V sobotu 17. května zemřel spisovatel a novinář Karel Aksamit, člen Unie českých spisovatelů

Náhoda...

Na nedávné schůzi Unie českých spisovatelů leželo na stole při vstupu do místnosti pár starých různých ročníků bývalého Obrysu-Kmene k rozebrání. Namátkou jsem si vybral tři čísla, usadil se a chvíli v nich listoval. Náhoda tomu chtěla, že v každém z nich jsem nalistoval Tvou povídku. Všechny tři, jakož i ostatní Tvé povídky, jsem znal. Nevystavují člověčenství módně na odiv, ale jsou neokázale lidské.

Těšil jsem se celou schůzi, na niž ses omluvil, že se s Tebou o této náhodě telefonicky podělím a společně se jí zasmějeme. Chystal jsem se k tomu večer, hned po vyvenčení psa. Ještě jsem nezadal číslo do mobilu, když mi zazvonil v ruce. Volala Tvá žena Kateřina... Displej mobilu ukazoval 17. května, 21 hodin, 13 minut. Necelou půlhodinu po Tvém úmrtí.

Milý Karle Aksamite, dlouholetý novináři, literáte. Bylo mi s Tebou dobře. Jako s kamarádem, přítelem, skromným člověkem milujícím život. Ty tři povídky v Obrysu-Kmeni jsem si uložil na poličku coby knížku, po jejíž vydání jsi tolik toužil.

STANISLAV ZEMAN

Tam na konečné

Karel Aksamit byl velký spisovatel. Tak velký, že ho málokdo znal. Neboť v Čechách je dnes hodně spisovatelů, ale málo čtenářů. Když se nedostaneš do tabletu, jako bys nežil.

Lidé z jeho povídek znali docela jiné tablety – na chřipku si brali Acylpyrin, a když jim bylo smutno, otevřeli si knížku.

Karel Aksamit, stejně jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták nebo František Dostál, miloval periferii.

V City se šílí, senzálové zápasí s makléři o exkrementy zlatých telat. Teprve na svém okraji město doopravdy žije – krev tu není voda a láska není předplacená soulož.

Lidé v jeho povídkách postávali na refýži a navštěvovali hospody IV. cenové třídy, ale filozofovali plodněji než akademičtí suchaři, živící své mozky syrovátkou.

V jeho povídkách slova zaujímají místa, jaká jim náleží: někdy se hodí říci sedínka, ale výstižnější je prdel.

Karel Aksamit to věděl, své hrdiny ani jejich mluvu nečesal, byl jeden z nich a oni ho nepoznali.

Ale to nevadí, hlavně, že byl, že zaznamenal kus světa, který zmizel v nenávratnu. To však neznamená, že zašel. Tam někde v Libni, v Košířích, za Smíchovem se stále zjevují nenavonění milovníci bezuzdného žití – jediného žití, které dává smysl našemu slzavému údolí.

KAREL SÝS

Ohlédnutí za Karlem Aksamitem

Byl to spisovatel a novinář, dožil se 84 let v plodné práci. V mládí studoval na gymnáziích v Třeboni a poté v Táboře, oblíbil si i České Budějovice. Rád na svá studentská léta vzpomínal, a pokud mu to zdravotní stav dovoloval, rád se do těchto míst vracel.

Po celý život se však i zajímal, co je v těchto městech nového.

Pracoval v redakcích vojenských časopisů a v Jihočeském nakladatelství mu před léty vyšla novela z nemocničního prostředí Bílé dveře.

Citlivě vnímal lidské strázně a bolesti.

Přátelil se s mnoha umělci, měl na ně osobité vzpomínky.

Snad ani není třeba připomínat, že řada jeho prací zůstala po převratu v rukopise.

JOSEF BÍLEK