IVO FENCL

26. února uplynulo sto let od smrti advokáta, který psal spolu se svým mladším asistentem a přítelem Marcelem Allainem více i méně poetické krváky do francouzského Matinu. V letech 1911–1913 se tu měsíc co měsíc vynořovalo 382 stran o Fantomasovi a některé z těchto 32 románů poté v kavárně zkoumali… třeba i bratři Čapkové.

Souvestre (nar. 1874) byl o jedenáct let starší a vyšší nežli (pomenší) Allain. Zatímco Souvestre byl vzorem inspektora Juva, jeho kamarád byl Fandor. „Ať už spolu nebo odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se. Oba se spolu vynořili v jedné knize už roku 1909. A Fantomas?

To byl vlastně seržant Gurn, zrádce z búrské války, který slíbil, že se o něm „doví celý svět“. Prezentoval se pak i jako (v českém překladu) Nepolapitelný Stín, Král zločinu, Král děsu, Génius, Netvor anebo Trýznitel a jeho vzhled se proteovsky měnil. Pod každou novou maskou však vždy znovu unikl svým věčným pronásledovatelům.

První chlapík, kterého Allain obhajoval, prý stále měnit výraz tváře a dalším podnětem se stala prostě ona kupa nevyřešených zločinů, o níž tehdy neustále referoval tisk.

Výsledné braky kouzelně mísí román s tajemstvím s románem společenským a román gotický s krvavým. Jsou i vzpomínkou na Tajností Paříže Eugena Suea a ozvukem děl Ponsona du Terrail (1829–1871), jehož slavný seriál o Rocambolovi, knížeti katakomb, se s Fantomasem dá v některých směrech srovnat. O vlivu Leblancova Lupina (zrozeného již roku 1905) pak snad ani není třeba mluvit, byť tento lupič-gentleman nevraždil. Fantomas ano.

On ví, že ho policie už léta vytrvale hledá a opravdová armáda špehů je mu neustále v patách, ale nedaří se jí setkat se s ním. Jeho obratnost je totiž tak ohromující, že umí s dokonalou elegancí překazit všechny jejich úklady. Má zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédne a dosáhl v tom směru téměř geniality. Magnetizuje vzkvétající hlavní města svým zhoubným fluidem a uvádí je do letargie, v níž nejsou s to se kontrolovat. Uvádí je do stavu tím nebezpečnějšího, že o něm sama ta města neví. Dnes je v Madridu, zítra bude v Petrohradě, včera byl v Pekingu, ale určit přesně místo jeho pobytu? To nelze.

Tak ovšem není líčen Fantomas, nýbrž již Lautréamontův (1846–1870) Maldoror, který byl dalším ze vzorů. Nu, a na „monstrum v pozadí“ se zkrátka svedly všechny v Paříži nerozřešené vraždy, právě jemu přišili atentáty, to Fantomas měl doma pravou Giocondu a šklíbil se za vším. V zemi literární pak je ještě vyšším trumfem než zločinní doktoři Mabuse či Fu-Manchu i s profesorem Moriartym dohromady, neboť sám Apollinaire snad byl dle jedné legendy jeho anonymním spoluautorem. A pokud ne? O Mistru hrůzy prokazatelně složil obdivnou báseň.

Fantomase zobrazil i malíř Victor Brauner (1903–1966) a v letech 1917–1920 vícekrát Josef Čapek. Snad i ten četl následující věty:

„Fantomas! Ach, vy jste Fantomas!“ Bouře se vtom rozběsnila s ještě větší zuřivostí a zlověstné burácení hromu se ozývalo stále častěji. Noc se stala temnější, déšť dopadal v daleko hustších proudech a vítr burácel bouřlivěji. Ubohá dívka znovu a znovu křičela. Ale Trýznitel jako by se kochal jejím zmatkem a nespěchal s odpovědí.

„Nuže ano!“řekl konečně. „Jsem Fantomas! Jsem ten, po němž celý svět pátrá, jehož nikdo nespatřil, jehož nikdo nemůže poznat. Jsem Zločin! Jsem Noc! Nemám tvář, poněvadž noc a zločin ji také nemají.“

„Slitování,“zašeptala.

„Fantomas a slitování? Jak můžete jen spojit ta dvě slova?“ Přecházel v divokém hněvu a bylo vidět, že jeho srdce se naplnilo hroznou nenávistí a že se sotva ovládá a výbuch jeho apokalyptické zlosti bude strašný.

Obálky deseti česky vydaných svazků z let 1929–1930 vytvořil Jindřich Štyrský. „Už Soupalt v něm viděl prototyp moderního románu,“ připomíná Jiří Opelík, „a Cocteau postřehl jeho absurdní, skvělý lyrismus. Jeho kouzlu propadli kubističtí básníci, Cendrars i Jacob. Podle Lacassina obsahuje Fantomas veškerou mytologii světa.“ A je vskutku nepolapitelný.

Veliké slzy stékaly Juvovi po tvářích vyhublých únavou a starostí, když pomalu slabikoval: „Fantomas! Měl jsem ho už v rukou. To já sám dal vynést z knihovny ono zlořečené křeslo, ve kterém uvnitř byl, já sám!“

Nemohl dál. Byla to pro něj smrtelná rána. Juve byl zničen. Klesl Fandorovi do náručí. Opět ztroskotal u samého přístavu. Opět mu netvor unikl. Vagualam i Naarboveck, ti oba byli Fantomas. Nepostižitelný. Což nedosáhne Juve nikdy své pomsty?“

Ne. Cyklus zůstal nedokončen, neboť Souvestre zemřel na španělskou chřipku a ani dalších jedenáct pokračování, která Allain spíchl v letech 1926–1963 to nezachránilo. Zato si přeživší vzal roku 1926 za ženu Souvestrovu družku Henriettu Kitslerovou. A přítele přežil o pětapadesát let, zemřel roku 1969. Celkem prý Allain za tu dobu napsal a nadiktoval čtyři sta či dokonce šest set románů (údaje se různí), avšak ono kouzlo už neměly. I rozlučme se raději slovy Josefa Čapka z Lelia (1917):

Modrá noc se sklání jako tichý úsměv, ale přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nemůže nalézt stínu svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává na druhé straně řeky. Noc i řeka znenáhla klesají do nekonečna a nemohou se nalézt ještě ani v mrákotách rána a nemohou druh bez druha žít. Nadchází den a ještě se nesetkali, jen už změnili několikrát svoje přestrojení.

IVO FENCL Fantomasův táta 26. února uplynulo sto let od smrti advokáta, který psal spolu se svým mladším asistentem a přítelem Marcelem Allainem více i méně poetické krváky do francouzského Matinu. V letech 1911–1913 se tu měsíc co měsíc vynořovalo 382 stran o Fantomasovi a některé z těchto 32 románů poté v kavárně zkoumali… třeba i bratři Čapkové. Souvestre (nar. 1874) byl o jedenáct let starší a vyšší nežli (pomenší) Allain. Zatímco Souvestre byl vzorem inspektora Juva, jeho kamarád byl Fandor. „Ať už spolu nebo odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se. Oba se spolu vynořili v jedné knize už roku 1909. A Fantomas? To byl vlastně seržant Gurn, zrádce z búrské války, který slíbil, že se o něm „doví celý svět“. Prezentoval se pak i jako (v českém překladu) Nepolapitelný Stín, Král zločinu, Král děsu, Génius, Netvor anebo Trýznitel a jeho vzhled se proteovsky měnil. Pod každou novou maskou však vždy znovu unikl svým věčným pronásledovatelům. První chlapík, kterého Allain obhajoval, prý stále měnit výraz tváře a dalším podnětem se stala prostě ona kupa nevyřešených zločinů, o níž tehdy neustále referoval tisk. Výsledné braky kouzelně mísí román s tajemstvím s románem společenským a román gotický s krvavým. Jsou i vzpomínkou na Tajností Paříže Eugena Suea a ozvukem děl Ponsona du Terrail (1829–1871), jehož slavný seriál o Rocambolovi, knížeti katakomb, se s Fantomasem dá v některých směrech srovnat. O vlivu Leblancova Lupina (zrozeného již roku 1905) pak snad ani není třeba mluvit, byť tento lupič-gentleman nevraždil. Fantomas ano. On ví, že ho policie už léta vytrvale hledá a opravdová armáda špehů je mu neustále v patách, ale nedaří se jí setkat se s ním. Jeho obratnost je totiž tak ohromující, že umí s dokonalou elegancí překazit všechny jejich úklady. Má zvláštní schopnost brát na sebe podoby, které ani cvičené oko neprohlédne a dosáhl v tom směru téměř geniality. Magnetizuje vzkvétající hlavní města svým zhoubným fluidem a uvádí je do letargie, v níž nejsou s to se kontrolovat. Uvádí je do stavu tím nebezpečnějšího, že o něm sama ta města neví. Dnes je v Madridu, zítra bude v Petrohradě, včera byl v Pekingu, ale určit přesně místo jeho pobytu? To nelze. Tak ovšem není líčen Fantomas, nýbrž již Lautréamontův (1846–1870) Maldoror, který byl dalším ze vzorů. Nu, a na „monstrum v pozadí“ se zkrátka svedly všechny v Paříži nerozřešené vraždy, právě jemu přišili atentáty, to Fantomas měl doma pravou Giocondu a šklíbil se za vším. V zemi literární pak je ještě vyšším trumfem než zločinní doktoři Mabuse či Fu-Manchu i s profesorem Moriartym dohromady, neboť sám Apollinaire snad byl dle jedné legendy jeho anonymním spoluautorem. A pokud ne? O Mistru hrůzy prokazatelně složil obdivnou báseň. Fantomase zobrazil i malíř Victor Brauner (1903–1966) a v letech 1917–1920 vícekrát Josef Čapek. Snad i ten četl následující věty: „Fantomas! Ach, vy jste Fantomas!“ Bouře se vtom rozběsnila s ještě větší zuřivostí a zlověstné burácení hromu se ozývalo stále častěji. Noc se stala temnější, déšť dopadal v daleko hustších proudech a vítr burácel bouřlivěji. Ubohá dívka znovu a znovu křičela. Ale Trýznitel jako by se kochal jejím zmatkem a nespěchal s odpovědí. „Nuže ano!“řekl konečně. „Jsem Fantomas! Jsem ten, po němž celý svět pátrá, jehož nikdo nespatřil, jehož nikdo nemůže poznat. Jsem Zločin! Jsem Noc! Nemám tvář, poněvadž noc a zločin ji také nemají.“ „Slitování,“zašeptala. „Fantomas a slitování? Jak můžete jen spojit ta dvě slova?“ Přecházel v divokém hněvu a bylo vidět, že jeho srdce se naplnilo hroznou nenávistí a že se sotva ovládá a výbuch jeho apokalyptické zlosti bude strašný. Obálky deseti česky vydaných svazků z let 1929–1930 vytvořil Jindřich Štyrský. „Už Soupalt v něm viděl prototyp moderního románu,“ připomíná Jiří Opelík, „a Cocteau postřehl jeho absurdní, skvělý lyrismus. Jeho kouzlu propadli kubističtí básníci, Cendrars i Jacob. Podle Lacassina obsahuje Fantomas veškerou mytologii světa.“ A je vskutku nepolapitelný. Veliké slzy stékaly Juvovi po tvářích vyhublých únavou a starostí, když pomalu slabikoval: „Fantomas! Měl jsem ho už v rukou. To já sám dal vynést z knihovny ono zlořečené křeslo, ve kterém uvnitř byl, já sám!“ Nemohl dál. Byla to pro něj smrtelná rána. Juve byl zničen. Klesl Fandorovi do náručí. Opět ztroskotal u samého přístavu. Opět mu netvor unikl. Vagualam i Naarboveck, ti oba byli Fantomas. Nepostižitelný. Což nedosáhne Juve nikdy své pomsty?“ Ne. Cyklus zůstal nedokončen, neboť Souvestre zemřel na španělskou chřipku a ani dalších jedenáct pokračování, která Allain spíchl v letech 1926–1963 to nezachránilo. Zato si přeživší vzal roku 1926 za ženu Souvestrovu družku Henriettu Kitslerovou. A přítele přežil o pětapadesát let, zemřel roku 1969. Celkem prý Allain za tu dobu napsal a nadiktoval čtyři sta či dokonce šest set románů (údaje se různí), avšak ono kouzlo už neměly. I rozlučme se raději slovy Josefa Čapka z Lelia (1917): Modrá noc se sklání jako tichý úsměv, ale přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nemůže nalézt stínu svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává na druhé straně řeky. Noc i řeka znenáhla klesají do nekonečna a nemohou se nalézt ještě ani v mrákotách rána a nemohou druh bez druha žít. Nadchází den a ještě se nesetkali, jen už změnili několikrát svoje přestrojení.