FRANTIŠEK DOSTÁL
Škoda, že něco podobného nevešlo už do mysli řidiči kamionu, co auto nechal stát na kolejích a nepřerazil závoru. Nedošlo by ke zmaření lidských životů. To můj strýc Václav Motl byl zase šoférem velice rozvážným, který se ve své profesi nikdy ničeho proti předpisům nedopustil, i když již před 2. světovou válkou, ale i po ní, projel snad celou Evropu. Nicméně jeden menší malér se mu přihodil již mnohem dříve a dokonce v rodné zemi. V tom čase byl sice již zahradníkem u spisovatele Karla Čapka, ale ještě nikoliv jeho řidičem, kterým se stal až v roce 1935 po spisovatelově svatbě s Olgou Scheinpflugovou.
Na počátku 30. let vodňanský rodák Václav Motl vezl v nákladním autě svoji sestru, moji budoucí matku Růženu, právě do jihočeských Vodňan. Společně s nimi v kabině auta cestovala také jejich matka, tedy moje nastávající babička Alžběta, rodačka ze Svobodných hor Vodňanských.
Nevím, jaká byla tehdy povětrnostní situace, ale co čert určitě nechtěl, strýc před železničním přejezdem na dnes nepoužívané silnici v Horních Nerestcích měl menší problém. Hned vedle strážního domku nestačil náklaďák ubrzdit a přerazil červenobíle pruhovanou závoru. Zkrátka šraňky se poroučely. Malér vyšel na pokutu ve výši padesáti korun! Tu však musela uhradit matka obou sourozenců. Z pozdějšího vyprávění mé matky vím, že zbytek cesty do Vodňan proběhl již za hlasitého hartusení a nadávaní zase její matky. Padesátikoruna byla totiž tenkrát moc slušný peníz a v jediné cimře ve Vodňanech bývalo vždy hluboko do kapsy. Babiččiny udřené ruce si lze prohlédnout na připojené fotografii, kdy jí bylo už 91 let. Ruce musely totiž sloužit při kácení stromů v lese…
Nepoužívaná silnice u Horních Nerestců míří k závorám po starém kamenném mostě, na němž kdysi stávaly dvě sochy, které později byly přemístěny do Miletína, kde jsou víc na očích. Zřejmě i sošný sv. Jan Nepomucký pomohl strýci zvládnout hartusení mojí pozdější babičky. Čapkův výborný zahradník Václav Motl se ale stejně nakonec stal jeho spolehlivým řidičem.
Zdejší kamenný most má pro mne ale osobité kouzlo. Připomíná mi totiž pikantérii z mého žití. Bylo mi asi deset let, když mě matka poslala autobusem z Prahy do Vodňan k babičce. I přihodilo se, že autobus těsně před zmíněnými šraňkami na mostě rovněž narazil! Plech autobusu vedle mého sedadla byl dost rozpárán. Tahle příhoda nevyšla však zřejmě jen na pouhou padesátikorunu.
Nedávná nehoda polského kamionu na železničním přejezdu mi na mysl přivolala i výše popsané vzpomínky. Člověk se prostě někdy zatoulá tam, kde lezl ještě po čtyřech…
Zajisté nejsme na světě proto, abychom přeráželi závory. Ty červenobíle pruhované u Horních Nerestců byly docela hezké a já se na nich někdy i pohoupal, než mě závorář okřikl…