kavkaze, v Moskvě a nakonec se usadil ve vlastním domě ve spisovatelské kolonii v Peredělkinu. Stýkal se s Gorkým, kterého si vážil a považoval ho za svého učitele. Přátelil se s Majakovským a zejména s Iljou Erenburgem, který v Babelovi viděl přítele a učitele.
Babelova tvůrčí činnost byla provázena nesnázemi. Psal pomalu a svízelně, neustále zápasil s redakcemi o honoráře a občas upadal do dluhů. Přitom však navenek působil žoviálně a přáteli byl oblíben pro ironický nadhled a humor, což koneckonců vyjádřil i ve své tvorbě. Vedle mistrovských povídek psal i divadelní hry (Marija, Západ slunce) a filmové scénáře, v nichž adaptoval literární předlohy vlastní (Beňa Krik) a převzaté (Bludné hvězdy dle románu Šoloma Alejchema, Jak se kalila ocel dle N. Ostrovského, Běžin luh na námět Turgeněvův ve spolupráci s Ejzenštejnem). Veřejně vystoupil na I. sjezdu sovětských spisovatelů v r. 1934, na němž mj. vzdal hold Stalinovi. Díky Stalinovu zásahu byl spolu s Pasternakem vyslán na Mezinárodní kongres na obranu kultury do Paříže v r. 1935, kde pronesl brilantní projev, v němž mj. rozmarně hovořil o růstu kulturní úrovně sovětských lidí.
Těžce nesl smrt Gorkého v r. 1936, který byl jeho ochráncem. Dle svědectví přítele Lifšice si stěžoval, že v přituhujícím režimu „už mě nenechají žít“.
Tíha doby, stalinské čistky, hrdelní procesy mezi intelektuální elitou a nepřízeň oficiální kritiky, která v duchu „ždanovovské“ estetiky postihovala projevy modernosti v umění, dolehly i na Babela. V Peredělkinu byl jako většina obyvatel této spisovatelské vesničky neustále pod dozorem. Dne 15. května 1939 byl brutálně zatčen a převezen do proslulého moskevského vězení Lubjanka. Jeho rukopisy, zápisníky, poznámky a korespondence byly zabaveny. Téhož dne byli zatčeni i věhlasný režisér Vsevolod Mejerchold a spisovatel Michail Kolcov. V neveřejném procesu byli odsouzení k smrti a zastřeleni. Babel byl vykonstruovaně obviněn jako západní agent, získaný ke spolupráci manželkou bývalého lidového komisaře vnitra Ježova, a v rozsudku bylo jeho klíčové dílo Rudá jízda hodnoceno jako „diverze a velezrada“. Dne 27. ledna 1940 byl Isaak Babel popraven. V prosinci 1954, v době tání po Stalinově smrti, byl rehabilitován.
I když v r. 1957 vyšel péčí Ilji Erenburga výbor Babelových povídek, trvalo ještě tři desítky let, než bylo spisovatelovo dílo v relativní úplnosti vydáno a pochopeno. I po rehabilitaci se ozývaly útoky proti jeho subjektivnímu obrazu občanské války. Trvalo dlouho, než se vrátila menší část spisovatelových rukopisů, které byly zřejmě spáleny. Neúplný Deník z r. 1920 a několik povídek ukrývala spisovatelova kyjevská přítelkyně Tamara Stachová, která ji koncem 60. let předala spisovatelově vdově Antonii Pirožkovové. I okolnosti Babelovy smrti byly manipulovány a dlouho se tradovalo, že zahynul v gulagu v r. 1941.
Pro spisovatelskou profesi se Babel rozhodl záhy. Pomineme-li jeho školácké povídkové pokusy ve francouzštině a mladistvé debuty v Gorkého časopisu Letopis, je jeho tvůrčí literární úsilí soustředěno do období patnácti let (1924–1939), kdy se etabloval jako osobitý mistr krátké povídky. Jeho umění bylo ovlivněno tradicí francouzské realistické prózy 19. století (byl obdivovatelem Gustava Flauberta a Guy de Maupassanta). Neklidná a citlivá bytost Babelova reflektovala ovšem mnoho vlivů revoluční situace dvacátých let. Dbal rady svého literárního učitele a ochránce Maxima Gorkého, aby poznal život v jeho mnohotvárnosti. Esteticky vnímavý mladík absorboval dobové vlivy revolučního romantického nadšení, literárního naturalismu a expresionismu, které jsou zřetelné v jeho tvorbě. Nelze opomenout ani jeho bytostné židovství, které ho formovalo od dětství a je od něho neodlučitelné, jako u jeho slavných současníků Chagalla, Kafky, Ejzenštejna a Erenburga. Avantgardní vzedmutí mladého ruského a sovětského umění v literatuře (vlivy futurismu, dadaismu, imažinismu, přátelství s Majakovským a Chlebnikovem), výtvarnictví, divadle (Mejerchold) a filmu (Ejzenštejn) jeho tvůrčí metody formálně odlišovalo od realistické tradice 19. století. Tematicky bylo vkořeněno do aktuálních jevů současnosti, jako byla občanská válka, vzpomínky na vlastní dětství v židovském ghettu i počátky vesnické kolektivizace. Podobně jako jeho literární vrstevníci (Šolochov, Fadějev, Furmanov, Vesjolyj, Pilňak) nezavíral oči před syrovostí a surovostí doby a tragickými okolnostmi společenského vývoje.
Mimořádný ohlas, který získaly časopisecké otisky prvních povídek z 36 čísel sbírky Rudá jízda (1925) byl způsoben autorovým novátorstvím. V příbězích vyprávěných převážně v první osobě židovským intelektuálem Ljutovem, které vycházejí z Babelových zážitků z tažení První jízdní armády Buďonného proti polským intervenčním jednotkám, je v obnažené podobě podávána věcná zpráva o kruté válečné realitě. Vyprávění o hladu i erotických potřebách vojáků se mísí se záznamem útržků něhy, soucitu s trpícími i snivými touhami po čisté lásce. V krátkých povídkách spisovatel uplatňuje rozmanité prostředky: dějové prvky, dopisy, hlášení, dramatické dialogy, úryvky vyprávění. Hovorový jazyk se střídá s vysokým poetickým stylem, snivé lyrické obrazy se mísí s vulgarismy, slangovými i argotickými výrazy a hebrejskými větami. Zkratkovitost, zdánlivá nesourodost motivů a disharmoničnost formálních prostředků i výrazová drsnost jsou projevem avantgardních snah jednoho proudu ruské prózy, expresivně zachycující rozpornost porevolučních dějů (A. Vesjolyj, B. Pilňak). Pod slupkou drsnosti a obhroublosti jsou ukryta jadérka soucitu, něhy a lásky. Způsob ozvláštnění formulovaný Viktorem Šklovským slovy, že autor „mluví jedním dechem o hvězdách i o kapavce“ se stal okřídleným. Přitom obrazy násilí a krutosti nepřehlušují humanistický patos zápasu o lepší svět, který je jádrem knihy. Není divu, že Rudá jízda byla záhy přeložena do dvaceti jazyků a Babel byl prohlašován částí domácí a evropské literární kritiky za největšího žijícího ruského prozaika. A nejen to. Mezinárodní odborná veřejnost později upozornila, že Babel předjímá postupy moderní prózy americké (např. Hemingwayovy) i světové. Tím, že byl ruský, dosáhl světovosti.
Babelovy tvůrčí schopnosti se projevily i v dalších textech. Povídka Historie mého holubníku a Oděské povídky (1931), které jsou stylizovaným pohledem do autorova dětství a zachycením převážně židovského světa jeho mládí, vyjadřují autorův smysl pro ironii a černý humor a schopnost literární travestie, kterou uplatnil v příbězích zloděje, hrdlořeza a mystifikátora Beni Krika. Postavu tohoto předměstského bandity zpracoval i ve filmovém scénáři Beňa Krik.
Vedle tehdy nepříliš úspěšných dramat Západ slunce a Marija Babel úporně pracoval na dalších prozaických textech. Podle svědectví současníků (např. A. Fadějeva) pracoval na románu o sovětské vesnici v době kolektivizace (Velká Studně), z něhož byla časopisecky publikována první kapitola Hapa Hužvová, a na další knize Veká Řečice, z níž jako povídka byla otištěna próza Kolyvuška. Složky s těmito rukopisy však byly zabaveny a údajně spáleny.
Česká recepce Babelovy tvorby začala záhy po ruském vydání. V r. 1927 vyšel v edici „Dobré četby“ řízené Josefem Koptou Mužíkův překlad filmového scénáře Beňa Krik. Veliký ohlas vyvolala Rudá jízda, vydaná na jaře 1928 ve Fromkově Odeonu v překladu Julia Fučíka a A. Feldmana, s obálkou a titulním listem dle návrhu Karla Teiga. Fundovaný Fučíkův doslov navázal na rozbory ruských strukturalistů a zdůraznil Babelovu ozvláštňující metodu.
Po druhé světové válce se jako překladatel a vykladač Babelova díla výrazně zasloužil Jan Zábrana, který tlumočil většinu jeho dostupných textů. V časopise Květen na přelomu let 1957 a 1958 publikoval rozsáhlou studii o spisovateli Josef Vohryzek. V polovině šedesátých let byly na českých jevištích uvedeny obě Babelovy hry. Umělcovým osudem i dílem se výrazně inspiroval Bohumil Hrabal.
V devadesátých letech byl v překladu Ludmily Duškové vydán posmrtně objevený Deník 1920 (Argo) a svazek Zapomenuté povídky. Korespondence (Aurora) s překladatelčiným komentářem. Kompletní soubor povídek vydalo ve třech svazcích v Zábranově překladu nakladatelství Argo v r. 2010.
O poznání Babelova života a díla se výrazně zasloužil spisovatelův druh Ilja Erenburg ve svých monumentálních šestidílných pamětech Lidé, roky, život. Lapidárně v duchu Babelova stylu shrnul spisovatelův význam slovy: „Babel byl jeden z těch, kdo vykoupili svým bojem, svými sny, svými knihami a pak i svou smrtí štěstí budoucích generací.“