KAREL SÝS
Dříve umělci město jen všelijak vykládali, malovali, kreslili a popisovali, až přišel čas ho změnit.
Přišel s objevem elektřiny. Dokud si umělci nemohli na město posvítit, ponořilo se na noc do tmy a tvrdohlavým divákům poskytlo nanejvýš hodinku mezi psem a vlkem.

Je jistě sympatické a dnes ještě poměrně vzácné, že dnešní světlopisci jsou vesměs fascinováni Nezvalovou básní Edison z roku 1928. Jakousi architektonickou obdobu nesmrtelné poémy představuje ústřední budova Elektrických podniků v pražských Holešovicích architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže, postavená zhruba v téže době.
První pokusy vyzkoušet světelné tvůrčí postupy na živém a odolném organismu města byly podniknuty ve službách reklamy. Objev neviditelných paprsků lapených do Geisslerových trubic, které v Postřižinách tak roztomile masírovaly tělo Magdy Vašáryové, spolu s poznáním vzácné vlastnosti netečných plynů – schopnosti vydávat v ionizovaném stavu barvy, a ruku v ruce s uměním sklářů ohýbat sklo ve stavu zrodu umožnily popsat paláce obchodu i sídla zábavy písmeny a znaky, jež ožívaly za šera a zanikaly teprve v kalných úsvitech.
Světlo nezná hranic, kromě zlomu mezi jím a temnotou. Proto inspirace přicházela nejen ze Západu, například z německého Bauhausu, a od francouzských surrealistů, ale také z revolučního Ruska (Alexandr Jakovlevič Tairov).
V Čechách jsme přidali i smysl pro humor, porci pražské imaginace a kousek zápecnictví.
A tak se od roku 1937 až dodnes nad Prahou otáčí svítivá labuť vytvořená Josefem Kittrichem a Josefem Hrubým. Ale mohla by to být i mladá česká husička.
Světlo neonových výbojek sloužilo i propagaci, i propagandě.
Za protektorátu, v roce 1941, dokud města nezhasla pod příkrovem povinného zatemnění, snažily se reflektory vynést zlopověstné Véčko až do mraků, v nichž se dosud nehemžily halifaxy a liberatory spojenců.
K nasvícení Stalinova pomníku se hlásilo mnoho umělců, kteří by se za to dnes dozajista pýřili.
Ale i padesátá léta vnesla do ulic umění, jakmile padla neudržitelná teze, že socialistické zboží nepotřebuje reklamu.
Ovšem i na Západě byla reklama podrobena sžíravé kritice. Francouzští levičáci konstatovali, že „neviditelným osvětlovačem je kapitalismus, jeho divákem pak konzumní společnost".
V roce 1953 dokonce vznikl Reklamní podnik státního obchodu. Ale ani tehdy nešlo jen o nabídku, místo na noční ulici dostala i estetika. Všechny ty Papíry, Prádla, Mototechny, Drogerie, Televize, Oděvy, Gumy, Tabáky, Paliva, Kompoty, Sirupy, Potraviny, Pofisy, Květiny, Klenoty, Domy módy, Dětské domy, Perly, Koruny a právě se zrodivší samoobsluhy nesly umělecky ztvárněné emblémy určené nočním chodcům, stejně jako Státní pojišťovny či Sazky...
Vrchol představovalo Expo 58, kdy svět užasl nad uměním českých kouzelníků se světlem.
V roce 1961 dokonce svolali „Celostátní konference o neonifikaci"! Bylo navrženo řídit se tzv. londýnským principem, to jest zadávat celé ulice jednomu výtvarníkovi. Od té doby měly provozovny přiděleny příslušné barvy, aby bylo lze je v případě nečitelnosti rozeznat i na dálku, zejména Lékárny a Restaurace.
Světelná reklama se stala i součástí ideologického „boje". Například na Václaváku v nápisu Ovoce a zelenina „bojovníci" odstranili a a e, takže Pražané si mohli přečíst, že je zde k dostání Ovoce z lenina. Ještě statečnější byli v hotelu Zlatá husa, kde po obdobné úpravě zářilo do tmy Zlatá usa.
Osvětlení měst signalizovalo hospodářskou situaci – za ropných krizí se zatměla města Západu i Východu.
Město je však živo nejen neony. Ostatně po převratu muselo navíc řešit nečekaný zádrhel – sklářství upadalo, učni se nehlásili, „neonáři" vyhynuli.
Záhy nestačily jen nápisy, světlo vstoupilo do města rázněji, často násilně. Říká se tomu „volná a umělecká světelná intervence do městského veřejného prostoru". Světlo může uklidňovat, ale také provokovat, architekturu prznit i měnit ji k lepšímu. Oprýskaný činžák dostane aspoň na noc fasádu, jakou ve Versailles nenajdeš.
Světlonošům neunikne ani Hrad, osadí ho blikajícím červeným srdcem (Jiří David, od listopadu 2002 do ledna 2003), zajisté na počest Největšího českého Myslitele, aby bezděčně vyvolali představu bordelu, který tam panuje. Tak aspoň vypnou pulzaci, aby srdce příliš okatě nezvalo nadržené sexuální borce do salonu, a nakonec ho skupina Ztohoven změní v otazník (14. ledna 2003), který se však odpovědi jen tak nedočká. Anebo už odpověď existuje, jen ji odmítáme vidět?
Hra končí, hravost se přestává nosit. Společnost stižená blbou náladou se kaboní. I zakáže předělávat posvátné semafory, posvátnější než sídlo českých králů. A nejen zakáže, ale i trestá. Přesvědčí se o tom na vlastní kůži Roman Týc, když 8. dubna 2007 nechá na padesáti pražských semaforech panáčky čurat, kadit, pít, případně se oběsit. Vyfasuje měsíc nepodmíněně a odsedí ho počínaje 24. únorem 2012.
A potom, cena elektřiny leze nahoru a nad městem se klene kardinální otázka: Kdo to bude platiti?
Protože kde nejsou tititi, tam ani světlo nesvítí.
To vše vás může, ale nemusí napadnout nad knihou MĚSTO = MÉDIUM, kterou dal dohromady celý zástup autorů a vydalo nakladatelství Bigg Boss společně s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze.