MILAN BLAHYNKA

Po knize HALUCINACE (Dybbuk, Praha 2013, přeložila Dana Balatková, odb. redakce doc. Martin Bojar) jsem sáhl velice chtivě, chtě se co nejvíc dovědět o halucinatorních objektech-monstrech, o nichž psal nad obrazy Toyen Nezval, a vůbec o tom, co věda například na Dalího rozlišování fantomů (přeludů) a spekter (přízraků), jak a co přísná věda soudí o podílu halucinací na poezii i zda a čím je jí užitečná poezie a literatura. Dovím se něco přesnějšího o té „zvláštní halucinativnosti" originálních „básnických útvarů", o níž psal Nezval?

Nahlédl jsem do rejstříku a v knize, zčásti uspořádané „podle medicínských kategorií", zčásti „podle smyslových modalit", není vůbec odkaz na halucinace a poezii nebo výtvarné umění, na halucinace a sny (ačkoli o záznamy snů se výklad místy opírá, třebaže obecně jsou halucinace „něco úplně jiného než sny"), z autorů jsou uvádění jen „velcí klasikové", které autor, Oliver Sacks, četl ve škole (De Quincey, Baudelaire, Gautier), jindy pak Poe, Dostojevskij aj. Jména jako Breton a Dalí se nevyskytují, a jako kdyby nebylo surrealismu nebo pro pochopení hlavolamu halucinací nic neznamenal a nestál ani za zmínku.

Nicméně čtenář může z autorova hledání „nějakého biologického základu" halucinací a analogicky z jeho předpokladu, že takový je i u „smyslu pro posvátno" ve všech kulturách, dost profitovat.

Nad Sacksovou knihou si ovšem položí otázku, zda to mimoděk není další doklad toho, jak se dnes (originál vyšel před dvěma roky) s poezií málo počítá, a snad si i povzdychne, jak se od ní už jen málo očekává.