Spisovatele Lubomíra Macháčka z Pardubic sledují už od společného debutu ve sborníku Začátek, který v roce 1973 vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Po povídkových souborech Láska v kaluži, Písek v zubech a Co skrýváme pod kůži vydal v roce 1981 velmi emotivní román Začít milovat z prostředí ženské věznice. Následovaly další povídkové soubory a romány a všechny zaujaly hledáním místa ve společenských vztazích, vždy šlo o cestu člověka za štěstím a smyslem jeho existence. Pozoruhodnou část své tvorby spisovatel věnoval i dětem, například Poklad na Kunětické hoře a Zač je v Pardubicích perník. O velkém rozsahu jeho zájmu svědčí i prózy detektivního charakteru. Není možné opominout, že je zastoupen v řadě domácích i zahraničních antologií.
   V letošním roce spisovatel přichází s povídkami MANŽELKY I JINÉ ŽENY (Baronet, 2011). Jde o šestnáct samostatných příběhů o lidech ze všech možných vrstev naší společnosti, od muže, jenž je i ve věku blížícím se k třicítce chlapcem, který věří, že mu rybka může splnit tři přání, jak je známo z pohádek, až po stárnoucí hraběnku, jež nutně potřebuje transplantaci jater, aby si prodloužila život. Macháčkovy postavy mají své menší i větší problémy, své vize či náhledy na život; často se právě tímhle odlišují od svého okolí a kvůli tomu se pochopitelně dostávají do konfliktů, které je v mnoha případech velice obtížné řešit, a i když se to někdy podaří, i pak zůstávají třeba i jen v myšlenkové izolaci.
   Některé své příběhy autor natolik vyhrotil, že máme pocit, jako bychom četli napínavou detektivku. Téměř v každém přichází jakési tajemno v nejrůznějších podobách a odstínech, ale autor tyto záležitosti odvažuje s citem, přesně tak, jak si to vyžaduje ten či onen příběh.
   Někdy máme zpočátku pocit, že půjde o příběh s banální zápletkou, napadá nás, že povídku na toto téma jsme už četli vícekrát, třebaže v jiných kulisách, ale Macháček je velice zkušený autor a zanedlouho nás přesvědčí, že i na už použité zápletce lze najít nový pohled. Stručně řečeno, prostě přichází s novým řešením situace.
   Macháček je povoláním psycholog a dělal tuto záslužnou práci dlouhá léta, a tak se nelze divit, že vidí dál, pod povrch věci, hlouběji než my, zná povahy lidí, jeho zkušenosti s nimi mu umožňují odhadnout jejich pravděpodobné jednání v různých situacích, včetně těch na hraně i pak za hranou.
   Za pozornost stojí i jeho živý, brilantně vybroušený dialog, který perfektně dokresluje popisovaný děj.
   Jistě upoutá i dopis na závěr poslední povídky Co o tobě ještě nevím. Tyto řádky skoro jako by byly i vzkazem spisovatele čtenářům. Cituji: Milý strýčku, hodně se změnilo. Některé věci zemřely, naštěstí jiné… bohužel. Nejsme noví, čistí, nemůžeme všechno, i kdybychom chtěli. Příběh nelze zničit, nebo dělat, že nebyl. Pokud se udál, i my s ním budeme žít. Můžeme ho ale zhodnotit, přerušit, porozhlédnout se, kudy dál. Jsme jeho součástí…
   Kniha Manželky a jiné ženy podle mne patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době od našich autorů četl, a jsem přesvědčen, že to nepřeženu, když napíši, že leckterá Macháčkova povídka patří k vrcholu psychologické prózy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]