JOSEF SKÁLA

Francouzi Deloire a Dubois – oba křtění jako Christophe – vydali už osm knih. Do ložnic politických elit – těch mimomanželských, hlavně s emancipovanými novinářkami– nakoukl jejich Sexus politicus (2006). Česky jim nedávno vyšel CIRCUS POLITICUS. Je na fatálnější téma:

„Kdo by ještě před nedávnem vsadil byť jen jediné euro na dnešní zrychlení Dějin? Před našima očima se náhle otevírá trhlina, která hrozí pohlcením celé naší politické stavby. Jako v hollywoodském filmu 2012 se základy Evropy s postupující krizí hroutí.“ Kadenci fakt, bijících do očí, má zapudit Circus politicus – se „svými klauny, divokou zvěří a krotiteli“. Lidé už sice tuší, že na „jejich očekávání odpoví těžko“ (takže už ani „volby nejsou k ničemu“).

„Posedlost politickým cirkusem“ má však magickou moc. Pokaždé, kdy „podléháme fascinaci volebním představením, zapomínáme, že tu v žádném případě nejde o reálný svět“. Oklamáni „kouzelníky a jejich triky, vidíme moc tam, kde jde pouze o její simulaci“. Oč „vzrušeněji komentujeme jakoukoli maličkost zplozenou kdejakým ministerstvem“, tím víc „nás nechávají lhostejnými opatření, která přijímá ´evropský generální štáb´ v Bruselu, jiné mezinárodní instituce nebo sídla ředitelství velkých bank. A přitom se dnes vše odehrává právě tam. O našem osudu rozhodují neznámé tváře.“ V sázce je sama podstata: „Artisté politického cirkusu nás ochromili natolik, že když si nedáme pozor, může dojít ke ´konci demokracie´. Je taková vyhlídka absurdní? Když se ponoříme do našeho průzkumu současného fungování této bláznivé mechaniky, vidíme, že ne tak docela.“

„Náš Circus politicus“ – anotuje ho předmluva – „se snaží pravdivě předvést fungování moci v Paříži, Bruselu a jinde, v klubech, kde se rozhoduje o naší budoucnosti ve Francii, na evropské úrovni i na té úrovni, která se dnes nazývá ´řízením světa´.“ A tedy „jistou formu neutralizace všeobecného volebního práva neviditelnou supertřídou, jež má k dipozici podzemní sítě, které jí umožňují usměrňovat veřejná rozhodnutí a toto volební právo obcházet. Odhaluje magické volební urny, v nichž inkoust volebních lístků mizí a vůle lidu se vypařuje. Nechává nás také proniknout do diskrétních salónů, kde politické programy vyvolávají pobavený úsměv.“

Bavlnka chamtivých trdel

Autoři jich prošmejdili desítky. S cílem být co možná „všude, kde žijí, stýkají se, korumpují se a rozhodují oni lidé ´tam nahoře´“. Za „fasádou oligarchického režimu“ (jehož „nástup se zrychluje s krizí dluhu“). Až tam, kde se vše „přestává jevit jako abstraktní a neosobní proces“. Právě tam se však – až na pár ojedinělých výjimek – „inkarnuje ve směšných mocipánech“. V panoptiku „nadutosti, postupného úpadku vzdělání, a řekli bychom, rozměru osobností, které řídnou, stávají se šedivé, bezvýrazné nebo tatrmanovité (viz francouzská série de Gaulle, Mitterand, Chirac, Sarkozy), buď ouřadové – Barroso, Prodi, Van Rompuy, nebo mediální tajtrlíci bez konzistence – Sarkozy, Zapatero, Blair, Berlusconi. Žádní diktátoři, spíš průměrné existence s nevelkou kulturou (ani jeden z nich se navzdory elitním školám, které většinou absolvovali, nezdá dosahovat úrovně předválečné maturity). Ovšem jejich arogance, přesvědčení o vlastní důležitosti a nezastupitelnosti, bezcitnost k problémům druhých (těch ´obyčejných´) jsou u této samozvané elity typické.“ Jejich hlavní starostí je pantouflage – uvelebit se v těch správných pantoflích (míněny sinekury v privátním sektoru za to, jak mu šli na ruku v tom „veřejném“).

Ač se Evropská unie „zabývá vším a všemi“ (a „každoročně vydává více než dva tisíce nařízení a směrnic“), „zasedání Evropské rady (tedy šéfů států a vlád) nejsou nikdy veřejná“. To proto – špitnul autorům jeden „francouzský poradce“ - že „jistá stanoviska by byla na národní úrovni obtížně průchodná. Před kamerou je nutné vyvolávat dojem, že zastávám nějaké stanovisko zuby nehty.“ Reálná politika EU se však rodí z „jednání v permanentním přítmí. Hlasování je pouhou formalitou. Občané do toho nemají co mluvit.“ Zvlášť „co se týče evropských smluv“, jsou „národy považovány za vulgární kazisvěty“.

Ten paraván má i docela osobní pohnutky. Jen díky němu se „evropský občan“ nedozví, že „Barrosovi se v Bruselu přezdívá Mr. Nobody“ („umí nic neříct pěti jazyky“ a zvládá i „jeden další: dřevěnou úředničtinu“). Nebo že i Van Rompuy – krátce po intronizaci za „evropského prezidenta“ – vyslechl v Evropském parlamentu i tato slova: „Máte charisma mokrého hadru a tvář bankovního podúředníka u přepážky!“

Nomenklatura mamonu

Právě na něm leží i těžší stín: „Občané? Žádné volby se nekonaly. Vrcholem všeho je, že nový předseda Rady je vybrán na závěr naprosto neprůhledného procesu, během něhož se ani nepředstaví. V našem moderním politickém cirkusu vytáhnou kouzelníci moci králíčka Van Rompuye z klobouku.“ Celých „sedm dní před vrcholovým setkáním, které jej označí za předsedu Evropské rady“, se totiž „setkává se svými přáteli z Bilderbergu na zámku Val-Duchesse v Auderghemu jižně od Bruselu“. Právě tady absolvuje „ústní maturitu“, která ho katapultuje do nynějšího postu. Řeč je o „Bilderberském klubu, vytvořeném počátkem 50. let“. Tedy „síti podnikatelů, bankéřů a politických činitelů“, jaktěživ nevolené „evropským lidem“, o to víc ovšem „blízké americkému impériu“. „Právě tato skupina, složená z manažerů nadnárodních společností, nakonec vybrala ředitele pro Evropu,“ shrnul to belgický portál EurAktiv.

Bilderberg má i mladší sestru. Nekádruje jen v Bruselu: „V listopadu 2011 se v šestidenním odstupu chápou moci Lucas Papademos v Řecku (jako nástupce Jorgose Papandrea) a Mario Monti v Itálii (místo Silvia Berlusconiho). Tito dva muži z jednoho klubu byli vyneseni k mocenskému vrcholu díky evropským sítím vlivu, a nikoli vůli svých národů. Jen málo novinářů si všimlo, že oba dva (bývalý místopředseda ECB i bývalý evropský komisař) jsou členy Trilaterály“ – a „ten, komu přezdívají ´Super Mario´, byl dokonce v okamžiku svého jmenování předsedou její evropské sekce“.

Trilaterála (plným jménem Trilaterání komise) – připomínají Deloire a Dubois – vznikla roku 1972 pod egidou Davida Rockefellera: „Na strojopisném zápisu figurují jména v abecedním pořadí. Byli tam: Zbigniew Brzezinski, obránce americké hegemonie; Robert Bowie, bývalý poradce ministra zahraničí a budoucí náměstek ředitele CIA; McGeorge Bundy, bývalý poradce pro státní bezpečnost dvou prezidentů, Kennedyho a Johnsona; Bayless Manning, první předseda Rady pro mezinárodní vztahy (CFR). Do tohoto diskrétního klubu byli rovněž pozváni slibní cizinci: Němec Carl Carstens, který se stane předsedou Bundestagu a později prezidentem Německé spolkové republiky, zatímco Kiči Mijazawa se stane ministrem zahraničních věcí a později předsedou vlády Japonska.“

Evagelium Trilaterály, vydané pod názvem Krize demokracie, krom jiného praví: „Účinné fungování politického systému si v jisté míře žádá apatii a neangažovanost ze strany určitých individuí a sociálních skupin.“ Tato „marginalita“ je sice „sama o sobě nedemokratická“. Právě ta je však klíčovým „faktorem, umožňující demokracii reálně fungovat“. Tím „zranitelnější“ je naopak vůči „své vnitřní dynamice, vlastní společnosti vzdělané, která bojuje za svá přesvědčení a chce se aktivně účastnit politického života“.

Konjunkturání pimprlata

Vázací akt, přísahající na tak brutální negaci všeho, o čem je demokracie doopravdy, si žádá žaludek otrlé kachny. Komu nechybí, toho „nikoli náhodou zaměstnává Goldman Sachs. Americká banka umí přitáhnout všechny lidi, kteří aspirují na vysoké funkce, nebo po zralé úvaze zaměstná jisté osobnosti, které se dočasně ocitly v marginální pozici.“ Zvlášť po Montiho návratu do Říma – neuniká francouzským novinářům – roste dál i role „jednoho ze dvou místopředsedů Trilaterály, Vladimíra Dlouhého, který je rovněž mezinárodním poradcem společnosti Goldman Sachs. Bývalý ministr průmyslu a obchodu České republiky, který ve své zemi podstatně přispěl k rozmachu privatizací, ohlásil v r. 1997 svůj odchod z politického života, aby se stal bankovním rádcem pro střední a východní Evropu. Evropská sekce Trilaterály má sto osmdesát členů. ČR tu ´má´ pět členů: místopředsedu V. Dlouhého, G. Eichlera, J. Kunerta, K. Schwarzenberga a A. Vondru.“

Čtenář nahlédne i do řady jiných tunelů demokracie: „V těchto klubech se nesetkávají zástupci států, ale reprezentanti takřka autonomních mocenských struktur uvnitř států, které se zajímají především o své vlastní cíle.“ Ve Světové obchodní organizaci (WTO) je tou zednářskou lóží „green room, zelený pokoj“ – „neformální prostor, paralelní k tomu, kde se o dohodách WTO jedná oficiálně“. „Moc trhu“ – „nad roztříštěnými mocenskými centry“ – „ztělesňují i ratingovéagentury“(typu Moody´s, Fitch či Standard & Poors). „Poté, co naprosto selhaly v anticipaci krize, jsou tyto agentury, které platí podniky, velmi přísné ke státům. Jejich mínění a známky (trojí A nebo CC) visí nad národy jako Damoklův meč. Úvodníkář deníku New York Times a laureát Nobelovy ceny za ekonomii v r. 2008 Paul Krugman označil tyto agentury za ´klauny´.“

Privátní diktát veřejných norem

Jen „soukromý kroužek, disponující netušenou mocí“ diktuje i „účetní normy, používané v celém světě“. Říká si Mezinárodní rada pro účetní standardy (IASB) – a v její „Radě důvěrníků zasedají hlavně ředitelé podniků a bankovních ústavů typu Deutsche Bank nebo Citigroup“. Také rozpočet IASB pochází z „členských příspěvků JP Morgan, Goldman Sachs, Bank of America, IBM a Microsoftu“ (a „dokonce i ratingová agentura Moody´s věnuje tučnější šeky než Evropská centrální banka“). „Je podivné, že jeden z místopředsedů Rady, Robert R. Glauber, je bývalým podtajemníkem americké státní pokladny, zatímco rozhodnutí IASB se aplikují skoro na celý svět… s výjimkou Spojených států. Ale i když se jich normy IASB netýkají, nebrání to vládnoucí mocnosti umístit své pěšáky a vnucovat pravidla jiným.“ Například „jedna evropská směrnice z r. 2002“ uložila „všem podnikům, které jsou hodnoceny na burze“, aby svou hodnotu vyjadřovaly metodou „fair value, tedy tržní ceny v okamžiku t“. Kde i „tradiční francouzské účetní normy respektovaly dlouhodobou hodnotu aktiv“, platí teď metr „okamžitého vývoje trhů“, manipulovatelný levou zadní „elitami“, které včas privatizují zisky, a tím obludnější manka pak „znárodňují“.

Tma jako v pytli řádí i přímo pod svícnem: „Bruselští experti – jejichž laboratoří je Evropa – nemají rádi ani světla ramp, ani kamery.“ Demokracie zdánlivě „jen ustoupila před technokracií“. Jenže „za problémy, jež mají na první pohled odbornou povahu, se hraje o velmi důležité zájmy. Kolik je těchto expertů? Co jsou zač? Nejsou sice placeni, ale proplácejí se jim všechny náklady. Jaký zájem je vede ke vstupu do nějaké expertní skupiny?“ Například „GŘ pro hospodářské a finanční věci je od r. 2005 domovem ´neformální a stálé´ skupiny o sedmadvaceti členech, rekrutujících se z bankovních asociací“. O tom, co radí řídícím grémiím EU, „neexistuje žádná veřejná zpráva, žádný zápis“. Že nejsou ve „střetu zájmů“, deklarují jen „čestným prohlášení“. Ta už dál „nikdo neprověřuje“.

Evropské hřiště CIA

Pikantní čtivo nabízí kapitola „Naši drazí přátelé z CIA“. Startuje „Americkým výborem pro sjednocenou Evropu“ (American Committee On United Europe, ACUE). Vznikl už „roku 1948 jako soukromá organizace, která financovala federalistická evropská hnutí již léta před Římskými smlouvami“. Byl „zcela jasnou emanací amerických tajných služeb. Jeho předseda William J. Donovan od roku 1942 řídil Office of Strategic Services (OSS), agenturu, která disponovala zhruba 35 000 agentů. Tento inspirátor CIA je všeobecně považován za ´otce americké Intelligence Service´. Místopředsedou ACUE byl Allen Dulles, který řídil kancelář OSS v Berlíně, než se stal na osm let ředitelem Central Intelligence Agency.“

Deloire a Dubois se propracovali i k „sedmi krabicím ACUE Collection“, obsahujícím jeho deklarace z prahu 50. let: „Cíle a prostředky jsou tu stanoveny jasně, i když někdy jen v narážkách: ´American Committee on United Europe byl založen skupinou soukromých občanů, kteří soudí, že organizovaná, ale neoficiální podpora lidu Spojených států vyjádřená ideálu evropské jednoty by se mohla ukázat jako rozhodující faktor pro směr, kterým se bude Evropa v druhé polovině 20. století ubírat´. Tato emanace amerických tajných služeb financovala Evropské hnutí, shromáždění evropských unionistů a federalistů založené v roce 1948. Jména čestných předsedů Evropského hnutí figurují na záložce dokumentu. Jsou to otcové dnešní Evropy: Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Robert Schuman, Paul-Henri Spaak. Podpora ACUE evropskému projektu trvá až do r. 1960. Po dvanáct let, která změnila Evropu.“

„Vše, co jsem tehdy v Matignonu (sídlo francouzského premiéra) viděl, se mi nezdálo být inspirováno demokratickým duchem,“ svěřuje se autorům Constantin Melnik, poradce francouzského premiéra koncem 50. a počátkem 60. let pro „bezpečnost a zpravodajské služby“. Právě Allen Dulles byl – dodává veterán – z „osob, které v Evropě hrály při financování politiky a odborů největší roli. Dulles soudil, že prostřednictvím svých politických kontaktů zachránil Evropu. A zmiňoval se mi především o roli Schumana a Monneta. Ano, Schuman a Monnet měli vazby na CIA.“

VUML omezené suverenity

Vedoucí úloha mění jen garderoby. Svou nomenklaturu však školí a rozmísťuje nonstop. Jedna z těch líhní, propátraných autory, boří i sametové svátosti: Na „impozantním velvyslanectví Spojených států v Paříži – přísně střežené budově v klasicistním stylu, pár kroků od Elysejského paláce“ – běží i vstupní pohovory „programu IVLP (International Visitor Leadership Program)“. Je určen pro „ambiciózní mladé lidi, vytipované k okružní cestě po Spojených státech“. Má u nich – „pod záminkou studijního pobytu“ – „vzbudit citlivost k zájmům této země“. Program organizuje – už od roku 1940 – „Bureau of Educational and Cultural Affairs (ECA)“, formálně podřazené pod Státní department. Rok co rok „přijímá čtyři tisíce ´ívéček´“. „Být ´ívéčkem´ znamená zjistit, že vám největší světová mocnost slibuje krásnou budoucnost!“ Interní registr, v němž si je vede ECA, zahrnuje i „326 šéfů států a vlád, jakož i tisíce ministrů“. Včetně „českého předsedy vlády Petra Nečase (který se programu účastnil dokonce dvakrát!)“. Viděl to kdy kdo v jeho životopise?

Jaký je tedy – tážou se autoři závěrem – „politický projekt Evropy? Argument míru mezi národy, které mezi sebou ve 20. století válčily, už nefunguje. Kdo by ostatně mohl tvrdit, že by se pax americana, mír nastolený americkou nadvládou, bez Evropské unie neobešel?“ Nic lákavého nehrozí hlavně „malým zemím“: „Budou ponechány stranou, stanou se pasivními diváky evropského cirkusu? Vedoucím představitelům těchto národů to slibuje obtížné zítřky toho dne, kdy budou muset jít do svého parlamentu ´prodat´ úsporná opatření.“ Stopou „hasičů řecké krize“.

Evropa ztuhla v „mutus politicus, politické ticho po pěšině“. Vládne jí „neprůhledný diskurs“. „Dialog hluchých.“ „Vše zanechává dojem hrozné falše a frustrace.“ O to víc „naši mysl kolonizuje americké impérium Hollywoodu a Wall Street.“ Zato „evropská veřejná debata“ se scvrkla na „pouhý vrtoch“. I o všem, co na ně dopadá magmaticky, se rozhoduje, „aniž by se kdo dotazoval občanů na jejich názor“. Až příliš „často jsou informováni – v nejlepším případě – teprve ve chvíli provádění směrnic“. Kdy „už je po všem a jedinou možnou reakcí je podat žalobu“.

„Dohody uzavírané v okruhu šéfů vlád“ – cituje francouzský tandem Jürgena Habermase – nejenže „nemají žádný efekt“. Dráždí hlavně tím, jak skandálně jsou „nedemokratické“. Třeba je – lamentuje změklý bard Frankfurtské školy – nahradit zbrusu novou, „nezpochybnitelnou institucionalizací společných rozhodnutí“. Nejde snad – včera bylo pozdě – o mnohem víc? Až v kostech to cítí i Deloire a Dubois, ač také jen z liberálního vrhu: „Měli jsme arabské jaro, možná, že budeme mít i jaro evropské.“

Jara národů nerodí zmršené institucionalizace. Explodují z existenčních důvodů. Proti zisku z cizí práce, pobuřujícímu impotentním parazitismem. Charisma mokrého hadru je formou, anoncující obsah dnešní vteřiny dějin. Totální bankrot všech idiotismů, o nichž je groteskní leporelo postkomunismu.

Má zisk z cizí práce – svátost všech jeho svátostí – na únosnější reparát? Nebo už umí jen parazitní rentu – a znárodnění čím dál neúnosnějších ztrát? Arabské jaro tu otázku minulo. Uvízlo na souši. U koryt se rozvalila jen trochu jiná pakáž.

Evropské jaro je jen otázkou času. Smí si snad dopřát stejnou blamáž?