JAROMÍR SEDLÁK

Jako člen World Future Society jsem zván na různé semináře, večírky a podobné akce, kde je kromě podnikatelů a politiků přítomna také řada intelektuálů a státních úředníků. Je to až udivující, jak někteří přítomní se přehnaně snaží používat cizích slov. V následující eseji či elegii se pokusím toto počínání zesměšnit, ukázat jeho absurditu a komičnost. Je to příběh fiktivního pohledného mladšího dělníka, pracujícího ve výrobě obuvi, který v tomto zaměstnání působí, ačkoliv vystudoval filosofickou fakultu a na jednom výše zmíněném večírku se ocitl nedopatřením. Jmenuje se Josef, ale tam se představoval jako Joe. Zde je můj text:

Zatímco si Joe freneticky uhlazoval nepoddajnou kštici a ze své nejlepší kravaty se pokoušel odstranit reziduum vaječného pokrmu, lámal si hlavu nad tím, jakou souhrou nepredikovaných okolností byl na ono setkání pozván právě on.

Nepatřil k demagogům, despotům, gurmetům, diverzantům, delikventům ani maestrům. Ba co víc, takřka dokonale s nimi kontrastoval: švec, který jeden každý hřebíček zabíjel s rafinovaností a sofistikovaností sobě vlastní a který vždy dbal na to, aby byla jedna každá podešev přišita pokud možno precizně.

Žil životem asketickým a ve svých názorech na věci veřejné rozhodně nebyl fanatikem. V jeho preferencích se jasně projevovaly spíše stoické, flegmatické a utilitární postoje.

S předtuchou značných peripetií tak zíral na rezistentní pozůstatek vejce, který z nějakého důvodu nebylo možné eliminovat, zlikvidovat, vyretušovat ani zakamuflovat a u něhož hrozila jen intenzifikace.

Z jeho úst vyšel povzdech. Na zmíněném večírku budou jistě lidé arogantní, egocentričtí, extravertní i distingovaní a spolu s nimi také jedinci sarkastičtí a teatrální. Společně pak budou podrobovat atakům a invektivám ty, s nimiž v dobách suficience jednali nanejvýš servilně.

Joe na tyto flagrantní projevy amorálnosti a zkorumpovanosti vždy pohlížel s antipatií. Pociťoval k nim takovou averzi, že se kontakt s nimi snažil pokud možno minimalizovat. U piva, ve víru socializace, dokázal projevit svou žoviálnost. Teď se však cítil jaksi neadekvátně, ba nelegitimně. Naposledy do zrcadla pohlédl na svůj autentický, nekonvenční, melancholický obličej a šel na autobus.

Věděl, že nepůjde o sraz, jemuž bude vládnout spontaneita, entuziasmus a euforie, natožpak o setkání orgiastického charakteru. Naopak, že jej čeká sentimentální událost, na které zcela jistě zazní elegie a ostentativně zazvoní hrana.

Když dorazil na avizované místo, ocitl se ve víru ambivalence, abstrakce, diskomunikace, a přestože intencí všech přítomných byla tolika denotace, výsledek byl spíše konfuzní.

Joe nikde neviděl paní Exaktní ani pana Adekvátního a po slečně Explicitní rovněž nebylo ani stopy. Všude dominovali jedinci spíše korpulentní vágnosti. Nikdo podle všeho neměl strach z degenerace.

Formuloval žádost o šálek kávy. Pak se pokusil o infiltraci mezi přítomné, nakonec skončil v rohu, bez možnosti participace na okolním dění. Opět se setkal s ostrakizací, měl prostě stigma jinakosti.

Nalepila se na něj nakonec paní Afektovaná s lascivním ohledem, nonšalantními manýry a profánním výrazem. Zavrněla na něj implicitně lichotivě: „Čímpak se živíte?“ Odpověděl lakonicky: „Vyrábím boty.“ Zvolala: „Jaká to bizarnost. Co děláte mezi námi?“ Právě příchozí slečna Randomizovaná pravila: „Je tu možná pro svůj anachronismus, enigmatičnost a antičnost. Anebo absurditu, či možná irelevanci.“

Joe to nepovažoval za impertinentní. Ve dveřích se objevila amorfní, leč morálně atraktivní postava. Její šaty, to byl závoj utkaný z transparence, lucidity a efemérnosti. Zachovat si letargický postoj bylo nemožné. Místo se však zaplnilo toxickým kouřem a nastal maniakální křik. Jeden host se totiž pokusil o infantilní vtip a odhodil doutník na závěs z umělého saténu. V tu chvíli přišla Joeova chvíle. Impulzivně, ale synchronizovaně a koordinovaně, s vědomím konsekvencí, uchopil dívku za ruku. Akcentoval nutnost kooperace. Jeho počínání plně kvitovala, nepůsobila apaticky ani submisivně. Společně nalezli azyl na ulici. Za nimi se rozpoutalo inferno, situace eskalovala. Zašeptala: „Nikdy jsem nepotkala nikoho tak maskulinního a zároveň humánního.“ Odvětil: „Tak to jste se patrně nikdy nesetkala s mistrem rukodělné obuvnické produkce. Uvědomuji si vaši heterogenní somatičnost, to, že vše vnímáme parciálně.“

Poté ji pozval do svého bytu, což ji velmi potěšilo, protože se ukázalo, že se v něm nezmýlila. Měla šest přání, jako to vdaná panička, co ji měl na krku Švejk poté, když obdržel rozkaz od nadporučíka Lukáše, aby splnil všechna její přání. Nakonec začala sama dávat rozkazy, byla to totiž zapálená feministka a Joe raději mlčel, jako mnozí jiní muži, kteří už mají jisté životní zkušenosti.