IVO FENCL
V průkopnické práci z historie české sci-fi Něco je jinak rezonuje krátce Sláva Václav Jelínek (1905–1967) a jeho díla. Mezi fantastiku se kladou Ostrov hrůzy (1928), Příšery doktora Gargy (1932), Vystřeleni na Měsíc (1932), Země tlustých bohů (1943) a další. Sepsal i jiné fantazijní výtvory: Dobrodružství dvou hochů na Měsíci (1937) či Vyzvědače na Marsu (1940), Objevené zlato (1927–1928), Úžasné dobrodružství (1931), Vládkyni džungle (1931), Fotografii ze záhrobí (1931), upíří škvár Farář z Hochglockneru (1937) či Čarodějku ze zámku (1938).
Ivan Adamovič ve svém slovníku sci-fi (1995) zdůraznil, nakolik je valný díl Jelínkovy prózy zasut ve starém tisku a časopisech: „Byl jedním z nejrychleji píšících spisovatelů v české literatuře, čemuž odpovídá úroveň“, dodá Adamovič a – snad jen pro nedostatek místa – nepřirovná Jelínka k Vláďovi Zíkovi, dalšímu rychlopsavci, který se zapletl s Hitlerem.
A Emil Hruška rovněž nadhazuje názor, že vlastně víme o Jelínkovi tak málo i proto, že prostě stále psal.
Autor Krále českého braku se mj. se specializuje na figury Protektorátu. Tím zavadil o Jelínka. Část publikace zabírají převyprávění jeho románů proložená citacemi, ale o životě Slávy vypátral EH méně. Obsáhle úvodem cituje z Vančurovy stati Jak číst, která zas cituje Jiřího Mahena. Ten hájil brak takto: „Špatný život vychoval většinu lidí velmi špatně, ale oni se zachraňují po svém: čtou romantickou literaturu, která jim je vykoupením ze všednosti. Hledají detektivní novely proto, aby se zbavili hrozné tíhy prostřednosti. Čtou revoluční literaturu, poněvadž kolem denně vidí ohromné množství nevyužitých, nezaměstnaných, neprobuzených sil. Jsou naplněni smyslem pro patos a hltají proto literaturu tendenční. Čtou často krváky, poněvadž mají v hlavách sen o primitivní spravedlnosti.“
I Emil Hruška však ulovil svůj klíč, když převyprávěl sedmici bizarních Jelínkových děl Muž s kocouřím čelem, Mňau, Travič žen, Lupička Isa, Smrt před očima, Prodavači lidské kůže a Příšery doktora Gargy.
Sláva Jelínek maturoval na Jiráskově gymnáziu a dva roky studoval angličtinu, tím se jeho vzdělávání uzavřelo. Z vojny puštěn po devíti měsících díky„vážné nemoci“ a nechtěl být celkem vzato ničím, jen spisovatelem. Hruškou přetištěná reportáž o nástupu k útvaru Rukování (1930) dokládá talent a doložitelný je vždy v momentech, kdy zaznamenával realitu, především tu osobně protrpěnou. Bohužel asi trpěl málo.
V Chorvatsku poznal Antonii Adamcovou, jejíž otec byl Čech. Vzali se, ale děti neměli.
Roku 1924, kdy mu bylo devatenáct, vydal Šrámek doktorem Fu-Manchu inspirovaný Jelínkův debut Záhadný mandarín. Již tato Jelínkova prvotina je na hraně braku, ale náš svět patrně začal být opět dekadentní, takže tržní cena pekelného Mandarina dnes míří k nebi.
Následovala proslulá trilogie Sir Lee Farguhar (1924), Láska sira Farguhara (1925) a Konec sira Farguhara (1925), kde má třetí díl fantaskní prvky. Existují ovšem dvě verze tohoto díla a první bezesporu překročila jistou hranici. Od ředitelství dívčího gymnázia autor obdržel i přípis, že bylo žačkám zabaveno hned šest výtisků. Inu… Koitus ženy s kozlem v každé knize nenajdete, že ano.
V letech 1931–32 vychrlil Jelínek i 28 sešitů Detektiva Bankse.
Za války si Jelínek naběhl. Udávat sousedy a koncepty dopisů sice jsou dětinské, na gestapu je snad ani nemohli brát vážně, ale… Zjara 1940 napsal na Hrad Frankovi: „Pouze Vaše politika je správná… Jako spisovatel jsem byl vždy proti Benešovi a komunistům, marxistům, a psal o Německu jako o vzoru, naučil se milovat Vůdce. Má díla byla – v milionových exemplářích – zbraní proti jedu západu i proti moderní kultuře Anglie a Francie. Proti židovským jedům.“ K čemuž vlezle dodá: „Žena mi nedávno připravila velkou radost vaší fotografií – byl to vánoční dárek – pro moji pracovnu, kde visíte vedle obrazu Vůdce, Dr. Goebbelse a Hermanna Göringa. Třikrát „Sieg heil“ Vůdci! Ať žije Německo! „Sieg heil!“ SS-manům!“
Žertoval? Bál se? Za měsíc každopádně udal přímo Frankovi novináře Kožíška. Dokonce vystříhali se ženou články, které Kožíšek plodil za první republiky, ale nějak nedomyslili, že nyní stojí dotyčný na špici nacistické žurnalistiky. Prahl ho snad Jelínek vyštípat a svrhnout a zaplnit jeho místo? Možná. Jenže filuta Kožíšek tajně spolupracoval i s gestapem a Frank nechal Jelínka okamžitě prověřit Bezpečnostní službou. Jako veškeré své pochlebníky. „Jelínkovy práce jsou zcela ve stylu Karla Maye,“ napsala tato služba překvapivě, „a dokonce navštívil vdovu Kláru May v Radebeulu. Věnoval jí své knihy. Pro odevždy Němcům projevované přátelské založení je nenáviděn obyvateli Kyjí, kde nechala jeho paní postavit vilu. O svých předcích tvrdí, že byli Němci. Říká si Siegfried Wenzel Jelinek-Yöring a usiluje u oberlandrátu o německou státní příslušnost i přijetí do NSDAP.“
Pobaví dnes i Jelínkova reakce v dotazníku, kde kolonku „literární činnost/která díla jste vydal/kdy-kde-u kterého nakladatelství“ vypsal: „Známý aktivistický básník, který výtečně zobrazuje život zahraničních Němců.“ V jiném dotazníku pro změnu hrdě píše: „Píše knihy vychovávající pro ideu Adolfa Hitlera, pochopení německé duše a její povahy.“
A trapná posedlost „doktorem“ Karlem Mayem, daleko lepším spisovatelem? Inu, hraničila s fraškou. Mezi 19. 6. a 16. 8. 1940 se Jelínkovi povedlo přezvat Libušinu ulici, kde žil, na ulici Karla Maye. Jak argumentoval? Jednoduše. Češi mají „svatou povinnost“ ctít nesmrtelné Mayovo jméno a vdově prý přislíbil při polibku na ruku, že „to zařídí“. Punktum? Ale ne! Jelínka prý podporuje obávaný náměstek primátora Josef Pfitzner. Navíc připomněl, že v Libušině ulici žije a je „autor německého původu“ jménem Siegfried W. Jellinek-Yöring. Inu…
Za války se věc táhla víc než těsto štrúdlu, a tak „chrabrý boss“ Jellinek úřady varoval. „Brzy jedu do Říše a rozhodnutí o přejmenování vezmu rovnou sebou.“ Čímž vyhrál.
Doma Jelínek ubytoval německé vojáky z nedalekého letiště Kbely a dochovala se fotka, kde stojí nad zahradním stolem mezi triem poddůstojníků letectva. A pod nimi jeho paní mezi dámami.
A pak? 9. května 1945 oba manžele přímo ve vile zadržel Revoluční národní výbor – a stačilo devět dní… a Jelínek byl zatčen co kolaborant a udavač. Jeho soused Kosan vyvěsil roku 1943 prapor a – snad mechanicky – ne protektorátní (ani ho neměl), ale náš: a Jelínek to práskl. Gestapo přijelo, zabavili dvě československé vlajky a… Nevyšetřovali nic. A tak Jelínek oznámil, že Kosan schválně kropí zahradu v takém čase, aby Sláva neslyšel řeč vůdců v rádiu. Jenže soused zaléval za kuropění a mezi pátou a šestou se projevy nevysílaly. To se už gestapo smálo, ale hysterik teď udal Kosanova syna. A hned dvakrát. Zač? Uplivl si před háknkrajcem – i při Hitlerově projevu.
Mladého Kosana si předvolali, ale trestán nebyl. Němci pochopili, že chce Jelínek sousedy denunciovat.
Obdobně ostatně museli do Pečkárny pozvat jistou Libuši Horákovou, další Jelínkovu nevinnou sousedku. I ona prý plila před praporem s hákovým křížem. Dokazatelné to nebylo, i nic se jí nestalo; a tak Jelínek udal sousedku Kusovou. Spadlo totiž německé letadlo a ona řekla: „O svini méně.“ Tak za to ji gestapo předvolalo hned několikrát. Zda je to úplně bavilo, nevíme.
A Jelínek? Byl autor sta románů trochu i cvok? Nebo šlo o trapné provokace? Ve zprávě z 19. 12. 1945 spolu s Hruškou čtu: „Opěvoval německý národ. Vyhrožoval obecnímu úřadu při každé příležitosti a žádal změnu jména na Willibald Göring. Psáno s G.“
Sám Jelínek se ale prohlásil za nevinného a na obhajobu uvedl na sta argumentů. Podpisy na udáních Němci falšovali. Jméno si měnil na „cize znějící“, aby ho neobtěžovali pozvánkami ke vstupu do Vlajky. O německé občanství žádal, ale naoko. Chytře kalkuloval s odmítnutím a papíry ostatně nedodal.
Sám tvrdil, že je utajený odbojář. Díky jím psaným knihám „nedostali páni tolik papíru na politické spisy“ – a nakladatel ani nemusel propouštět, což znemožnilo poslat X osob do Říše a do zbrojního průmyslu. „Každá má kniha skrývá jinotaj cílený proti Říši,“ prohlásil Jelínek a do obhajoby přímo zaznamenal, že byl „terorista“. Zabránil Německu ve výrobě tisíců zápalných pum. Jak? Roku 1942, kdy Říše nutně potřebovala materiál, statečně navštívil v Hloubětíně partyzána Jaroslava Jandu, když se tento zrovna skláněl nad haldou hořlavých bomb. A ty Jelínek odpálil a takřka přitom uhořel. „Na ten výbuch nezapomenu do smrti,“ píše. „Co by mě a Jandu čekalo – je jasné.“
Takřka neuvěřitelné se zdá, co protifašistického uměl Jelínek ze svého divného života vykřesat. „Byl jsem spolupracovníkem komunistického Trampa, řízeného přítelem Melíškem, kterého pozvali do Sovětského svazu, kde pobyl delší dobu a odkud mi psával. Tramp měl – mimo mne – za spolupracovníky Gézu Včeličku, malíře Bidla (dlouho vězněného nacisty) a Konráda, dnes nejlepšího komunistického prozaika. Taky Frantu Sauera i většinu levicových umělců štětce a pera.“
Dodává: „Nenapsal jsem nikdy nic, co by svědčilo o lásce k nacismu. Svůj názor na svět, lidi, politiku a umění jsem NEčerpal z knih či díváním se okny restaurantu a z oken přepychových aut a podobně, ale na zaprášených silnicích, mezi chudáky a vyděděnci: jako pravý socialista. Šlapal jsem silnice, pracoval v přístavech, stávkoval; a pokud jsem vylíčil svět těch vyšších vrstev, jen abych kritizoval a napadal.“
Ženy a jejich schopnost se obětovat zase prý propaguje román Tajemství Moniky Hornové (1943), který do tisku uvedl pokrokový šéf Práce Jiří Síla. A dokonce i – zdánlivě neobhajitelný – román Lesk a bída Hollywoodu (1944) označil za svůj „obratný výpad proti německé protižidovské propagandě“. Do knihy nenapsal jediné slovo o židech či antisemitismu. (Musím říct, že nelhal.) „A tím jsem chtěl naznačit, že se německé propagandě nedá v ničem věřit,“ vysvětlil.
A udání sousedů? I ta smetl se stolu. Udával prý někdo jiný, kdo mu záviděl a chtěl ho poškodit jako spisovatele.
Mimořádný lidový soud Jelínka 13. 8. 1946 poslal do vězení na osm let. Jeho ženu na šest. Je však podivné, anebo aspoň pozoruhodné, že podporu nacismu soud vůbec neodůvodnil čímkoli z Jelínkových děl, ale pouze a jenom oním pitoreskním přejmenováním ulice na Mayovu. A dohra?
Roku 1951 rozhodla komise při Krajském soudu v Hradci o Jelínkově propuštění. Pár let nato dopsal Zápotockému, že chce budovat režim. „Práci čest!“ končí dopis – a výsledkem se skutečně stalo doporučení, aby směl dělat závodního knihovníka. Jenže lidé jsou lidé a stačilo, aby se jedinkrát nezúčastnil (tříhodinové) večerní žňové hlídky. Prý byl unaven z práce, ale podle příslušníka Veřejné bezpečnosti Ladislava Šebánka „předvedl pravou tvář“ i tutlanou ukřivděnost.
Ještě před smrtí se Václav Jelínek pokusil, i když jen pod synovcovým jménem, uplatnit své dílo v Československé televizi. Marně.
A zda je skutečně hoden pouze opovržení? Po přečtení Hruškovy knihy si tím již tak jistý nejsem.
Emil Hruška: Král českého braku. Doba a život Václava Jelínka alias Slávy V. Jelínka, ale také Willibalda Yöringa. Nakladatelství Epocha. Praha 2022. 264 stran.