JIŘÍ ŽÁČEK

Liják

Být liják! Padat z oblohy

a spláchnout z ulic všecku špínu.

A ženy líbat na nohy

a mezi prsy stékat k jejich klínu…

Ta předsevzetí aprílová…

Ta předsevzetí aprílová

nás díkybohu nespasí

Den zežloutne jak list a znova

čas vykráká nás za vlasy

Vosk vzpomínek pak každá zmínka

do našich představ roztaví

a lžička chtění nezacinká

o šálek citu – děravý

Venkovská hospoda

Měsíc jak hlava uťatá

na dvoře v louži močůvky

Tvých sedmnáct: hra se slůvky

načepýřená děvčata

a večer – sólo pro křídlovku

„Ten rošťák propil celou gáži!“

Žena mu slzí On je v ráži

A muzikantům hodil stovku

Než drápky dne tmu poraní

a vyhladí ji do ztracena

rosa tě vzkřísí v kupce sena

s otiskem ňadra na dlani

Rozednívání

Mám vesmír na malíčku

A tebe v něm

V kostele zapal svíčku

Ať utonem

Já v tobě a ty ve mně

Pak zmizí mráz

A v křtitelnici země

Nás pohřbí čas

Horská bouře

Z nozder země duní v páře

Spolykaný řev

Bludný blesk tmu zbrkle páře

Za modlení dřev

Zatímco se lesem hrnu

Urousaný mim

Ztrácím na všech hrotech trnů

Jizvy městských zim

V šestnácti

Půlnoc se koupe ve tmě jak v dehtu

Tvé náušnice zvoní na poplach

Nezhasly ještě blesky tvých nehtů

Jak z ostrých nožů jde z nich trochu strach

Luna nás přežehná jak líný velebníček

Jen pozdvihnutím malíčku

Schováš se celá za zástěnu víček

Až vysvléknu tě z knoflíčků

Teprve k ránu kdy se slova vrací

Tvé rty z mých odletí jak vyplašení ptáci

Do jitřních úsměvů a bezvýznamných vět

Pak budem spolu kouřit cigaretu

A trochu bláhoví v tom doutnajícím létu

Budem si myslet že nám patří svět

Mezi řečí

Adélu jsem miloval

Téměř tři týdny

Ale co naplat

Život je krátký

Abeceda dlouhá

Úžeh

Ňadro luny vyklouznuvší

z noci dechem rozhoupané

A tvá krev mi v spáncích buší

Jako píseň v jícnu ticha

odvaneme odvaneme

Zítra nás čas vyčenichá

Slehlá tráva ráno vstane

Tvoje ňadro vyklouznuvší

z noci dechem rozhoupané

Bezpochyby

(Evě)

Tvé úsměvy měním

V hořkoslanou vodu

Jsem sám se svým chtěním

Vždycky bez důvodu

Klekám ke tvým patám

Na dně svého vzteku

V sebeprázdnu hmatám

Hladem po doteku

Blues holky na vdávání

Já chci pořádnýho chlapa jak má bejt

Chlapa sevšímvšudy jak má bejt

A taky chci mít na něj glejt

Já chci chlapa co mi děti udělá

Hezký děti hezky udělá

S takovým budu pořád veselá

Já chci pořádnýho chlapa na míru

Chlapa jaksepatří na míru

Aby byl z masa a ne z papíru

Doma

(Vladimíru Komárkovi)

Ve světě stěn máš svoje čtyři kde jsi

doma Kam trefíš poslepu

A přátelé tě najdou bez adresy

Kde už ti všecko vrostlo do paměti

pevně jak zauzlený strom

Kde tvůj stín jak pes k nohám ulehne ti

Kde stačí židle stůl a lampa která cedí

pramínek světla na papír

na prázdný papír plný odpovědí

Před usnutím

Nejlepší básně přicházejí samy

chviličku před usnutím

v mezerách mezi vteřinami

a ztrácejí se za úsvitu

jak žena s níž jsem probděl noc

a která ráno mlčky zmizí z bytu

bez rozloučení

bez hlesu

a nenechá mi ani adresu

Pokus o happy end

Má mužský zvyky

Vystačí si sama

Je živa z knížek z kávy z cigaret

Život je přece krásný psychodrama

jen mu je třeba

vidět do karet

Nepustí si mě k tělu

Leda krátce

jen co se se mnou lehce unaví

Pak zase budu hochštapler a zrádce

Má radši hlavu

nežli pohlaví

Miláčku buď jak příboj – –

Ach ty žlázy!

Ale ty věříš v srdce na dlani

Miláčku forte – –

Neplač při extázi

Stačí když venku piští potkani

Ještě si zapal

Ruka se ti chvěje

Zapomeň přebytečnou lyriku

Vydrhni z kůže

vůni beznaděje

Neumíš najít štěstí ve zvyku?

Tak jako všichni – –

Chceš bejt černá ovce

Radši nic nežli život na splátky

A já teď škrtám všecky citoslovce

Čím dál hůř snáším

vyšší obrátky

Blues o kravatě

Zase jeden kamarád se splet

Strčil hlavu do oprátky

místo do kravaty

Z maturitní fotky

odečítám pět

A já nemám ani černý šaty

Ztrácejí se mlčky potají

Už jsou venku ze hry

Smrt jim dala babu

Kamarádi –

Bože proč tak spěchají?

Kdo mně zvedne mandle

až já budu v srabu?

Žijeme a mřeme ve chvatu

Na parte se život

vejde na tři řádky

A když si teď vážu černou kravatu

jako kdybych strkal

hlavu do oprátky

Stromy

Drží svou vartu. Byly stvořeny

k životu pro druhé. A mlčky slouží.

Drží se země všemi kořeny

a neustoupí. Pijí vláhu z louží,

vystačí s málem. S útlou nadějí

sluneční světlo v kyslík mění.

A ještě po smrti nás věrně zahřejí.

Hej, stromy,

vezměte mě do učení!

Dívka v bistru

Ňadra ti zvlní rytmus hadí.

Vadneš tu sama u baru.

Vadneš tu sama, to ti vadí.

V očích máš pusto.

Saharu.

Štamgasti prsknou: – Ech, ti mladí…

Vadneš tu v modrém oparu.

Čí prsty asi v noci ladí

tvé tělo,

smutnou kytaru?

Oblázek

Narodil jsem se plný hran,

sveřepý kámen, který bodá, řeže,

vhodný tak leda do základů věže

anebo rovnou k zabití.

Voda mě smetla do řeky

a ta mě roky hladila a hnětla,

až ve mně probudila pramen světla.

Vyplavil ze mne všecku tmu.

A tak tu ležím na břehu,

nehybný, němý, ale přesto živý,

bláhový kámen, jenž se všemu diví

a neví, k čemu tady je.

Vezmi mě, děvče, do ruky,

pospěš si, honem, dřív než tvá dlaň zteří,

a dýchni na mě – naroste mi peří,

vyletím k nebi, budu pták.

V ateliéru Vladimíra Preclíka

Pohladil jsem si jednu sochu.

Ach ano, řekl, hmat je hmat.

Nic nevyhladí povrch líp než dlaně.

Soch se má člověk dotýkat.

Nechal jsem ruku na dřevu

a cítil, jak se mění v pleť

a chvěje se jak žena, když se brání

a přitom touží po laskání,

tak horce živá,

právě teď – –

Čím kdo platí

Baletkám chromnou nohy.

Tak prý platí

za eleganci, krásu, poezii gest.

A básníky, co žijí ze závratí

vlastního srdce,

jaký čeká trest?

Prosba

Stůj při mně, lásko, přestože

srazím tvou ruku, která mění

nejhlubší půlnoc v rozednění,

stůj při mně nejvíc právě dnes,

když ve mně kvasí hnus a děs,

když opadávám bez milosti

a prší ve mně podzimně,

stůj při mně, lásko,

proti mně.