VLASTISLAV HNÍZDO

Tím prvním slovem titulku byla nazvána letošní květnová výstava ve smíchovské Galerii Portheimka. Působivou instalací bylo prezentováno výtvarné a literární dílo žijící osmaosmdesátileté smíchovské rodačky Jany Dubové, která přežila věznění v Terezíně a v Osvětimi, od jejíhož osvobození Rudou armádou letos uplynulo 70 let.

Jana Dubová, narozená v r. 1926 v pražské židovské rodině, po návratu z koncentračních táborů vystudovala v Praze grafickou školu, šťastně se provdala za svého spoluvězně a celoživotně se věnuje výtvarné činnosti.

Výstava v Portheimce zmapovala významnou část života talentované a optimistické umělkyně. I v současnosti se věnuje nápadité barevně a tvarově působivé počítačové grafice, která je připomenuta v úvodní části expozice.

Těžiště výstavy tvoří sled stejnoformátových barevných kreseb a vlastních životopisných textů, které diváky provázejí šťastnou částí autorčina dětství, především však vzpomínkami na věznění v Terezíně, na nelidské podmínky ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi a na poslední měsíce otrocké práce v koncentračním táboře poblíž našich hranic. Přes hrůznost utrpení, která se zračí v zobrazovaných ženských tvářích a v podmanivém literárním komentáři, vyznění výstavy zarámované zachycením části krásného dětství a uzavřené šťastným vydechnutím v květnovém osvobození, je optimistické.

Autorka, která vystavovala na řadě míst naší vlasti i v zahraničí dává svým dílem najevo, že historické jevy je třeba umělecky zachycovat tak, jak se udály, a ne podle dobových ideologických klišé.

Je dobře, že v měsíci osvobození a konce druhé světové války v Evropě připomínáme válečné hrůzy a nelidskost holocaustu, které jsou v současnosti i u nás zpochybňovány. Výstava v Portheimce byla dokladem toho, že nezapomínáme a nezapomeneme.