VÁCLAV FRANC

Případ Kapoun

„Teda, chlapi, já vám řeknu, že jsem za svůj policajtskej život zažil ledacos, ale abych měl znásilnění nahraný na videu, to jsem tedy viděl poprvé,“ přiznával v hospodě mezi chlapy nadporučík Béďa Kabele. A protože se nenechal dlouho pobízet, začal vyprávět historku, kterou si ve slangové řeči s kolegy překřtili na PŘÍPAD KAPOUN.

„Případy jsou různý, dělal jsem pár znásilnění, nebo aspoň pokusů o znásilnění, domácí násilí, různé ty nekrofilie a pedofilie, ale abych měl sexuální obtěžování naservírovaný pěkně na videu jako důkaz, to jsem teda zažil poprvý. Ten chlap se jmenoval Vítězslav Kapoun. Já vím, že si řeknete, že Kapoun je vykastrovanej kohout, tak jaký pak sexuální obtěžování. Ale von vám ten Kapoun byl takovej nenápadnej chlapík. Skoro bych si tipnul, jestli von nebyl spíš na chlapečky. Kroutil se u nás na služebně, když ho přivedli. Ani se nijak nevymlouval, nakonec měli jsme to všechno na tom videu, ale stejně mi připadal takovej divnej. Pořád jenom opakoval, že je nevinej, jak ten chlap ve Švejkovi. A když jsem se ho zeptal, proč to udělal, proč se vrhnul na tu ženskou přímo před kamerama, ještě ke všemu to byla nějaká vedoucí slovenské delegace, podprecedníčka spolku spisovatelů Katarína Hribošová, prostě vážená osoba, tak se trochu uklidnil a začal vysvětlovat.

Já za to nemůžu, já se přiznávám, že jsem měl dost prudérní rodiče, o nějaké sexuální výchově nemůže bejt ani řeč. Otec by se mnou o těhle věcech nepromluvil ani slovo, tak jsem to všechno chytal z knih a vod kamarádů, ale nejvíc mě ovlivnila jedna taková věc, vzpomínka. Víte, ještě za minulýho režimu, když jsem byl na střední škole, přišla tam na školu jako mladá praktikantka učitelka Sylvie. Byla vyvinutá, prostě všem nám klukům se líbila. Byli jsme z ní úplně hotový. Mladý kluci, vlčáci. A tenkrát za socíku to víte, nebylo to jako dneska. Když šla nějaká milostná scéna v televizi, tak kamera zabrala lampičku a maximálně kombiné, jak dopadne na tu lampičku. A já měl představivost, to si nedovedete představit, co já jsem si všechno vysnil, že bych s tou Sylvií… ale to jsem odbočil. No a pak byly ty májový oslavy. My tam stáli v těch svazáckej bleděmodrejch košilích. Bylo nám zima a do toho začalo pršet. Co pršet, průtrž mračen se přihnala. A před námi stála Sylvie, lilo jako z konce, ona byla taky jen v tý svazácký košili a najednou jsme měli před sebou… dneska by se řeklo miss mokrý tričko. Měla sice podprsenku, to by si tenkrát nedovolila, jít jen bez, ale stejně za chvíli byly vidět vystupující bradavky a nám bylo nějakej šestnáct … a my tam museli stát, protože pionýři skládali i přes tu průtrž mračen slib. A pak zaznělo: Buď připraven! Vždy připraven! A začali hrát hymnu. A já byl připraven tak, že si toho museli všichni všimnout, měl jsem pocit, že to vidí celý náměstí. Prostě takovou erekci to jste ještě neviděl a jak jsem byl vzrušenej, tak jsem se… udělal. A koukal jsem na tu mokrou svazáckou košili naší kantorky Sylvie.

Ještě štěstí, že jsme byli všichni promočení na kost, jinak bych to nerozdejchal, kdyby si ze mě kluci dělali legraci. Takhle jsem se zdejchnul rychle domů, nikdo si ničeho nevšimnul, akorát máma se divila, co jsem dělal s kalhotama, že tam mám nějakej divnejflek.

No a od tý doby jsem měl problém s erekcí. Prostě jak jsem byl starší, tak to nějak nefungovalo. To jsme normálně chodili s holkama, ale já byl takovej nesmělej. Prostě když mělo k něčemu dojít, tak jsem raději utekl. Štvalo mě to, ale dokázal jsem se vzrušit, jen když jsem si vzpomněl na Sylvii a tu jejípromočenou svazáckou košili.“

„No dobře, chlape, ale jak to souvisí s tou podprecedníčkou?“

„Nepřerušujte mě, pane policajte, já vám to musím říct všechno. Já jsem to ještě nikomu nikdy neřekl, ale teď už se toho chci zbavit. A pak jsem začal chodit s jednou kolegyní na fakultě. Jako studentkou. Ale vždycky, když mělo k něčemu dojít, nějak jsem selhal či co. Až pak jednou, to jsme byli na kolejích na Silvestra a Monika, tak se ta přítelkyně jmenovala, už byla docela rozzlobená, že jsem jako k ničemu a vypadalo to, že se rozejdeme a ona to rozkecá po škole, když odbila půlnoc, sledovali jsme televizi a zazněla hymna a nějakej hrdina socialistický práce tam povídá v novoročním přípitku, že jako buďte připraveni a já si vzpomněl na Sylvii a řekl vždy připraven a najednou to šlo jako po másle. A k tomu zahráli hymnu. To byla noc. Monika se nestačila divit. Těch čísel, prostě jako když odšpuntujete šampus.

A tak jsme vždycky, když jsme se jako chtěli pomilovat, zazpívali hymnu a skládali slib, ale časem to Moniku přestalo bavit, stejně se na mě vykašlala.“

„Ale to pořád nevysvětluje tu podprecedníčku?“

„A v tom je ta potíž, že jak přijela ta slovenská delegace na odhalování pamětní desky významného slovenského básníka, který v našem městě studoval, tak já je měl jako kulturní pracovník krajského úřadu přivítat. Všechno šlo jako po másle. Prostě všude pohodička, věnce, televize. Nestalo by se nic, kdyby ten jeden z toho štábu neřekl, chlapi, až takhle mávnu, buďte připraveni. A pak začali hrát hymny jako tenkrát na počest toho máje. A já si nemohl pomoci, musel jsem se vrhnout na tu Hribošovou.

Mimochodem, pane strážníku, vona teda není nic moc. Normálně bych se za ní neohlídnul, ale jak ve mně byly ty sexuální reflexy, to si prostě neporučíte, to je něco jako ten Pavlovův reflex u těch slintajících psů. Já se na ní prostě vrhnul, strhal z ní šaty a… však jste to viděl.“

„Snad by to všechno dobře dopadlo. Aby z toho nebyl mezinárodní skandál, tak jsme tu Hribošovou nějak uchlácholili. Nakonec souhlasila, že celé to udání stáhne, ale dala si jednu podmínku. Víte, ono jí už táhlo na čtyřicet a pořád byla svobodná. A tak si usmyslela, že si ji bude muset ten Kapoun vzít za ženu, když jí uvedl do takové hanby. Nakonec ženský jsou nevypočitatelný, třeba jí to nakonec rajcovalo, že se takhle na veřejnosti, no… prostě že stáhne celou žalobu, když jako Kapoun půjde k oltáři.“

„Takže to nakonec všechno dobře dopadlo?“, nedočkavě se ptají chlapi v hospodě.

„Jo, to ještě není konec. Já jim šel dokonce za svědka. Svatba to nebyla žádná velká, spíš pro pár nejbližších, nevěsta prej byla v požehnaném stavu, ale kdo ví, jestli to bylo s Kapounem a nakonec se jí to jeho extempore nehodilo, aby přikryla to počatý dítě, bůh ví s kým. Ale co, to je jejich věc.

Oddávající mluvil jako kniha, taky do té svatební řeči zamontoval tyhlety česko-slovenský vztahy jako, že jsme pořád bratři. Rozplýval se, jak je to krásné, když se dva mladí lidé zamilují, ale pak řekl, buďte připraveni, že i po dnech milování přijdou i dny všední a tam se teprve projeví váš cit… a to neměl říkat. Buďte připraveni… ke všemu ještě ta varhanice preludovala Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská.“

No a s Kapounem to zase začalo a blýskalo se nad Tatrou…

„On se zase vrhnul na nevěstu přímo před oddávajícím a svatebčany?“, nevydrželi chlapi a skočili nadporučíku Béďovi Kabelemu do řeči.

„To by nebylo ještě to nejhorší. Kapoun, ač jsem se mu snažil zabránit, seč mi síly stačily, ale ten chlap, jak jsem říkal, byl spíš střízlík, žádná vazba, měl najednou tolik síly, to snad musela být nějaká nadpozemská síla či co, že se vrhnul na osmnáctiletou neteř nevěsty Darinu a začal z ní strhávat šaty. Takže mu to nakonec soudce všechno spočítal a kriminálu stejně neušel, dodal nadporučík Kabele a napil se z půllitru, ze kterého mezitím opadla pěna.“

Potomci z Hepteridy

Věnováno Ludvíku Součkovi

Měl jsem těch blábolů a nesmyslů právě tak akorát dost. Venku se smrákalo, nakonec do zimního slunovratu chybělo jen pár dní. A ten blázen u stolu proti mně a pořád něco blábolil o jiných planetách a mimozemšťanech. Pochopitelně jsem musel vypnout.

Jestli si někdo myslí, že být redaktorem časopisu zabývajícího se nevysvětlitelnými jevy je nějaký med, tak se šeredně mýlí. Nejraději bych je všechny poslal někam, však vy víte kam, ale tam je poslat nemůžu, takže na nějakou hodně vzdálenou planetu, aby si tam užívali ta svoje ufa, Marťany, mimozemšťany a vůbec všechnu tu vesmírnou havěť.

„Nezlobte se, pane Karásek, ale já nutně musím domů,“ snažil jsem se vymanit ze spárů šílence.

„Ale, pane redaktore, já nejsem ani v polovině,“ vytáhl z tašky další hromadu papírů.

„Opravdu, dnes už musíme končit. Víte, co, nechte mi tady všechny materiály, já se na to postupně v klidu podívám, prostuduji a ozvu se vám,“ doufal jsem, že uspěji.

„Ale já bych tady nerad něco…,“ ošíval se, jako kdyby v těch lejstrech byl návod na výrobu zlata, jejž bych mu jistě ukradl a sám na něm zbohatl. A ne jen nějaká líčení o tom, jak zeleným trpaslíkům blikají nosy a uši.

„To musíte posoudit sám, ale…“

„Já bych raději přišel zítra ráno, abychom tu naši diskusi dokončili,“ nerad balil materiály do černé

tašky.

„Tak dobrá,“ řekl jsem, i když bych raději hosta už v životě nespatřil. Doufal jsem, že třeba zítra spadne na něj meteorit nebo rovnou celý létající talíř. Byl jsem rád, když jsem seděl v městské dopravě a poklimbával. Jen jsem se obával, že přejedu moji stanici. Možná by se tak stalo, kdyby mi právě v tu chvíli nezazvonil mobilní telefon.

Na displeji jsem viděl, že mi volá moje žena. To zas budou výčitky, že nejedu domů včas. Vánoce jsou na krku a její šestý měsíc těhotenství ji nepřidává na náladě. Rizikové těhotenství.

„Ahoj, drahoušku,“ snažil jsem se předejít spršce výčitek vlídným slovem.

„Kde seš… proboha Ludvíku… já tady… co mám dělat…“

„Drahoušku, co se děje?“ nerozuměl jsem jejímu trhavému toku slov. „Já jsem kousek od zastávky, za chviličku jsem u tebe.“

„Tak dělej… ááá… je tady… ááá… z Hepteridy… ááá…“

Vzlyky a vzdechy přerušované nesouvislými výrazy mě vytočily na maximální míru neklidu a vzrušení.

„Co se děje?“ křičel jsem do mobilu, takže se na mě celý autobus opovržlivě díval.

Když konečně autobus zastavil, málem jsem prorazil dveře, nečekaje, až se konečně otevřou. Jaká

Hepterida? Moje žena už taky blouzní z těch blbostí? Nebo něco pila? Nebo… beru schody po dvou, než konečně vystoupám do druhého patra. Nervózně hledám klíč, ruce se mi třesou. Hlavu mám nalepenou na dveřích, jestli neuslyším nějaké zvuky.

Aby tam omdlela a spadla na dveře. Jednou jsem slyšel u zubařky, jak prý maminka nechtěla být v ordinaci při vytažení dětského zubu své ratolesti, a tak odešla do čekárny. Tam však omdlela tak nešťastně, že zalehla dveře a zubařka se potom nemohla, vzhledem k metráku oné maminky, dostat ze své ordinace.

Ticho, klid. Dveře jdou otevřít.

V chodbičce bytu se rozhlížím. Nikde nic. Ticho.

„Jaruš, kde jsi?“ volám.

Nic.

Vbíhám do obýváku. „Jaruš?“

Otvírám dveře do koupelny a na záchod. Taky nic.

V kuchyni? Taky není.

V ložnici… „Jaruš?“ vykřiknu. Leží na posteli, jen tak v noční košili. A vedle ní… „Tak tos mi, Jaruš, neměla dělat!“ křičím.

Vedle ní sedí chlap. Chlupatá hruď je obnažená. A nosem ji šťourá v uchu.

„Ty chlape mizerná, ty hajzle jeden, ty…“ je zajímavé, že když byste chtěli nejvíc nadávat, najednou nenacházíte slova.

„Já…“ Jaruš brečí. „Já za nic nemůžu, přišel k nám. Nejdřív jsem si myslela, že je to opravář na pračku, nesl si takovou brašnu, ale nějak divně mluvil, tak trhaně, myslela jsem si, že jenom koktá, ale…“

„Tak odprejskni od mý ženy, ty…“ sápu se na chlapa. Nakonec proti mně je to tintítko. Kdybych mu jednu ubalil, tak ho rozmáznu na stěnu. A on vám pořád ten nos strkal mojí ženě do nosu.

„Do-vol-te bych se pred-stav-vil. Muj do-mov Hepte-rida. Muj úkol hod-ne po-to-mek za-ne-chat na Zem.“

„Ty prasáku, takže tys tady znásilnil moji ženu a ještě máš tu drzost…“ podíval jsem se na ženino vzdouvající se bříško, kde zatím přebývá náš brouček, Ludvíček druhý.

„Ne-kri-cet po-ci-tat az de-set bu-de ho-to-vo. Zač-ne vy-le-zat po-to-mek. Jed-na dva tri čty-ri…“

Počítal nahlas pomalu jako nějaký automat. Mé ženě se začalo zvětšovat levé ucho, vypadalo to, že má příušnice, ale vypadala klidně. Asi ji ty příušnice nebolely. Nebo byla omámená tím individuem, co se mi tady snažilo namluvit, že je snad z nějaké jiné planety. Hepteridy nebo co?

A najednou ji z ucha vypadla taková kulička, takový menší pingpongový míček. A za chvíli další a další… byl to hotový vodopád. Jaruš vypadala jako kouzelník, co tahá z pusy míčky na stolní tenis, ale ona je netahala, jí přímo vypadávaly z levého ucha. Ze začátku jsem stačil počítat, ale po asi dvacátém míčku jsem ztratil přehled, neboť ten první míček se začal nafukovat, zřetelně mu rostla hlava, ručičky, nožičky a tělíčko.

„Mobil, kde mám mobil, kde máme, Jaruš, to číslo do porodnice.“

Mačkám číslice: „Haló, tady pan Souček, Ludvík Souček, prosím vás, moje manželka rodí, ona…“

„V kterém je měsíci, pane Souček,“ vyptává se ženský hlas. Asi sestřička.

„Jaruš, v kterým seš měsíci?“

„V šestým!“

„Tatínku, klid, to bude dobré, to určitě nerodí, zachovejte klid, jen nám řekněte adresu a za chvíli jsme u vás.“

„Prosím vás, ale rychle, máme už doma asi dvacet nebo třicet…“

„Co, že dvacet nebo třicet… chcete říct dětí?“

„Ano, třicet dva, třicet tři… pořád to pokračuje.“

„Tak pane, na legrácky tady nejsme zvědavý, aby bylo jasno, pokud je to jen planý výjezd nebo nějaká legrácka, tak si piště, že ten výjezd zaplatíte. A třískla mi telefonem, aniž bych stačil nadiktovat naši adresu.

Zatím ten nejstarší už dosáhl výšky asi metr dvacet, koukal se kolem sebe, asi měl hlad, ale ti mladší bratříčci a sestřičky za ním nijak nezaostávali.

Vytočil jsem číslo do porodnice podruhé. „Prosím vás, tady Souček, je to naléhavé, přijeďte rychle, Nádražní 1352, druhé patro, je to hned první blok za obchoďákem.“

„To jste vy, tak ale bez legrácek. Má žena už odteklou vodu?“

„Já nevím, on je tady takový blázinec, že já už vůbec nic nevím, ale prosím vás… pojeďte rychle nebo…“ a raději jsem dal mobil od úst, „…nebo za chvíli půjdou do tanečních.“

P.S.

„Tak pane Souček, tady nám to podepište a tady máte složenku. To vám to jedno přespání na záchytce přijde draho. Jo a doufám, že to bylo poprvé a naposledy. Vyváděl jste jako blázen, dva zřízenci s vámi měli co dělat. Víte, chápu, že první syn se musí zapít, ale takhle se ožrat jako dobytek… jo a pozdravujte maminku, ale bejt na vašem místě, tak bych se s tou záchytkou před ní moc nechlubil.“

Knižní záhada

„Paní ředitelko, paní ředitelko, přijeďte do Lhotky na pobočku, dějí se tady zvláštní věci,“ vyděšeně

sdělovala hned po ránu do telefonu mladá knihovnice Petra.

„Jaké divné věci?“ zajímala se ředitelka městské knihovny Ivana, čerstvá padesátnice.

„Neumím si to sama vysvětlit, víte, ráno jsem přišla do práce, zámek byl neporušen, ale když jsem otevřela knihovnu, tak před regálem byly knihy na zemi, celé rozházené, stránky pomuchlané, jako by je někdo chtěl roztrhat,“ vyděšeně sdělovala Petra.

„A nenechala jste třeba otevřené okno?“ snažila se logicky přijít věci na kloub paní ředitelka.

„Nenechala, navíc kdyby to byl průvan, to mě tady nejdřív napadlo, tak by ty stránky nebyly pomuchlané, to musel udělat nějaký zloděj nebo…,“ fantazírovala Petra.

„Zloděj? Prosím tě, jaký zloděj, co by si v knihovně vzal, vždyť tam máš pár korun. Je sice pravda, že knížky jsou dneska drahé, ale to by je vzal a neničil. A nemohla by se tam někde protáhnout kočka?“

„Kočka? To asi ne, vypadá to, že to musel být opravdu člověk, ale na druhou stranu si říkám, jak by se do knihovny dostal, když okna… paní ředitelko, přijeďte, já se začínám bát,“ vystrašeně vysvětlovala mladá knihovnice.

„Neblázni, přece se to musí nějak vysvětlit. Já bych přijela, ale teď mám jednání na městském úřadě na kulturní komisi. Víš co, srovnej knihy zase zpátky do regálů a zítra přijeď na centrálu, určitě se to nějak musí vysvětlit,“ uzavřela záhadu paní ředitelka.

Jenže krátce po obědě následoval další telefon: „Paní ředitelko, paní ředitelko, okamžitě přijeďte, já

už tady nebudu. Dějí se tady divné věci?“

„Co je zas, Petro? Neblázni, kdo by tam, co dělal?“snažila se kolegyni uklidnit ředitelka Ivana.

„Já jsem knihy srovnala zpět na polici, jak jste mi řekla. Všechno vypadalo normálně, tak jsem zamkla a zašla si do školní jídelny na oběd jako vždycky, no a když jsem se před jednou vrátila, tak…,“ skoro brečela Petra.

„Tak co?“

„No právě, jako ráno knihy ležely pod regálem, pořád je to ten samý regál, vůbec to nechápu, zase pomuchlané, potrhané, já to tady zamknu a jedu k vám…,“ snažila se uniknout z podezřelé pobočky Petra.

„Počkej, tak dobře, vydrž na místě, já tam jedu k tobě, ale zdá se mi to nějaké divné, kdo by v polední přestávce dělal něco s knihami,“ řekla si spíš paní ředitelka sama pro sebe.

Cestou autem potom přemýšlela, jestli Petra není nějaká přetažená, možná má osobní problémy a je přecitlivělá, jinak si to vysvětlit neuměla.

„To jsem ráda, že vás tady vidím, paní ředitelko, vidíte ty knihy na zemi,“ ukazovala Petra rozházené knihy. Přesně řečeno knihy to byly jen dvě.

„Ony spadly jen dvě?“

„Ano, dvě! Taky jsem se divila. Víte, já jsem tady včera chystala na regálek knihy k výročí druhé světové války. Udělala jsem novou nástěnku, abych upoutala pozornost čtenářů. Tak jsem knihy přerovnala a…“ nedořekla Petra.

„Takže ty knihy byly na jiných místech, až teprve od včerejška byly vedle sebe na regálu?“ ujasňovala si situaci ředitelka Ivana.

„Přesně tak, paní ředitelko, já je vyndala z jiných regálů, jak byly abecedně srovnané, ale vzhledem k tomu kulatému výročí osvobození jsem si myslela, nakonec jste říkala na poradě, abychom tomu výročí věnovaly pozornost jako knihovnice, aby si někdo ze starších čtenářů nestěžoval…“

„To je v pořádku,“ uklidňovala mladší kolegyni paní ředitelka…

„Já už se těch knížek bojím dotknout, ony jsou strašně poničené, jako by se praly nebo co. Obě jsou

úplně potrhané, budeme je muset odepsat nebo nevím, co s nimi.“

„A co je to za knihy,“ sehnula se paní ředitelka ke dvojici ležících knih. „Tohle je Thomas Michael

Keneally: Schindlerův seznam,“ konstatovala paní ředitelka.

„Ano, to je právě k tomu výročí konce války, vznikl podle ní ten film,“ vysvětlovala Petra.

„A ta druhá je… Jitka Grundová – Oskar Schindler: Legenda a fakta,“ konstatovala paní ředitelka a knihy si vzala do jedné ruky. „Au!“ vykřikla.

Obě knihy opět skončily na zemi, jak je paní ředitelka neudržela.

„Co se vám stalo?“

„Normálně jsem dostala ránu, jako by se ty dvě knihy…,“ zamyslela se paní ředitelka.

„Co ty dvě knihy?“

„Já už vím, Petro. Každou tu knihu musíte dát zvlášť, hodně daleko od sebe!“ nařizovala ředitelka.

„A pokud to uděláte, jak vám říkám, tak se nic nestane, žádné knihy nebudou spadlé na zem. Žádný

zloděj tady nebyl, jo a rozhodně ty dvě knihy nepůjčujte jednomu čtenáři najednou,“ vysvětlovala

ředitelka Ivana.

„Ale proč, paní ředitelko, já tomu nějak nerozumím,“ nechápala Petra.

„Jak bych vám to vysvětlila. S knihami je to stejné jako s lidmi. Já vím, že vy se třeba nemusíte s kolegyní Zuzanou, prostě jste si nepadly do oka, je to tak?“

„No je,“ nerada přiznávala Petra, „ale to byste musela Zuzanu znát, víte, co mi provedla?“

„Nevím a ani to nechci vědět, ale stejně jako vy a Zuzana se nemají rády tyhle dvě knihy, každá je jiná, každá má svou pravdu, chápete?“ zaradovala se paní ředitelka, že tuhle knižní záhadu tak rychle rozlouskla.

„Ahá…“ nechápavě poznamenala mladá knihovnice Petra. „Takže už se nemusím bát, že až ráno přijdu…“

„To vám nemůžu zaručit, je spousta knih, které popisují třeba jednu událost různě, jako lidi…“ zarazila se paní ředitelka a vzpomněla si, že už ví, proč doma z knihovny vždycky v noci vychází takový divný zvuk, že by se tam hádali Masaryk, Palacký, Jirásek a Pekař?