MILAN BLAHYNKA

Desátá kniha, kterou předkládá David Bátor čtenářům, je výbor z devíti předešlých knížek a z dalších tří zatím nepublikovaných sbírek. Je uspořádán Lukášem Průšou a nazván BYTÍ SNU (Repronis s.r.o., Ostrava 2024, ilustroval sám autor, důkladný doslov Lukáš Průša; na titulním listě jako podtitul 2004-2024 a informace pro nedovtipné čtenáře Básnický výbor k padesátinám; 144 s.). V Obsahu jen dvanáct názvů knížek (s užitečným uvedením nakladatelství), chybí mi citelně názvy a strany jednotlivých básní, zato oceňuju záznam, kdo kterou knihu vydal; nepřekvapí, že až na dvě každá našla jiné nakladatelství; velký nakladatelský rozptyl je signifikantní: napovídá podstatné proměny Bátorovy poezie; krystalizuje v různých soustavách jazyka a stylu, jak je to zčásti vepsáno do názvů Bátorových knižních publikací: Kukly slov, Světlonoš, V kraji dvou židlí, Kreslostroj, Zbuj, Hrubá zeď slova. Málokdo disponuje až tak velkým rejstříkem. A málokdo je přitom tak konzistentní jako básník Bytí snu, snu, jímž je poezie.

Přistává mi – dřív vedle psacího stroje, teď vedle laptopu – tolik novinek, že kromě děl autorů, kteří jsou mi nejbližší, sotva stačím recenzovat dodané knížky, a tak jsem o Davidu Bátorovi psal žel jen jednou. V recenzi jeho Kreslostroje (OK 43/2013) jsem se dopustil naděje, že od tohoto „spontánního metodika a melodika“ se dá „nemálo čekat“. Málem propadnu jednomu z hlavních hříchů, když mne těší, že jsem se nezmýlil. Básník, nad jehož postelí spí „branický komín“, se nečeše, aby se líbil, ale „rozčísne svůj pramen krve“. V Kraji dvou židlí mu stěnami stoletého domu „koluje krev / věčného léta“. „Z nosu“ mu „tekla krev“, když dokázal zastavit obludný Kreslostroj. „Hrubá zeď slova“ je u něho „nahozena krví“ a v téže sbírce „při ohýbání železa / ohýbá se i krev“. V Darkovských básních se Bátor potichu belhá „uhelnou krví“, v Básních je mu Poezie „po čertech / těžká krev“ a v jedné z nevydaných sbírek mu „bubnuje krev / lebka i svědomí“. Takto, do krve vážně píše Bátor, který svede být i hravý, jak upozorňuje Průša v doslovu, a dokáže si vystřelit i ze sebe, jak dokazují jeho Milenci z jeho debutu mimořádně zralého, vydaného, když už mu bylo třicet.

Už v jeho prvotinných Kuklách slov se čte, že „zůstanou věrné poezii“, a tento slib Bátor stále plní. Ve druhé sbírce „řešil tajemství slova“ a už věděl, že „poezie ví, že umí vyjádřit své nic“, a ač si vědom, že každá skutečnost a každá lidská bytost „přesahuje poezii“, poezie je mu „Světlonoš“ z názvu knížky. Ve své třetí má „dalekohled básníka“ své druhé já“, ve čtvrté se „člověk-básník potil a z nosu mu tekla krev“, jak úspěšně usiloval zastavit obludný kreslostroj, v páté ho „kypl cug / pry tu meška ňaky básnik“ a už ví, k čemu je básník na světě: „A proto ať střeží se / každý chuj činu špatného / jinak na něho přijde Básnik-/Zbuj a do pekla vezme ho.“ Ve své šesté se představuje „já ten kdosi píšící básně“ a jako jeho krajan Závada „já obyčejný člověk“ a přidá své „a básník“. V sedmé „tichou hudbu světa / nalezneš jen v mlčení“, v osmé sice napřed odhodlání „za zády nechal jsem básně a blues“, ale po básnicku „chtěl by se svinout do slova Svinov“ a po bremondovsku pochopení pro „Modlitba. Jsem“ jiného básníka. A zase se mu „někdy zdá o básních“ a náhle se octne „uvnitř básně“. A konečně v deváté? „Na hranici slov píše netoliko „vlčkovjanské básně“, v nichž „projde okem / až do srdce“ nejenom „Blesk Bečvy“.

Bátorovo „Bytí snu“ je bytí v básních. A nejenom svých. Když v jedné etapě svého nelehkého žití nosí „v bahně kýble“ a je ve světě, kde chlap vida pěknou ženskou „hned / by ji chtěl šukat atd.“, ptá se: „Kam zmizel poetismus? / Kde jsi Konstantine Bieble? / Myslím na tebe právě teď…“ Bátor navazuje na výboje meziválečné avantgardní poezie a řekl bych, že doživotně se upsal básnické tvorbě věrné svému poslání. Na jeho další básnickou práci jsem zvědavý.