MILAN BLAHYNKA

Knihu HALF PINT / PŮLPINTA (Práh Praha 2013, 220 stran),tištěnou v anglickém originále a paralelně v českém překladu Zuzany Mayerové, představuje Tomáš Sedláček na záložce jako dílo, jehož autor Michael March „tančí mezi filozofií a mává básnictvím, které podává v šetrných a úsporných dávkách: tak jako tom máme rádi: stručně“.

Marchův Půlpinta je z knih, jaké se dají přečíst za hodinu a přitom nedají ani za rok. Na více než stu anglických a stu protilehlých českých stran je jen jednou dvanáct řádků – obecně u nás známá anekdota o rabínovi a faráři, kteří se shodnou v tom, že oba zkusili přestoupit přikázání své víry (rabín zákaz vepřového, farář celibát) a rabín tu zkušenost pak shrne slovy „kam se hrabe vepřové, co“, ale to je jen jakési prozaické impromptu, rozsahem se vymykající rozměru drtivé většiny básní (až na dvě šestiveršové všechny v rozměru jen jednoho až pěti veršů), obsahem naopak shrnující důslednou lidskost Marchova básnického vyrovnávání se světem, do něhož byl jeho alter ego Půlpinta vržen a v němž zvolil těžkou cestu básníka, který je „nepodplatitelný, neposlušný“ a „nebyl slouha“; který „nespokojen v tyranii – nespokojen v republice / v první toužil po svobodě – v druhé po konci korupce“; kterého posedla potřeba „bránit svůj / ostrov svobody – proti okolnímu moři nutnosti“; a který „vydestiloval svou podstatu“ – „had vlastního mrzkého / nevědomí přibitý na kříži intelektu“ – / …/ v úžasu nad šílenou vůní růže.“

 

Poznání, jehož se dobrali filozofové a básníci, které cituje, parafrázuje a v jejich stopě resumuje svou vlastní souhlasnou zkušenost, není radostné: „Kdo si zoufá nad během věcí, je zbabělec – kdo volí naději / pro lidstvo, je blázen.“ Na fakt, že „když se špatní spolčují, dobří se musejí sjednotit, / Půlpinta byl připraven volit,“ ale už „napoprvé měl dojem, že ´pojídá malé ryby´/ výsledek nestojí za tu námahu.“ Odtud Půlpintův pocit, že je „přespočetný“, že (v jiné básni) tak jako déšť a úsměv i on „vždycky přišel pozdě“. A jeho bloudění „na pokraji / bludů – ne proto, že by moc přemýšlel – ale protože se mu zvedal / žaludek“ ze zla, které „stoupá míchou lidstva“, z dějin, které „neučí, ale mučí“, také z křiku, že „nic není čisté, nic není čisté“, jenž otrávil „naše století“. Jak nepomyslet na amerického básníka první poloviny století devatenáctého, na Edgara Allana Poea a jeho prince bloudícího přes lesy, pole a lada, údolím stínu, jenž padá, ale také na Poeovo básnění stále v blízkosti marnosti a smrti?

 

Američan March zakotvil v Praze, kam zve rok co rok vynikající básníky a spisovatele z celého světa na spisovatelský festival, Půlpinta, podle zadní záložky „tulák bez domova – / přece jen našel domov – Prahu“, ale žádné poeovské vysněné Eldorádo. Nesnášel turisty, „dokonce ani sám sebe“, nicméně „v nejtemnější Praze nebesům vládla změna“, leč „milodar totožnosti nikde“. Půlpinta „zvažoval různé druhy zla“ a došel k závěru, že „zlo je systematické nahrazování konkrétního – / abstraktním“. A proto je March v pohledu na českou skutečnost až jízlivě konkrétní, konstatuje, že „Půlpinta se učil německy z českých novin. / Z úvodníků se linula vůně mnichovských pivnic“, anebo neváhá napsat, že „kníže se vrátil z Washingtonu – v slzách. / Radar odvezou do Francie. / Půlpinta slzy neronil. / Když brečet – tak s plnou kapsou.´“ A Půlpinta, který Platona vyměnil za existencializujícího Geneta (až po desítkách stran důvod: „Rum – to je Platon – v naší hlavě“) a „naladil se na Camuse“, z něhož se v knize třikrát cituje, nedal se odradit ani aureolou domácí ikony: „Půlpinta hledal Havlovo tajemství. / Mysl králů filozofie. / A našel zip – / Co je nahoře – zůstane nahoře.“ A o pár stránek dále: „Havel přestal být třídním nepřítelem, zůstal prvotřídním divadlem. / Žil v pravdě – zbožňoval aplaudující Fórum. / Po pravdě – neslyšená hudba není sladká.“ Zato hned dvakrát je v Půlpintovi variace na kunderovské „život je jinde“: „Svět je pod zámkem – a čeká – na odemčení. / Půlpinta znal heslo. / „Život je tam, kde je zakázáno žít.“ K této vážné variaci na Kunderovo „život je jinde“ se Půlpinta vrací ještě jednou jako k poznání, proč tolik básníků žije-píše v exilu tak jako Kundera, tak jako March: „Zbavujeme se kořenů – abychom se stali skutečnějšími – / Život je tam – kde je zakázáno žít.“

 

O Marchově knize, na jejíž jedné z posledních stran čtu „souhlasit se zabíjením – znamená stát se – spoluviníkem – a zrádcem – mrtvých,“ píši v sobotní odpoledne, kdy po několikáté kulminuje krvavý boj o Kyjev a celou Ukrajinu. A s úžasem v té knize vydané na sklonku loňského roku čtu: „Na Wal Street se třásly zdi. / Půlpinta se taky třásl. / Už nebudou kuřátka v Kyjevě. / Brousí si na nás zuby velký hlad.“ To už není půlpinta, ale plná pinta jasnozřivé Poezie.

 

(Recenze byla napsána pro Obrys Kmen a vyšla už v internetové verzi Literárních novin 3/2014)