PETR KUKAL

Černý Most

Příští stanice Černý Most

hlásí mi kdosi cizí.

Já, vy a každý jsme tu host

a čeká na nás černý most,

za kterým všechno mizí.

Za sto let nebo do hodiny

budeme na řadě.

Chvíli jsme ale přes své stíny,

přes ty nejhlubší hloubětíny

pobyli

v rajské zahradě.

Metamorfózy

Už je mi třiačtyřicet

a za oknem mi stárne svět

a doma děti stárnou mi.

Mí kámoši se mění

z chlapáků na ňoumy.

A já, co nikdy nebyl chlapák,

se v něj už nezměním. Ten zázrak

se děje ve dvaceti pěti.

A mně za oknem stárne svět

a doma děti.

Čím dál rychleji – nezdá se ti?

Hospoda u Tržických

Bivoj času zas složil kance

dne. Rudě krvácí

na horizontu v Podolánce.

V půllitru pozoruji tance

bublin pod bílou matrací.

Ach zadrž, Bože, tuhle chvíli.

To mrtvé zvíře – to jsem já!

To mě vteřiny ulovily!

Rudý západ je černobílý

a noc ho posedla…

Víno z Rakvic

Piju nahořklé víno z Rakvic –

sudy tu dělají z týchž dřev.

(A žádné další slovo navíc

tu krásnou hrůzu nezastře.)

Trest za jablko

Ukládá se nám v míše

i v srdci těžký kov.

Nenápadně a tiše

jak vrstvy planých slov.

Klíčová dírka

Linka stehen a křivka boků:

Tvar dírky na klíč. Jak ho znám!

Na dvě vteřiny přilne k oku

a pak Ti na padesát roků

určí, za čím půjdeš a kam.

Kavárna SAMSA

Rychlé kafe

a polibek

pomalý jako závrať listí,

co padá z dřeva kolíbek

i z dřeva rakví. A náš věk?

K čemu má blíž?

Nejsme si jistí.

Polib mě, lásko.

Polož ústa

jak hranu šálku na mé rty

a spal je. Umíme jen růst a

opadat. Jak to dřevo. Pustá

je haluz.

Má shořet?

Pak ji zapal ty.

Jablko

Na miskách dřeváků mi úsvit servíruje

tvé bílé nohy –

sousto pro gurmána.

Jablko z ráje v loďce z korku pluje…

Jak nemám chválit

zakázaná rána?

Růžová chodidla jak nohy batolátek,

na které teprv čeká tvrdá zem,

už ve mně tolik neprobouzí zmatek.

Uvykám zvolna

schůzkám s andělem.

Milostná báseň

Čekám na autobus tři sta čtyřicet šest

na Černém Mostě.

Úplně už jsem zapomněl

psát poezii

obyčejně a prostě.

Dívám se na holuba,

co právě usedl

na traverzu pod vlnitým plechem.

Fenomenologicky ho sleduju

jako Edmund Husserl.

A jako Li Tchaj-Po:

Se zatajeným dechem.

Za chvíli se zvedne a odletí.

Nic na to neříkám.

Je jako já.

Je jako ty.

Jak topolový list.

Letí,

a neví kam.

Tohle je milostná báseň

ale není to na ní znát.

Fronta je až k předchozímu stání,

z kterého to jezdí do IKEI,

odkud si nikdy nepřivezeme skříň.

Holub

a topolový list.

A ze mě pořád míň.

Noe

Jako bych měl jít po vodě,

tak je mi, lásko. Hostím běsy.

Srdce mi kříží provazy.

Ďáblův kůň ve mně hledá pastvu.

Noe mě volá do lodě,

volá mě v páru, v kterém nejsi.

Už za pár minut odrazí.

Odpluje bez nás.

Nechá nás tu.

Cukry

Jsi žena z kávové plantáže

a já mám v kapse

dva sáčky od cukru

dva bílé sáčky prázdné obálky

Slova se rozpustila v latté

Upíjíme je

když není co říct

Když není

ani kapka kuráže

pak v kapce

slova

hořknou na patře

jak všechno v špatný čas

jak káva

o půl páté

Soud

A co člověku prospěje,

že ztratil celý svět

a získal život věčný,

když při tom cizí naděje

jak drobky z klína smet?

Až bude jednou v pekle soud,

o tomhle, Bože, svědč mi!

Kámen

Mluviti stříbro, mlčeti kámen –

který nás přikryje. Bezpečný krov.

Jednou si na něj vytesat dáme

svých třicet stříbrných, stříbrných slov.

Vlak

Podzimním ránem projel vlak

a v minutě je znovu ticho.

Tak jsme na světě, moje pýcho.

Z ticha do ticha. Právě tak.

Zpáteční lístek

Zpáteční lístek stojí míň.

Na návraty je vždycky sleva.

Do bezpečí svých starých vin.

Povinných jistot: Levá! Levá!

Motorest

Stmívá se. Prší. V motorestu

se schází ti, co mají strach

z návratu. Z prominutí trestů.

Nemají domov mimo cestu,

mimo změť slepých, bludných drah.

Hic sunt leones

Noční vlaky – napořád plné

lidí ze stanic Zde jsou lvi.

Každý před sebou svou tmu hrne.

A poznáme se po krvi.

Tma

Slunce vychází o půl osmé,

stmívá se v šest. Ode dne ke dni

je té tmy víc. Jak chceme, prosme –

jednou se vůbec nerozední.

43,8

Jednou za šestnáct tisíc rán

se rozestoupí Rudé moře.

Kdo dlouho zkoumal Boží plán

a vyšel pozdě, ten v něm umře.

Plán

Podsvětí dokořán

klidně se ohlédni.

Neměj strach – je to plán!

Dočista poslední.

Noc

Přichází noc. Zkouším ji přepít,

a čím víc piju, tím víc je.

Sídliště je jak černý sešit

se žlutou kaňkou

mého pokoje.

Večerní písně

Už jedenáctá odbila,

a lampa ještě svítila.

A z mrtvých, kteří za mnou chodí,

se ani jeden neopozdil.

A už vůbec mě nechtěl odvést

do záhrobí. Jak lže ta pověst!

Mrtví jsou žárliví a bdělí

a o svou smrt se nerozdělí.

A neskočí ti na tu lež,

že mrtvý jsi, když nežiješ.

Listopad

Opadá naděje jak topol před okny,

zbude jen holý kmen, zčernalá rybí kost.

Až vítr zaduje jak starý ponocný

větvemi zachrastí

nám mrtvým pro radost.

Koně II

Koním je zima. Těžké houně

jen nasávají déšť a chlad.

To my dva jsme ti zkřehlí koně.

Zebe nás, co nás mělo hřát.