EMIL HRUŠKA
Jak už jsme několikrát napsali, žádného českého skutečného mistra slova, spisovatele v pravém slova smyslu, se nacistům nepodařilo získat pro trvalou spolupráci, kolaboraci. Pro aktivní roli ve Frankově kýženém odpolitizování. To ale neznamená, že žádní umělci tohoto formátu si nikdy takříkajíc nezadali.
Dokonce i Jaroslav Seifert uveřejnil 29. června 1942 v deníku Národní práce článek Srdce radí rozumu:
„Dva dny zbývají ještě do konce měsíce, který byl určen, aby český národ projevil své upřímné pochopení pro veliké a hluboce lidské poslání Německého Červeného kříže (…) Musíme si uvědomiti, že tímto datem je skončena jedna z možností, kdy můžeme spontánně projeviti svoji vděčnost za ochranu, kterou nám Říše v tomto monumentálním světovém zápolení poskytla a tak projeviti i jako národ pevnou, ničím nezviklanou víru v její vítězství (…) Těch několik týdnů, které měly býti projevem našeho upřímného a opravdového zájmu (věc Říše, uplynuly ve znamení událostí, jež byly nejen opakem toho, co od nás Říše očekávala, ale připravily nás naopak o všechnu důvěru, projevovanou Říší našemu národu (…) Zbyl nám jen pocit hrůzy: kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem. Byli bychom ovšem na velikém omylu, kdybychom se domnívali, že dar (rozuměj Německému Červenému kříži, pozn. autora) může smýti vinu, spáchanou nerozvážlivými, lehkomyslnými spoluobčany (…) Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost (…) Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat (…) Malá, nepatrná oběť, která je vlastně spíše radostí, budiž jedním z našich prvních příspěvků ve chvíli, kdy počínáme svou věrností i svou prací znovu získávati si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili.“
První velký pokus, nenásilně přivést vybrané české umělce s novináře na „správnou cestu“ a zároveň ty už „přivedené“ svým způsobem odměnit a využít je k působení na ostatní, podnikli nacisté v září 1940. Byla to prý iniciativa samotného říšského ministra propagandy Josefa Goebbelse: několikadenní zájezd do Německa spojený s různými exkurzemi a debatami. V Čechách se po válce o této akci nepsalo, a pokud mluvilo, pak jen neoficiálně a raději potichu. To kvůli některým zvučným jménům.
Účastníků zájezdu bylo čtyřiatřicet. Nepřekvapila přítomnost už kolaborujících takzvaných aktivistických novinářů: Karla Lažnovského, Vladimíra Krychtálka či Rudolfa Procházky. Zarazila přítomnost nositelů oněch některých zvučných jmen: Josefa Hory, Václava Talicha, Jana Čarka, Václava Renče, Jaroslava Durycha, Bedřicha Fučíka, Josefa Knapa, operního pěvce Pavla Ludikara, šéfa činohry Národního divadla Jana Bora. Prý museli, hájili se po válce stejně jako mnozí jejich kolegové od filmu divadla. Nemuseli. Na zájezd byl pozván třeba i Vladislav Vančura. Nedostavil se, vymlouvaje se údajně na nemoc. Nic se mu nestalo. Nacisté jej za heydrichiády popravili, ale to bylo z jiných důvodů, než kvůli odmítnutí účasti na onom „slavném“ zájezdu v roce 1940.
Cesta byla pestrá a program bohatý. Vyjeli 3. září z Prahy doprovázeni tiskovým šéfem úřadu říšského protektora (von Gregory) a zamířili nejprve do Mnichova, pro nacisty posvátného města. Však se také českým umělcům dostalo cti nesmírné: prohlédli si hroby šestnácti nacistů, kteří byli zastřeleni při pokusu o puč v roce 1923 a dokonce položili věnec k jejich památníku. Byli zavedeni také do někdejší centrály NSDAP a prohlédli si Hitlerovu pracovnu. Ano, vážení, tak tady se podepisovala ta naše Mnichovská dohoda!
Velký básník Josef Hora psal z cesty črty pro České slovo, kde byl redaktorem. Německé muzeum v Mnichově jej nadchlo: „Technické zázraky, chemie v průmyslu, vše až do posledních vynálezů, tu kreslí živé dějiny lidského zvídaného ducha a chápete tu pod vysokými stropy, jak se Říše stala technickou velmocí, jak i její vojenská moc plyne z ovládání hmoty, z oné přesnosti, s níž Říše robí stroje.“
Silné dojmy na básníkovi zřejmě zanechala také návštěva v Domě umělců (Künstlerhaus), kde účastníci zájezdu shlédli výstavu obrazů: „Cítíte, jak se německý výtvarný umělec snaží zmocniti se ducha své Říše a stát se spoluúčastníkem jejího úsilí. Proto tolik obrazů Vůdce a jiných předáků, téměř vždy monumentalizujících, méně intimně zachycovaných. Josef Vietze vystavil tu obraz státního sekretáře K. H. Franka. Vidíte na obrazech vojáky, připravující se k útoku. Tváře napjaté, ruce v pohybu a střehu, nohy na pochodu. Bojové scény, obrázky tažení: Böhlerův Návrat maluje vojáka, jenž skládá hlavu oddaně do klína laskající milenky (…) Život, jejž zachycují tito umělci, je veskrze život německý, obsahem i úsilím. Citovost tu splývá s vůlí, krása je viděna veřejně, kolektivně. Tím, že se i tvarově přibližují malíři k lidu, získávají na popularitě, kterou vidí návštěvník, sledující proudy prostých lidí, kteří pozorují s živými pochvalami nové německé umění. Všude jste tu mezi mladým kulturním živlem. Diváci se kochají, neposuzují.“
Josef Hora do třetice: „Ukazovali nám v Říši práci a mnoho práce. V továrnách, docích i loděnicích, venku. Všechna ta práce, zařaděna do hmatatelné organizace celku, mění tvář Říše. Muži i ženy se učí sociální vázanosti, roste v nich pocit společenské jednoty. Ne ve znamení zlata, ale pilných rukou. To bylo to nejkrásnější na naší cestě po Říši.“
Z Mnichova směřoval zájezd do Norimberku, Koblenze, Kolína nad Rýnem, přes okupované Holandsko do Hamburku a nakonec do Berlína. Tady přijal české umělce a novináře 11. září sám Goebbels. Držel k nim dlouhou řeč a mimo jiné pravil: „Vy, pánové, jste nahlédli do Říše a velmi jsem kladl důraz na to, abyste vykonali tuto cestu, ještě než se se mnou setkáte. Viděli jste Říši ve válce a budete si moci udělat přibližnou představu o tom, co to bude znamenat v míru. Pak naše velká, národně nejsilnější Říše kromě Itálie prakticky převezme vedení Evropy. Na tom se už vůbec nic nezmění a nezpochybní. To tedy pro vás znamená: jste již nyní členem velké Říše, která se právě chystá dát Evropě nový pořádek. Chce strhnout omezení, která ještě oddělují evropské národy a srovnat jim cestu navzájem. Skončí se stavem, jenž natrvalo nemůže lidstvo uspokojovat. Konáme tu reformní dílo, o kterém jsem přesvědčen, že jednou bude zapsáno do knihy evropské historie docela velkými písmeny. Dovedete si představit, co potom bude Říše znamenat po válce?“
Za Čechy promluvil vstřícně, vděčně, devótně předseda správní rady Českého rozhlasu Hubert Masařík, který také předal Goebbelsovi dar: obraz Prahy od mistra Šetelíka.
Připomeňme ještě, že zájezd se konal v době, kdy u Hitlera už ležela memoranda – Neurathovo a Frankovo – která pojednávala o plánech na likvidaci českého národa a poněmčení českomoravského prostoru…
K. H. Frank, důsledně se věnující odpolitizování a politizaci, tedy převýchově Čechů, sledoval českou kulturu i v jejích historických souvislostech a přicházel s vlastními náměty na opatření v kulturní sféře, která měla sloužit propagandě, šířené prostřednictvím filmu, tisku, rozhlasu a neperiodických tiskovin – tedy knih a brožur.
Ve vydavatelské činnosti významnou roli po celou dobu nacistické okupace hrálo státní nakladatelství Orbis. V únoru 1945 předal ředitel nakladatelství Rudl Frankovi dar k jeho sedmačtyřicátinám: sedm exemplářů knihy Projevy a články Karla Hermanna Franka z let 1939–1944; dva výtisky byly svázány v kůži, dva v plátně a tři byly brožovány. Více exemplářů už nebylo vyrobeno.
Leč v létě 1943 měl Rudl pro pana státního tajemníka neméně cenný dárek: přepečlivě vyvedenou, podrobnou zprávu o akci, kterou Orbis připravil pro české děti. O její průběh a výsledky měl totiž Frank mimořádný zájem. Vždyť celý projekt byl zřejmě jeho ideou!
Nakladatelství totiž chrlilo od ledna toho roku v mnohatisícových nákladech a laciném provedení (obdobou někdejších Rodokapsů) překlady německých spisků o hrdinských činech vojáků SS a wehrmachtu, a to v rámci takzvané Knihovny pro mládež. Spisky vycházely dvakrát měsíčně a české děti o ně měly velký zájem, takže počáteční náklad 10 000 exemplářů na jeden titul byl brzy zvýšen na pohádkových 120 000! Za pouhý půlrok tak Orbis vyrobil 1 440 000 exemplářů duchovní potravy pro malé Čechy.
Bylo třeba zjistit, jaký ohlas Knihovna pro mládež má. Orbis proto vypsal soutěž. Byla oznámena jen ve dvou sešitech – z toho důvodu prý, aby děti nemohly být ovlivňovány dospělými, byť s vědomím, že soutěž tak nebude mít masový rozsah.
Čtenáři měli odpovědět na tři otázky: 1. Který sešit knihovny se ti nejvíce líbil? 2. Proč se ti nejvíce líbil? 3. Který sešit se ti líbil na druhém místě?
Sešlo se 5630 odpovědí, nejvíce z regionů Praha-venkov, Velká Praha, Ostrava, Hradec Králové, Brno a České Budějovice. Mezi dětmi zvítězily tyto tituly: 1. Posádka Junkerse 88 se vrátila (sešit byl o tažení proti Sovětům), 2. Průlom linie Metaxa a 3. Boj na Krétě.
A pokud šlo o zdůvodnění? Na prvním místě to bylo „hrdinství, statečnost a vojenské vlastnosti“. Následovalo „kamarádství“, „zájem o vynálezy a techniku“, „nová Evropa“, „obránci vlasti“, „dobrodružství“ a „boj proti bolševismu“.
Slavnostní vylosování a vyhlášení vítězů soutěže proběhlo značně pompézně 12. července 1943 v prostorách nakladatelství na Vinohradské třídě. Dostavilo se 950 dětí a 70 dospělých, rodičů. Hrál malý orchestr, zpíval Kühnův dětský sbor, nálada byla vynikající. Těch paží, velkých a malých, vztyčených vzorně k nacistickému pozdravu! Vylosováno bylo 10 držitelů hlavních cen, 270 dětí dostalo knihy za nejlepší odpovědi. Pak hromadný pozdravný telegram panu státnímu prezidentu Háchovi, malý gáblík a domů. Číst!
Ukázka z připravované knihy o K. H. Frankovi