FRANTIŠEK UHER

Když Raymond Chandler napsal, že policejní služba potřebuje nejlepší lidi, ale není v ní nic, co by je přitahovalo, sotva věděl cokoli o českém četnictvu, ale jeho výrok mu byl jako na míru ušitý. Žádné tvrzení nelze zevšeobecňovat, v prvorepublikovém četnictvu určitě sloužila spousta slušných lidí a kvalitních profesionálů. Jednu lákavou výhodu četnická služba měla – byla „pod penzí", což tehdy něco znamenalo. Obecně platilo, že četníci znají svěřený obvod a jeho obyvatele. (Také se však zrodilo nelichotivé přísloví „Je mazanýjako četník".)

Předepsané pravidelné četnické obchůzky přinášely kontakt s lidmi a znalost terénu. Kdepak projet vesnici autem! Pěkně pěšky, s těžkou puškou na rameni a přilbou na hlavě! Nanejvýš na kole. Přinášelo to mnohé klady i zápory. Četníci se těšili značnému respektu, proti současným policejním orgánům disponovali podstatně širšími pravomocemi, znali svoje pappenheimské. Napomáhal tomu poměrně malý pohyb obyvatelstva. O tom všem zasvěceně vypráví Michal Dlouhý v tuctu svých knih četnických historek z různých koutů republiky. Pro nepočetné letité čtenáře to jsou připomínky událostí, které kdysi patřily mezi aktuální, o nichž se hovořilo a psalo. Pravda, některé Dlouhého „četnické" knihy trpí jistou stereotypností, neschází jim však věcná zajímavost. Autor se zaměřuje na kriminální případy, až na drobné výjimky zcela pomíjí politické a sociální aspekty, ovlivňující rutinní činnosti četnictva, které by určitě vydaly na samostatnou publikaci. Zvolený přístup k historii a působení četnictva lehce idealizuje, ale ponechme mu, co jeho jest, přiznejme zasvěcenou snahu o objektivní výpověď při oprašování starých kriminálních (občas i úsměvných) události.

Pokud někdo pokládá třináctku za nešťastné číslo, na Michala Dlouhého se ta pověra nevztahuje. Jeho třináctý titul PROTENTOKRÁT – ČETNICKÉ PATÁLIE (jako všechny předcházející Dlouhého knihy vydalo v edici Otisky pražské nakladatelství Jindřich Kraus-Pragoline, 2013, 120 str., s obrazovými přílohami) je zatím autorovou daleko nejlepší a nejpoutavější knihou. Zaměřuje se na působení četnictva v době okupace a sám sobě klade svízelnou otázku, zda četníci byli kolaboranti a zrádci národa, nebo hrdinové. Jednoznačná odpověď neexistuje, jako v každém společenském podnebí záleželo na individuálních postojích. Za všechna negativní působení připomeňme případ generála Luži. Michal Dlouhý dal ve své třinácté knize zcela správně přednost těm, kteří ani ve složité situaci neztratili morální kredit a v mezích možností riskovali, jednali, jak jim velelo svědomí. Zaměřuje se na události kolem četnické stanice ve Zbirohu; tím je dána jistá kompaktnost obsahu a postav. Nutno poznamenat, že obdobně se okupační situace vyvíjela v mnoha dalších místech, někde byla ještě složitější a dramatičtější, čeští četníci byli nuceni sloužit společně s četníky německými. Michal Dlouhý se ptá, zda četníci byli pod německou okupační knutou tací či onací, líčené události však otázku rozšiřují a poskytují odpověď, podávají výpověď o postojích všech obyvatel. Samozřejmě byli tací, na něž národ nemohl a nemůže být hrdý, ale kdy a kde tomu bylo, je a bude jinak!

Současná literatura faktu inklinuje k tendenci přesvědčovat čtenáře, že všechno bylo odlišně, než pamatují, různě manipulovat s historickými skutečnostmi. Tuto výtku však nelze vyslovit třinácté knize Michala Dlouhého, která je historickým svědectvím, čerpajícím z archivních materiálů, zajímavým dokumentem, mapující doposud nepříliš známý prostor, poučením pro mladší generace a rozhodně poutavou četbou pro i pasivní pamětníky, tehdy za války ještě hodně mladého věku. Natož pro mladé, jimž je masivně vštěpováno zkreslené nazírání na různá historická období. Aktivních pamětníků německé okupace již zůstává jako šafránu a pojmy vlastenectví a národní hrdost se pozvolna ztrácejí v nedůstojné umělé mlze evropanství.