JAROSLAV VÁŇA


Nezvykle často se v poslední době potkávám s vyhořelými jedinci. Ženy mají ve zvyku neustále omílat rodinné problémy a hlavně zdůrazňovat genialitu, nebo pro ně málo pochopitelné návyky svých vnoučat. Lépe na tom nejsou ani muži. Vědí, mnohem více než sportovní sudí, proč která branka padla a jak to ten či onen hráč měl udělat, aby to odpovídalo jejich představám. Ale když je od nich žádán kritický výrok ke kulturním nebo politickým událostem, jsou zmatení, nejistí, neinformovaní a hledají z neznámého světa únik. Nejraději opět do zkorumpované oblasti sportovních aktivit. Tam na cti netratí snad nikdo.

Pamatuji si, že v dobách, dnes všeobecně podceňovaných, všichni mí spolužáci uměli bez chyby odříkat fragment z Nezvalovy Manon – „Manon je můj osud" až po „Manon je první a poslední má láska". Znali spolehlivě sportovce svého regionu, uměli pojmenovat jejich výkony, žili jejich úspěchy či prohrami a často se jim snažili vyrovnat. Bylo jedno, zda jde o volejbal, házenou, plavání, box nebo řeckořímský zápas. Prostě žili svým domovem, byli na něj hrdí, uměli se ozvat, když se někdo pokusil ho hanět a bránili ho všemi možnými, hlavně však verbálními prostředky.
Dnes jim svět nepatří. Omílají stále dokola totéž, muži se pletou do ženských hovorů, dokonce jsou schopni změnit svou emocionální sféru na ženský bulvár o tom či onom, hlavně že je o čem mluvit. Zcela zapomínají na klasika, který jim naznačil: „Mluviti je stříbro, mlčeti zlato." Je jim jedno, že obdivuhodná líheň zpěváků či zpěvaček, kteří usilují o vítězství v Super Star, zpívají česky sotva jednu desetinu celého soutěžního pořadu, a že již název je směsicí pubertálně stále opakovaného „super" a jazyka cizího národa, který je star.
Prostě, zvykli si. Plíživá proměna ze sporných vlastenců na globalizovanou množinu podle cizích předloh se pro ně stala fenoménem, který se naučili přijímat zcela lhostejně. Neobtěžuje je to již. Občas na takový svět sice plivnou, to aby se zdálo, že jsou hrdí vlastenci, ale to je tak asi všechno.
Když se pokusím je nalézt v řadách (raději jednotkách) osobností, které se přišly poklonit obětem na Den vítězství, hledám marně. Jejich absence trvá již celou řadu let. Přijde pár funkcionářů všech možných politických stran, starosta přečte řádky připomínající minulý rok, dechovka zahraje hymnu, a opět je na čas pokoj.
Obyčejní lidé mají jiné starosti. Chtějí bydlet, mít na nákup potravin, udržet se v zaměstnání a čas od času si dopřát minimum předražené kultury, která připomíná vše jiné, jen ne vlast, v níž se narodili. Ta se k nám s obtížemi dostává z velkých měst, které si to v omezené míře mohou ještě z pudu sebezáchovy dovolit, a díky mizerným grantům, které jim stát velkoryse daroval za loajalitu k politické elitě, jež o nich rozhoduje. Je žádoucí, aby v tom bylo hodně smíchu a zapomnění, podle starořímského chléb a hry, vše mírně opepřené kritickým slovem, které je „talk", podporujícím svět, jenž nám již dávno nepatří.
A tak česká kultura, český tisk pozvolna hoří a dohořívá. Může nám toho být líto, ale to je vše, co s tím v bezbřehé a sporné demokracii naděláme. Možná nám pomůže, když sami sobě občas napíšeme nějakou nostalgickou báseň a skryjeme ji do šuplete, abychom si jednou připomenuli, že kdysi dávno zde byla naše česká kultura, kterou jsme žili a milovali, kterou jsme považovali za opravdu naši, protože jsme byli jejími tvůrci.