KAREL SÝS

Anebo spíš běhali, neboť i uprostřed velkoměsta, ba právě tam, přepadne chodce náhlá a neúprosná potřeba. Tu je pak každý koutek dobrý.

Staří Čechové nedělali cavyky a ulevovali si na místech vhodných i nevhodných. Avšak stupňující se jemnocit nutil otce měst, aby chránili citlivé nosy panen i dam, jakož i nebohé parčíky, rohy, kanálky, „mezírky hnisotečné“ a jiná, více či méně na očích veřejnosti jsoucí místa před nájezdy močichtivých pasantů.

Vyměšování je staré jako lidstvo samo a je s podivem, že máme k dispozici tak málo publikací zabývajících se úkryty, v nichž vysedáváme několikrát denně. Hojnost respondentů přiznává v anketách zaručujících anonymitu, že v odlehlých, před vetřelci chráněných komůrkách tráví celé hodiny četbou nebo luštěním křížovek.

V roce 1998 vydala Olympia dávno rozebranou knihu Ing. arch. Radomila Šolce Kam i císař pán chodil pěšky, v níž autor sice vědecky, nicméně rozmarně pojednal o tisícileté historii záchodu. Včetně vítěze soutěže „WC budoucnosti“, pořádané firmou Geheit, záchodu SOLO, připevněného přímo na tělo, a vhodného – dle Šolcových vtipných slov – „zejména pro státníky při přehlídkách“.

Obsažná kniha Jaroslava Jáska VEŘEJNÁ MÍSTA PRO INTIMNÍ CHVILKY (Archiv hlavního města Prahy a Scriptorium, Dolní Břežany 2013), opatřená podtitulkem Proměny pražských veřejných záchodků, je kniha opravdu vědecká. Však vyšla v renomované edici Documenta Pragensia Monographia. Její pořadové číslo v edici je 29, což značí, že si pražské veřejné záchodky musely nějaký čásek počkat. Ale dočkaly se monografie, jaká vskutku nemá obdoby.

Běda tomu, kdo přitom myslí na špatnost. Popis pražského vyměšování není v žádném případě frivolní. Naopak je představeno coby činnost důležitá, ba nevyhnutelná pro normální fungování i vývoj města. Že si význam hygieny (tak se jí ovšem tenkrát neříkalo) uvědomovali i vzdálení předkové, svědčí první autorem uvedený písemný dokument, zápis ze sezení purkmistra a pražské městské rady z 20. října 1472.

Předkové mnohokrát řešili i možnost, aby záchody v pohostinských podnicích směli používat i náhodní chodci, což je dodnes předmětem nejrůznějších sporů, které v urgentních případech končívají tragicky.

Ještě důležitější než založení záchodku bylo udržování jeho čistoty, což opět platí dodnes.

Veřejné záchodky byly lukrativním podnikem. V roce 1888 získal licenci na provozování záchodků „pro potřeby obojího pohlaví“ lesní inženýr Bohdan Procházka. Podmínky „tendru“ nebyly jednoduché. Zavázal se, že „jak zevní, tak vnitřní úprava jich musí býti provždy elegantní“. Ze státně politických důvodů „rovnoprávnosti obou jazyků zemských musí při provozování podniku toho v každém směru býti šetřeno“. Už z uvedených povinností vyplývá, že personální obsazení nemohlo být ledajaké, a že si ženy k obsluze připuštěné svůj malý peníz více než zasloužily.

Bohdan Procházka však ještě téhož roku onemocněl, respektive zešílel. Dnes bychom řekli, že podlehl konspiračním teoriím: „Rakouská monarchie je ohrožena, že trvale přijde do židovských rukou… Strany v parlamentu jsou ve službách Rothschildovy skupiny. Ochraňte mne před loupežnou vraždou, abych mohl svá práva legálně postoupit Jeho Veličenstvu…“ Ještě předtím však stačil převést smlouvu na manželku Marii. Ta vedla městské záchodky bezmála padesát let, až do roku 1937! A k všeobecné spokojenosti. Zaznamenaných incidentů bylo pramálo; například 4. srpna 1932 policie řešila nehodu na záchodku na náměstí Míru: jistá Marie Bláhová utrpěla ránu na sedací části o prasklou mísu.

Historie veřejných záchodků byla barvitá, úzce svázaná s osudy města. Autor nevynechává žádné období – protektorát, socialistickou epochu (tady se hojně věnuje záchodkům v metru, cenám služeb, personálním potížím) až po časy popřevratové.

Zmizely roztomilé secesní stavbičky, přesněji řečeno byly přestavěny na hospody, kavárny, dokonce pekárny…! V Libni Na Stráži předlouho vzdoroval zubatému času plechový pisoár, po němž se nikdy neopomenul poptat Le Corbusier. Ten zmizel bez náhrady.

Vpouštění pražských chodců do hospodských WC není dořešeno, respektive každý majitel si nařízení vykládá po svém. McDonald slul po celém světě bezplatně a veřejně přístupnými záchody, nyní se musí běžící nešťastník prokázat účtenkou.

Není divu, že potřební zoufalci volí opět parčíky i místa méně zarostlá či vůbec holá, byť riskují vysokou pokutu.

Kniha končí poukazem na folklorní záchodkové písemnictví, učeně řečeno „latrinálie“, které v Čechách kvetlo:

„Od nepaměti se objevují symboly dámského i pánského přirození, někdy až v neuvěřitelných variantách a modifikacích doprovázených pikantními či vulgárními slogany, někdy s telefonními čísly ´toužících´ po zavolání. Když ještě byla povinná základní vojenská služba, tak se nezbytnou potřebu vykonávající muži dovídali, za kolik dní jde do civilu vojenská osoba močící zde dříve. O různých ´touhách´ vypovídají i hesla v ženských kabinkách. Někdy se objevují i různé politické názory. Dnes již legendární nápis Servít je vůl, zdobící nejen záchodky u nás, ale i mnohé stěny záchodků či památek po celém světě, je dnes samostatnou kapitolou tohoto projevu. Na veřejných záchodcích však v poslední době tento nápisový zvyk upadá, protože konstrukce stěn, jejich povrch a úprava psaní těchto nápisů a symbolů téměř znemožňují. Není to škoda?“

Inu – princip entropie si vybírá daň i na záchodech!