FRANTIŠEK UHER

Zatím menuet

Není nad to, když věžní hodiny hrají aspoň menuet. Akceptujeme ho, třebaže není přesně podle našeho vkusu, dokázali bychom ho nahradit scherzem, jak to učinil Beethoven ve své symfonii.

Neboť jsme se již slyšeli hodně falešných, prázdným optimismem naplněných řízných pochodů, stejně jako stupidního ohlupování od různých šarlatánů, verbířů, biřiců, utahovačů cizích opasků a servilních lokajů přivandrovavších břichopásků. Při vyslovení jejich jména vzpomeneme Halasova verše: Cizáckých polnic slyším hlas... Stejně tak nám dosud zní v uších kvílení a trapné vyhrožování sufražetek, opustivších nýmandské úřednické židle a knihkupecké pulty, aby se stereotypním úsilím a plytkými úsměvy plenily úrodné lány, s bezduchou nenávistí hystericky dštily oheň a síru, plivaly na čisté štíty a povážlivé praskliny na těch vlastních zakrývaly tučnou vrstvou nakydané špíny, vydávané za zlaté rouno.

Budiž. Zatím tedy aspoň menuet. Zatím.

Pět minut po půlnoci

Oprávněně voláni k odpovědnosti všichni lhostejně sklonili hlavy. Mlčky uhnuli pohledy. Kanály odpluly skořicové dny slávy.

Pokud se nevrátili

Přiletěl pták. Jen tak, sám od sebe, jak to ptáci mají ve zvyku. Usedl na větev a nezazpíval. Naléhali: Zpívej! Říkali: Zpívej, jsi přece pták, neseď na větvi jen tak! To se nesluší! Integruj se, prosperuj, zařaď se mezi ostatní poslušné ptáky! Pták však dál seděl na větvi jen tak, nevydal ani trylek, nezazpíval. Sotva odešli, načechral si pírka a začal zpívat, až se hory zelenaly, jako kdyby zpěv byl jeho osud.

Pokud se nevrátili, možná zpívá dosud.