DMITRIJ MIZGULIN

Dmitrij Mizgulin se narodil 10. září 1961 v Murmansku. V roce 1964 absolvoval Leningradskou vysokou školu finančně-ekonomickou N. Vozněsenského a v roce 1993 Vysokou školu literární M. Gorkého. Je členem Svazu spisovatelů Ruska. Své práce vydal v časopisech Zvězda, Junosť, Litěraturnyj Azerbajdžan, Něva, Molodaja gvardija a Naš sovremennik, v týdenících Litěraturnaja Rossija, Litěraturnaja gazeta i jinde. Je autorem četných básnických sbírek, k nimž patří Petěrburská vánice (1992), Zimní cesta (1995), Truchlivý sluch (2002), Dvě řeky (2004), Pošmourný den (2010) a Cizí sny (2013).

Jako samostatné publikace mu vyšly knihy ve francouzštině, angličtině, srbštině, češtině, ukrajinštině, řečtině, maďarštině, tatarštině, běloruštině, ázerbajdžánštině a bulharštině. Je laureátem mezinárodních a celostátních ruských literárních cen. Bydlí ve městě Chanty-Mansijsku.

DMITRIJ MIZGULIN

Dům, kde bydlel Ťutčev

Je soumrak – mátoh divné reje,

svit oken ale důvěrný.

Zde na prospektu ospale je,

jen záře reklam se tu chvěje

a matně svítí lucerny.

Jdu po Něvském a je mi milý,

protože znám tu každý kout.

Před jedním domem stojím chvíli

a vidím světlo zaplanout.

V mrazivém vzduchu jako ze sna

broukají dráty nezdolně…

Bydlel tu básní. Data přesná

už dávno každý zapomněl.

Teď provoz řídne, chodník zbělel…

Tak o tohohle okna stál

a viděl odtud Rusko celé

a jeho osud rozpoznal.

Lítost

Jednou si člověk smutně uvědomí,

že něčeho už nelze nikdy dosáhnout,

něčemu se už nikdy nenaučí,

že z velikého množství cest,

jež se mu kdysi nabízely,

některé nechal dávno za sebou

a nikdy víc už po nich nepojede.

Kreslit se nemohu už nikdy naučit,

hrát na housle už také nikdy,

letcem se nikdy nestanu

a na dálkové plavbě kapitánem.

A i když dost mám ještě před sebou,

stejně mě mrzí každá křižovatka,

kde musím vybrat jenom jednu cestu,

ačkoli rád bych prošel aspoň tři.

A k tomu navíc mě dnes ruší ze sna

šumění stromů, jež jsem nestih zasadit.

V chrámu svatého Víta

Dav turistů, náhodných lidí,

se na celý chrám rozprostřel

a Cyril a Metoděj vidí

vše z tajemně barevných skel.

Jsou v kostelích váženi, ctěni,

jim třpytí se dál svatozář,

ač zrak mají znepokojený

a strohou a zpřísnělou tvář.

Ach, Praho, tvé vznešené kráse

já skládal jsem hold unesen.

Snad v budoucnu vrátím se zase

k tvým pradávným branám a zdem,

kde věže jak u vytržení

se do výše k nebesům pnou,

kde stavební slohy se mění

jak zrychlený film přede mnou.

A přec v srdci Evropy lidé

své svátosti dovedli ctít

a pro toho, kdo po nich přijde,

tu uchovat své slovanství.

Když svíral je duch jiný, cizí,

je nezdolal strach ani meč.

Svým potomkům donesli ryzí

a živoucí slovanskou řeč.

+++

Nikdy jsem ztráty neúčtoval

do posledního haléře.

Vzpomenu ale vždycky znova,

jak zaklepalas na dveře.

Listopad sněhem skryje zemi,

mráz rychle zchladí z ohňů dým

a já se smířím s odloučením

pod tímhle nebem blankytným.

Vždyť samota tak strašná není.

Stačí si z řeky příklad vzít.

Jak majestátně, bez trápení

příroda obnoví svůj klid.

Už nad mou rovinatou zemí

jeřábi letí jako klín

a s jejich křikem při loučení

se mlha snáší do dolin.

+++

Planeta ve své výši visí

a vyzařuje na mne jas.

Já zapomněl už tvoje rysy,

teď najednou je spatřím zas.

Tak díky za to odloučení,

že nejsme mladík s mladicí

a že jsme klidně, bez trápení,

došli k té čáře dělící,

že zoufalství se nezašklebí

na mě z té čiré tmoucí tmy

a že i na nevlídném nebi

poslední hvězda svítí mi.

+++

Už zryly catterpillery

mou celou rodnou zem.

I dealery, i killery

lze doporučit všem.

Je rocker křik a broker šik

a všechno paráda…

Však brzy přijde bolševik

a ten je spořádá.

Západ slunce

Jen křik zkřehlých racků tu zní,

snad neuvyklých tomu chladu.

Je vzduch mrazivě zamžený

a Kronštadt se vyjímá vzadu.

Nech své pochyby aspoň teď,

hleď na prostor nesmírný, bílý.

Kde stýká se nebe a led,

se nepozná za malou chvíli.

Už hasne pruh západu mdlý.

Až dohoří, tma rychle padne

a sluneční kruh zarudlý

pak nad krami zálivu zchladne.

Předvánoční Londýn

Vánoce budou v Londýně.

Už krby planou, všude živo

a muži pijí whisky, pivo,

doutníky páchnou povinně.

Trávníky jasně zelené,

fialky tady kvetou v zimě

a jejich vůně provází mě,

když Hyde Parkem se projdeme.

Kdo chce své milé potěšit,

ten po krámech se pilně dívá.

A já si sedím s pintou piva

a pozoruji Regent Street.

Ta majestátnost, prostota!

A chrámů božích prázdnota.

+++

Na sebe jsem vždycky brával

cizí viny domnělé,

neúnavně bojovával

za vlast, za své přátele.

Každý, komu o to běží,

mohl vidět, jak jsem žil.

Svoji epochu jsem přežil,

bez svých vůdců sám tu zbyl.

Zradili, vše rozprodali,

potom začli odlétat…

Já však do takové dáli

nechtěl jsem se nikdy hnát.

Po okraje naplněný

život svůj si vypíjím.

Těžce nesu jeho změny,

přece však se snesu s ním…

+++

Podzim deštěm začne klepat,

jen co nastane.

Jakpak dopadne ten přepad?

Pořád čekáme.

Vítr cáry kouře honí,

pozdní čas.

Život uplynul jak loni

mimo nás.

+++

Míval jsem vlast. Dnes někdy zazdá se mi,

že doma žiju jako v cizí zemi,

kde hlasatelé przní výslovnost,

kde lidskost valem ze života mizí,

kde slovo „soucit“ zní už jako cizí

a angličtina v reklamě je ctnost.

Jsme děti minula a budoucnosti,

nechcem však ani za sebe nést postih,

za zemi svou a její lid tím spíš.

Snili jsme o lásce a tichém štěstí.

teď přítomnost nás drtí tvrdou pěstí,

svou vinu nesem jako cizí kříž.

Rok za rokem dál ke stáří se šinu.

To příroda, ne čas, má na tom vinu,

ta bez pardonu vybírá si dluh.

Ač minulost mi ale drobty drobí,

přece jen žiju uprostřed své doby,

kde pro bytí je určující duch.

Přeložil MILAN DVOŘÁK