JIŘÍ JÍROVEC

President Zeman pronesl v nedávné době dva výroky, které, jak jinak, probudily jeho oponenty k protestům. Málokdo se zabývá tím, co Zeman vlastně řekl a do jaké míry má pravdu.

Je realistické, abychom měli víc než dvacet procent populace na vysokých školách? Zeman o tom zapochyboval.

Současný stav českého školství vyplývá z ideologicky motivovaného zavržení všeho, co na této úrovni dosáhl předcházející režim.

Původní československý model zahrnoval základní školu s nadstavbou dvou až čtyřletých učebních oborů, odborných středních škol, jedenáctileté či dvanáctileté střední školy s odbornými nadstavbami a vysokými školami.

Tento systém byl spojen s velice posmívaným systémem centrálního plánování a v jeho rámci s odhadem potřeby určitých profesí či kvalifikací v několikaletém horizontu.

Posměšky nad plánováním se dnes již tak často nevyskytují. Některým hlupákům přece jenom došlo, že zatraceně důkladně musejí plánovat i kapitalistické podniky. Stačí připomenout, že díky dvoudennímu výpadku provozu na české železnici byla na několik dní přerušena výroba vozů Hyundai. Tak těsně je plánována velkovýroba a tak snadno může být vykolejena rozmary přírody.

Socialistické plánování bylo komplikované tím, že koruna nebyla směnitelná a nákupy za devisy bylo nutné plánovat s dlouhým předstihem.

Před lety navštívila Přírodovědeckou fakultu pracovnice ze Slušovic. Potřebovala dokoupit příslušenství k přístroji, který jsme, stejně jako Slušovice, vlastnili. Šlo o výbojky za několik set dolarů. Vysvětlili jsme jí, že udělala chybu: měla koupit vše najednou, protože plánování deviz je zdlouhavý proces. Na to řekla: „Na tohle mi předseda (Čuba) dá.“ Slušovice totiž měly vlastní devizové konto a tak si mohla zajet k dodavateli do Vídně a na otočku díly přivézt.

Situace po roce 1989 svým způsobem připomínala prosovětské nadšení několik let po Únoru 48. Toliko s jiným Velkým bratrem.

K moci se dostali lidé, kteří svoji existenci založili na negaci všeho, co se dělo za „komunismu“. Očerňovat minulost pro ně bylo výhodné, protože jim nikdo nemohl vytýkat, že něco dělají špatně. Československo začíná od nuly, tvrdili.

Ideologií zakrytá neschopnost zasáhla i školství, takže o dvacet pět let později s překvapením zjišťujeme, že neexistuje vazba mezi vzdělávacím systémem a situací na trhu práce.

Po roce 1989 se mluvilo o tom, že v bývalém Československu nemohli lidé studovat, co chtěli, a že je málo vysokoškoláků. Jak praví Radio Jerevan: V zásadě to je pravda, s tím rozdílem, že nechat každého studovat, co chce je z hlediska potřeb společnosti nesmysl a že při studiu statistik je třeba vědět, co daná čísla znamenají.

Ani na Západě nemůže každý studovat, co chce. Na jedné straně existuje spousta oborů, které univerzity bezostyšně nabízejí, přestože vědí anebo by měly vědět, že o absolventy nikdo nestojí. Obory jako práva a medicína jsou silně regulovány (v Kanadě přijímají lékařské fakulty asi 10 procent zájemců).

Pokud někdo namítne, že si to měli studenti lépe rozmyslet, mohu podotknout, že je velmi obtížné získat potřebné informace.

Asi před deseti lety vyšla v Ontariu studie, která předpověděla, že provincie bude potřebovat během několika let asi 5000 nových učitelů. Toto číslo bylo založeno na odhadu, kolik učitelů odejde do výslužby. Autoři studie bohužel přehlédli, že současně ubývají děti a tak se skutečná potřeba nových učitelů přiblížila k nule. Lze předpokládat, že na tuto misinformaci naletělo několik tisíc studentů. Absolvovali rok dodatečného studia kvůli aprobaci, která jim byla k ničemu.

Pokud jde o počty vysokoškoláků, Československo na tom nebylo nijak špatně. Je ale nutné srovnávat jablka s jablky a ne s hruškami.

Vysokoškolské studium u nás trvalo pět let. Jeho absolventi tedy byli na úrovni MSc nebo Mgr. V kanadských statistikách se za vysokoškoláka považoval každý, kdo dokončil alespoň část bakalářského studia. V počtu absolventů pětiletého studia jsme na tom byli stejně nebo lépe.

Rovněž je třeba vědět, že v Československu byly velmi kvalitní odborné střední školy. Jejich absolventi nepochybně byli na úrovni tříletého bakaláře. Z hlediska kvalifikace jsme na tom rozhodně nebyli špatně.

Mám kamaráda v USA, který mi řekl, že čeští emigranti, například vyučení zámečníci, mají kvalifikaci, o které se domácím ani nesní. Uměli svařovat plamenem a elektrikou, pracovat na obráběcích strojích s nejrůznějšími materiály a přinesli si i schopnost improvizovat.

Tato drobná poznámka má hlubší pozadí. Severní Amerika historicky vystačila se zaučenými pracovníky (viz Chaplinova Moderní doba). Diplom ze střední školy otevíral cestu ke kariéře.

Zvýšená potřeba kvalifikovanějších pracovníků vedla v Kanadě k vytvoření systému, který protlačuje většinu žáků přes střední školu. Diplom ze střední školy lze považovat za vstupenku k dalšímu vzdělávání, ale sám o sobě nic neznamená. Absolvování college nebo university se stalo nezbytné, ale místo v oboru nezaručuje.

Zeman prohlásil že, statisticky vzato, má pro studium na vysoké škole předpoklady asi dvacet procent populace. To je realistický odhad. Když jsem absolvoval univerzitu, zbylo nás z původní stovky asi šedesát. Z toho bylo asi šest výjimečných osobností, kdežto zbytek kolísal okolo průměru a chemii neměl jako vědeckou vášeň, ale jako způsob obživy.

Když se dostatečně sníží požadavky, můžeme těch dvacet procent zvednout třeba na čtyřicet.

Vyšší počet studentů vyžaduje vyšší počet učitelů. Zde opět narazíme na problém s kvalitou.

Zeman se nepochybně dotkl těch, kteří se nemohou dočkat, aby si (zcela ahistoricky) mohli před jméno napsat Bc (což není, ale mohl by být, akronym pro blbce) anebo jiný titul.

Druhá Zemanova poznámka se týkala nevhodnosti inkluze některých žáků do základního vzdělání.

Reakce na jeho vysvětlení je stejně hysterická, jako pokrytecká. V české i jakékoli jiné společnosti záleží rodičům na tom, aby jejich dítě bylo v tom rychlém proudu, který není zdržován pomalejšími dětmi. Zvláštní případ představují soukromé školy, kde již samotné jméno může být zárodkem úspěchu.

ČT před časem přinesla reportáž o několika třídách zřízených pro žáky s vysokým IQ, tuším v Českých Budějovicích. To je zajímavé už jen proto, že takové třídy zřizuje ministerstvo školství, které současně podporuje inkluzi.

Nemají-li být žáci s IQ 150 zdržováni těmi, co mají 130, tak stejné platí pro zdržování posledně jmenovaných těmi, které příroda obdařila jen 110.

Myšlenka inkluze má slabinu v tom, že se ji mnozí rodiče snaží dotáhnout ad absurdum.

Pamatuji se na soudní spor v Quebecu, který vedla se školskou správou matka dítěte, jež bylo upoutané na lůžko a potřebovalo kolem sebe trvale ošetřovatelku. Matka trvala na umístění dítěte v normální třídě a vyhrála.

Pamatuji se rovněž na žádost jedné matky, jež žádala, aby náš klub zrušil měření času dětem, které se učily lyžovat na běžkách. Jejího syna prý deprimuje, že má kvůli problému s kolenem horší časy než ostatní. Neuspěla, protože měření času již nebylo součástí programu a účast v něm byla dobrovolná.

Základní otázka, kterou ovšem Zeman pominul, se týká života hendikepovaných žáků poté, co vyjdou ze školy.

Kvalita společnosti je dána tím, jak se stará o nejslabší jedince. Lepší kritérium neexistuje. Jestliže je v ČR neustále víc než půlmilionu nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou registrováni na úřadech práce a pracovat chtějí, tak se musíme ptát, jak asi shánějí práci ti postižení. Kolik prostředků je naše společnost ochotna dát na vytvoření pracovních míst pro takové žáky?