VÁCLAV DUŠEK

Neveselé bývají kraje severní, říkají mudrlanti z veselého jihu. Pravda, čekáme na předložené důkazy hlídacími psy demokracie s plnými miskami, ochočené, milé, připravené po vysokoškolském výcviku k trvalému laskání. Jaká je naše krajina, máme ještě věčně zpívající lesy?

Lýkožroutské odhodlání není dáno jen broukům – zmutovali do podoby lesních „hospodářů“, kteří si libují, že kácet lze bez obav z trestu! A ke všemu bývaly doby (bývaly?),kdy siřičité deštíky a jiné ohavnosti skrápěly krajinu snů – a všem se dobře platilo; průmysl vzkvétal, hlubinné doly zmizely, těžní věže roztavily ve vysokých pecích; na sever dorazila kdysi „cizinecká legie”, neboť odsunutí nepřátelé republiky do Říše po sobě zanechaly domy, statky, půdu, potoky, studně, rybníky – a prý noví obyvatelé vešli do nového domova a na plátech plotny se kouřilo z hrnců, v chlévech žíznivý, hladový a nepodojený dobytek.

Kdo by mluvil o chlebu, má-li ho dostatek, troubo! Chleba je základ života, zapomeň na hamburgery! Chréstos jedl nekvašené chleby a pomáhal bližním, zkus aspoň pomáhat! Neumíš-li, naučíš se, žádné strachy.

Brutální starostlivost vyvolenců přivedla severní krajinu poddolovanou štolami na dobývání rudných žil a uhlí k průmyslovému smutku; jizvy v matičce zemi jsou odporné – člověk doluje uhlí, uhlí doluje člověka! Básník měl přikázání o sociální rovnosti zašito pod kůží! Měl v sobě více poslušnosti než talentu a falešné hrdinské činy mu páchly! Raději vydal rýmovník, než aby viděl kyselé deště, planoucí ohně v povrchových uhelných jámách; a zapřísahal se, že zůstane imunní k volání poplašených hlasů ekologických naivků – že není nebezpečné jen to, co vidíme (barevné kouře – letící ptáky, po proletu mračny barevných čmoudů padlé mrtvé k zemi), či cítíme, a „vonných” látek máme stálý dostatek, i k vývozu, že, bohabojní demokraté, lidičkové v slušně placených funkcích?!

A básník zmutoval, zacházel s verši jako s otroky, co veršík, tu cinkla mince do kasičky! Kdo vymyslel tvrzení, že býti básníkem znamená píti rosu a ujídat kůrky chleba? Automatické texty se houby staraly o obavy veřejnosti, že v horách Krušných se množí mutanti – pavouci s hlavami ještěrek, ještěrky s tykadly nosorožíků pivních, ptáci s liščími tlapami, lišky s křídly – a houby v sobě skrývaly černobylské „jádro“, zvláštní pochoutku, a vidíte, přežili jsme i po sběru, nechť žije Fukušima a energie budoucnosti; do divoce voňavé trávy mrkvice uléhaly vypasení lýkožrouti z jižních krajin – stromy krušnohorské jim tolik nechutnaly; ostatně, umíraly vstoje po tisících. Ono i žrádlo chce svoje! Takže, pozor, bratři, na dary moře; v mořích jedy volně plovoucí i uložené v sudech – lidská cháska si myslí, že země spolkne kdejaké svinstvo… zatím stále ano, jednou však bude muset živočich člověk zmutovat, aby dokázal strávit jedovaté odpady, včetně dnes ještě nemyslitelných otrávených vod; dobrou chuť, vy příští a dosud nenarození. Přenecháme vám zdevastovanou zemi, vy už si poradíte, vědecká revoluce nezklame – a zpívat můžete třeba: i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci – a chleba bude dávno muzeální ukázkou ve vitríně, čím se bytosti v minulosti živili.

Obludný nekonečný vesmír nás obklopuje v naději, že jsme dobří hospodáři svěřené planety. Lesy mohou vyprávět! Slušným lidem se hnusí politická rozhodnutí o rabování krajiny; holiny na horách, mrtvé potoky, studánky, kopce vyžrané buldozery a rypadly. Karel Hynek Mácha pláče nad kopcem Radobýl, hle memento lidské blbosti! Pohled na ten boží svět k nezapomenutí! Knížata ekonomiky a přesunů finančních kapacit přežívají v odporných domech zvaných „podnikatelské baroko“. Vznikají městečka nudy, vesničky bez zvonice a návsi, lidé k sobě mají blízko a přece daleko; plazmové utěšitelky denně chrlí na diváky „umělecká dílka“; a v osobním volnu lze donekonečna sledovat kuchaře fajnšmekry, číst si v bibli chudých, kuchařkách; zdá se, jako by se kultura ducha scvrkla na kulturu blahobytného obžerství; já žeru, ty žereš, všichni hezky žereme! A při jídle se nemluví, ani nepřemýšlí o budoucnosti!

Kde vzít slušné lidi a nekrást v zemi, kde krádež znamená mnohdy ekonomický zázrak!? Čekat uprostřed Sahary na pramen spodní vody, krása, vidět pramen živé vody, naivita, neřku-li bláznovství. Čekat na zázrak? Komu věřit? Udusit se v bezkonfliktním světě je snad méně, než se udusit zvratky neblahých vynálezů?! V katolické věrouce jsou zásluhy spravedlivých přičítány k dobru celé obci věřících, pokud jsou ovšem ve stavu milosti!

Slova bývají zbavena smyslu. Ochabující všemocnost vede k šílenství. Přesto hrdinou není ten, kdo jím chce být! Vrátit se k obyčejnému stádu? Politické šlamastiky překonáš v závětří s našetřeným finančním kapitálem – mnoho těch, kdo nedají hubě zadarmo nažrat, buržoazní demokracie bývá hluchá i slepá. Sebeláska je všelékem neschopných či všeho schopných! Masky lásky nosíváme čas od času kolem volebních hloupostí – slíbíš, slíbím, slíbíme, usadíme se do lavic, a cože slyšíme: Na severu nezaměstnanost, nu, bývala tam skoro vždycky, že pár lidí zmutovalo a stalo se přes noc ze sociálních odpadlíků kapitálisty? Nevadí, pokrok nelze zastavit, moulo!

Co včerejších mocipánů, veksláků, zdánlivých nedouků, se nám zavinulo do rubášů slávy. Pokládat se za nesmrtelného v náručí průmyslových zón s malou zaměstnaností a platem zvíci „žebračenky“ při cenách „zpozdilých“ drzounů je nasnadě. Ovšem dětství slavných mužů je tabu. Proč? Hádat můžete třikrát, třeba uhodnete.

Kdo zná upejpavého advokáta, ať mi dá neprodleně vědět! O žádném zatím nevím. Dva životy jsou přepychem. Staneš-li se Krušnohorským Mutantem, zapomeneš na zatím nevydané knihy „smolné“, které by zaznamenaly všechny šantaly poškozující krajinu – Sudety!

Hýčkání všelikých symbolů zamezují vinit okolní svět z nesouladu s přírodou. Objektivita je v rozpacích. Země nebyla stvořena jednak pro chudé, bratříčku, a druhak pro stále poštěkávající na karavanu jdoucí do pekel; i v pekle je život, nemysli, truchlivá bytosti.

Vypoceniny všeho druhu dodávají matný lesk „bohatýrským“ komplotům. Naučili jsme se strašit dospělé ekonomickými vyčteninkami, slyšíme trávu růst, kde mnoho let žádná nerostla. Takže, máš-li tendence býti zeleným odborníkem či vyznavačem politického uskupení, které má zatím smůlu na lídry, bratře, dobře si to rozvaž – my si kapitálismus pozvracet nedáme! Chápeš, červe?

Ergo kladívko. Přírodě je šumafuk, který zhůvěřilec kde vysedává na zasedání všeználků – pojme každého, hnojivo nic nestojí. Co z něho vyroste je věc navýsost okrajová.

Nu, jestli myslíte, že chránit zemi před loupeživou verbeží nestojí za nervy a následná příkoří, budiž; země je poseta hroby velikánů okamžiku, i šedých vyplašených myšek. Společnost může zlehka zmutovat do podoby hýkalů a roztleskávačů pod mohylou zvanou Národ sobě.

Sbohem zase někdy ve smutné zemi, kde těšit se znamená přežít.

Krušnohorští Mutanti v idylické zemi