JANA BŘEZKOVÁ, IVO HAVLÍK

Mezi malé a zastrčené vísky Vysočiny patří Česká Jablonná. Etymologové si nejsou jisti, zda název Gablanc Bohemicale, který se poprvé objevuje v roce 1356, je odvozen od většího výskytu jabloní nebo od francouzského slova gablona, to jest celnice, či od gabelle, tedy solnice, berního místa daně ze soli.

V této malé vsi, která připomíná ostrov, protože cesty z Přibyslavi nebo Polné nevedou skrze ni, ale pouze do ní, je v bývalém dřevníku dílna. Hlínu v ní hněte sedmatřicetiletá JANA BŘEZKOVÁ, rozená Dobrovolná.

 

Byly začátky u hrnčířského kruhu těžké?

Točit na kruhu, to je základ keramického řemesla. Tuto manuální zručnost jsme se v tzv. točírně Střední průmyslové školy keramické v Bechyni učili v jednom z hlavních předmětů. Stejně tak výrobu sádrových forem - zkuste uplácat z rychle tuhnoucí sádry krychli, aby každá její strana měřila naprosto přesně 100 milimetrů. Pro děvče v pubertě žádný zážitek. Hodně mě to bavilo v malírně. Ještě dnes cítím opojnou vůni barev a terpentýnu. Líbila se mi různorodost, kterou škola nabízela, učili jsme se modelovat, kreslit, psát písmo, fotografovat. Z teorie mně byly blízké dějiny umění.

Kdy jste začala ve větším měřítku pracovat s hlínou?

V třetím roce studia jsem se seznámila s kamnářskou rodinou Vampolových z Nového Veselí. V jejich manufaktuře jsem dělala kachle. Snažila jsem se v sériové výrobě nalézt kouzlo poctivé a pečlivé práce. Získala jsem značnou zručnost. Když jsem se vdala, postavili nám kamnáři pec - z mých vlastních kachlí.

Jak vznikla vaše dílna v České Jablonné?

Byla jsem nezaměstnaná a na úřadu práce v Havlíčkově Brodě mi dodali odvahu, ať se postavím na vlastní nohy se svým řemeslem. K rozjezdu jsem dostala příspěvek 50 000 korun. Radovala jsem, tolik peněz! Ale netušila, že téměř celou dotaci spolkne jeden jistič na elektřinu k vypalovací peci. Tatínek se však pro myšlenku mého ateliéru neuvěřitelně nadchl, přestavěl starý dřevník na dílnu a já si s pomocí rodičů vlastní pec koupila. Kruh jsem zásluhou dědečka vlastnila už dříve. Začala jsem točit hrníčky. Prvními zákazníky byli lidé z mé rodné vsi, většinou si hrnky objednávaly babičky.

O jakou keramiku mají lidé zájem?

Kromě užitkové keramiky, hrnků, džbánů a talířů, doceňují keramiku ozdobnou. Zajímavé je, že nyní se zákazníkům líbí andělé. Zájem je také o vodníky do zákoutí zahrad.

A nejsou to kýče, nerozšiřujete tzv. umělecký smog?

Jsou to pohádkové nebo mytické postavy. To byste musel vytknout Jiráskovi, že v Lucerně má vodníka a odsoudit Erbenovy balady. Je to otázka pro sociologa nebo psychologa, proč lidé chtějí mít právě dnes v pokoji nebo na zahradě posla dobra. Brak nedělá obsah, ale teprve forma. Něco jiného je strojem odlitý, tuctový a všemi barvami hýřící trpaslík oproti výtvarně zpodobněnému ochránci těch, co žijí bez ochrany. Rozdíl mezi mnou a sochařem je v tom, že sochař je umělec a do svého díla vkládá vlastní pocity, kdežto já jsem umělecký řemeslník a zpodobňuji představy lidí. Oni za mnou přijeli a řekli si, co doma chtějí mít, co se jim líbí.

Týká se to i nádobí z vypálené hlíny?

Mnohem víc. První hrníčky a talíře, o nádobách na vaření a pečení ani nemluvě, lidé měli z hlíny. Když zajdu do restaurace, kde jídlo servírují na keramických talířích, chutná mi tam víc než na porcelánu. Keramické nádobí dodává jedinečnost. Utvrdí vás, že se stejnou péči, s jakou si restaurace vybrala nádobí, vám také uvařila. Možná je to profesionální deformace nebo podvědomá snaha nedopustit se nevěry, ale já dávám přednost keramice. Když před vás položí keramický talíř, vnímáte jeho hmotu, strukturu a dokonce teplo. Kdežto jiné nádobí je pocitově chladné, nemá v sobě rukodělnost a příběh. Keramické nádobí zvyšuje kulturu stolování. Tvrdím, že má vliv na pohodu u prostřeného stolu a dokonce na naše zažívání.

Proč je keramika dražší?

Je z hlíny, která prošla živly, vodou a ohněm. Někdo ji obtížně vydoloval, prohnětl, a já ji beru do rukou. Nikoli jednou, několikrát, třeba hroudu těžkou sedm kilogramů. Musím hlínu zpracovat, vytočit, vytvarovat, někdy se s ní poprat, a nakonec vypálit. Každý kus je originál a do pece ho vkládám dvakrát, je tam vždy nejméně 16 hodin. Energie je na tom všem vůbec nejdražší, vypaluji na vysoký žár - přes 1250 stupňů Celsia. Mylná je představa, že ručně vyrobená keramika musí mít punc něčeho starého. Je to jinak - keramika si ponechává kvalitu toho starého, osvědčeného, ale současně umí být moderní, jde s dobou a na naše potřeby slyší.

Prožíváte i po sedmnácti letech práce při otevření pece vzrušení?

Pokaždé. O napětí, dnes se říká adrenalin, ochuzena nejsem. Současné výrobní linky s digitální technologií jsou pohotové, rychlé a na desetinu milimetru přesné. Ale moje nedočkavost na výsledek je napnuta déle, byť všechny glazury znám zpaměti a mýlit bych se už neměla. Tvůrčí řemeslo je dobrodružství a učit se ho nepřestanete. Nikdy nepoznáte úplně všechna tajemství hlíny. V hlíně dřímá život a probudí ho jenom ruce. V řemesle hrnčířů a keramiků je proto síla. Ale také hluboká pokora k přírodě.

Hovořil IVO HAVLÍK

 

Hrnčířský kruh - hlavní nástroj keramiků Janě Březkové koupil dědeček Ladislav Pártl narozený v roce 1919.„Celý život tvrdě pracoval na poli a ve chlévech krmil dobytek, měl sedřené ruce a silné prsty, přesto vášnivě sbíral něco tak titěrného, jako jsou poštovní známky. Potomkům před smrtí rozdal bohatou filatelistickou sbírku, na mne připadla tématika umění,” říká sedmatřicetiletá Jana Březková.