ALEXEJ MIKULÁŠEK

V košickém vydavatelství DALi, tedy v „Dílně autorů literatury“ (což čteme jako zřetelnou aluzi na Salvatora Daliho i na křestní jméno Dalimír, tedy zakladatele vydavatelství a jeho editora Dalimíra Stano), vyšla v prosinci minulého roku pozoruhodná prvotina Ľubici Bystrické nazvaná HUGO (143 str., ISBN 978-80-89596-05-8). Jde o prózu pretendující na psychologický a částečně i „psychoterapeutický“ román (ozvuk felinoterpaie?), v němž se uplatňuje a prolíná řada introspektivních postupů, jakoby surreálných asociací, psychologických i filozofických reflexí. Základem románu jsou v lecčems reálné životní situace čerpané z autentické (autobiografická) látky, ovšem zřetelně posunuté a zobecněné.

Hlavní postavou, a současně vypravěčkou příběhu, je Patricie („Triša“), absolventka střední zdravotnické školy a dvaatřicetiletá matka dvou malých chlapců, už už rezignující, a to v reziduích těžké duševní chorobě a po patnácti pokusech o sebevraždu, na potřebu nelézt elementární rovnováhu, sebejistotu a životní smysl (vlastně „ešte ani nezačala žiť“, s. 7). Zatím jí svět po desítkách neúspěšných léčeb uniká. Staví se proti ní jako výsměšná a krutá nepřátelská síla zpředmětněná výčitkami okolí i těch nejbližších, ne vždy laskavýma rukama terapeutů (mj. připoutaná na lůžku, v „sieťovej posteli“ nebo alespoň dobře vnímající pohrdavé pohledy lékařů) a hlavně krajně nebezpečným „programem“ (Anti-Já, sebenenávist) v mysli a v ožehlém srdci. Přitom žena mimořádně inteligentní, vnímavá, empatická, a mj. též perfekcionistická, což jí ovšem situace jen a jen ztěžuje.

Z domněle bezvýchodné situace („súkromného pekla“) se Patricii snaží zachránit – kočky, jejichž sněm se rozhoduje vyslat „dobráka“ Huga, „tigrovaného“ kocoura dostatečně odvážného, chytrého i trpělivého, aby zpočátku jen překonal Patriciinu „fobiu z dotykov“ (s. 9) a získal ji ke spolupráci. A to se mu po malých krůčcích skutečně podaří, ať už jako „čirému neviditelnému duchu“ nebo jako skutečnému, ovšem „mluvícímu“ kocourovi, učícímu Patricii, že ten kočičí pohled na svět je lepší než psychotické stavy pacientů v léčebně nebo předsudky tzv. zdravých lidí, že musí vnímat přítomnou chvíli jako jiskřivý zážitek, jako událost zásadní hodnoty, zásadního významu. Ale není v tom nic čiře impresionistického nebo hédonického, rozhodující je totiž naše schopnost být „teď a nyní“, skutečně existovat ve vlastním těle a také vědomí hodnoty sebe sama, které je základem elementárního pocitu štěstí, dálnicí k ostatním lidem. A tak „chlupatý přítel“, zpočátku nehmotný, aby se později přetavil v cosi skutečně „chlupatého“, změnil vypravěččin svět (vzdor recidivám) k nepoznání, když ji naučil vnímat sebe samu jako skutečné lidské Já, Ego nesobecké a nepoživačné. A největší životní satisfakci jí poskytne „osudové stretnutie“ v knihkupectví, kde prodávají její úspěšnou (v soutěži též oceněnou) knihu, osudové střetnutí s necitelným doktorem „s tučným bruchom“ a sestřičkou „z Pezinka“: oba snad chtěli její dobro, nesměli by se však chovat k ní jako ke zvířeti v kleci nebo k obtížnému hmyzu. Tehdy, těsně po podpisu knihy, si všichni tři aktéři děje uvědomili, že „človek vyzerá inak, keď si verí“ (s. 141). Touto etickou pointou s výrazným a působivým katarzním účinkem je román zakončen.

Próza je kompozičně rozčleněna do sedmadvaceti kapitol (číslovaných je pouze dvacet pět, když je doplňuje „nultá“ a „posledná“ kapitola), a jakkoli je plná reflexí a popisů lyrických, jde o prózu epickou, s reliéfním příběhem, vyprávěnou sice bez vnějších efektů, ale zato s psychologickou věrností. Značná role dialogů a „inscenovatelných“ situací pak dává tušit, že román má i dramatické východisko. Do textu vstupují i další postavy se svým trápením (např. bývalé pacientky Natálie a Timea, nebo pohledný Igor, jenž v Patricii znovu probouzí ženu), jež pomáhají vypravěčce (a sobě samým) bojovat s psychickými handicapy, s nepochopením a nepřízní. Fantaskní motivy (např. sněmující kočky, hlas jen Patricii viditelného kocoura etc.) jsou do textu začleněny funkčně, nepůsobí nějak rušivě a dokonce ani „pohádkově“, zázračně. Je to patrně dáno i rámcem děje, tedy prostředím psychiatrické léčebny: čtenář-racionalista může v těchto motivech spatřovat jakousi projekci vypravěččina vědomí, ale to vůbec není důležité. Důležitá je vnitřní pravdivost a opravdovost výpovědi, která naznačuje další autorčiny možnosti. Doufejme, že nezůstanou nevyužity.