MAREK ŘEZANKA

Většina nejlepších protiválečných děl se bohužel rodí až po skončení válečných běsů, jako tomu je i v případě Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Známe ale i případy, kdy spisovatelé před válkou varovali dlouho dopředu – a naprosto marně. Nelze nevzpomenout na aforismy a rozhlásky K. Čapka. Nebo jeho Válku s mloky. Člověka napadá, co by tak psal asi v dnešních dnech. Dovedu si představit třeba následující situaci: Skupina vrahů o člověku, který vraždit odmítá: „Odklání se od naší většinové politiky. Je to nebezpečný vyvrhel.

Karel Čapek figuroval na předních místech seznamů, na jejichž základě nacisté zatýkali a posílali tyto lidi do koncentračních táborů. Byl jim svými názory nepohodlný – a nebyl zdaleka sám. Průvodním rysem nacismu i fašismu je strach. Mají za cíl varovat většinu obyvatelstva, aby neodporovala, a poslušně držela ústa i krok. Podobné seznamy se píší v nedaleké Ukrajině – a vidíme i první mrtvé. Vidíme – a současně mlčíme. Je to naše ostuda – a zároveň selhání. Neboť jenom čekáme na okamžik, až se na podobných seznamech objevíme i my.

Seznamy S. S.

Bývalá šéfredaktorka MF Dnes, Sabina Slonková, vede Server neovlivni.cz, na němž sestavuje žebříček údajných přisluhovačů ruského prezidenta Vladimira Putina v Česku. Mezi první „Putinovy sluhy“ Slonková zatím zařadila např. prezidenta Miloše Zemana či M. Ransdorfa, a to po bok J. Vyvadila či P. Hájka.
Při pohledu na seznam S. Slonkové jsem si okamžitě vybavil obdobný seznam, i když naplněný trochu jinými jmény. A to „Pravdolásku“ A. B. Bartoše, který podobně jako S. Slonková hledá „škůdce zemské“. Činí tak ovšem na základě jiných parametrů – a svému koníčku se věnuje již poměrně dlouho. Ve svém seznamu pravdoláskařů si vede různé rubriky. Má tam Kulturní frontu, Spisovatele, básníky, překladatele, Herce, Muzikanty, hudebníky, zpěváky a hudební skladatele, Další umělce (např. architekty, sochaře, malíře, ad.), Mediální frontu, Politickou frontu, Diplomatickou frontu, Politologickou frontu, „Intelektuální“ frontu, NGO frontu (neziskové organizace), Vědecko-akademickou frontu, Duchovní frontu, Lékařskou frontu, Finančně-manažersko-podnikatelskou frontu a Právnickou frontu.

Existuje již několik verzí tohoto seznamu. V květnu 2013 šlo již o verzi 5.0. Tehdy jsem se na Bartošových seznamech objevil v rubrice Mediální fronta po boku J. Pehe či J. Macháčka.

Zde se právě ukazuje problém podobných seznamů, který v případě A. B. Bartoše bije do očí a který je již patrný i u S. Slonkové. Do jednoho pytle jsou tu hozeni lidé názorově zcela odlišní, a to jenom proto, že si někdo vymyslil nějakého společného jmenovatele, který dotyčné ovšem nijak nespojuje. Zato je spolehlivě nálepkuje, přičemž proti nálepce se člověk těžko brání. Racionální obhajoba zde nemá úrodnou půdu, neboť nálepka na racionálním základě nevznikala.
Sice jsme se s pány Pehe či Macháčkem ocitli na stejném seznamu – přitom ovšem mnoho společného nemáme. Pehe ve své stati:
„Proč je lepší mýlit se s USA než mít pravdu s Ruskem“ mj. píše:„Je ovšem také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?
Na to na serveru disidenti.org reaguji článkem: Obhajoba neobhajitelného aneb Perly pana Pehe. Pehe má zřejmě na mysli operaci Anfál, při níž byly v letech 1987 a 1988 zmasakrovány desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Problém je tu jediný. Irák – a zlého diktátora – tehdy podporovaly USA, které za masakry nesou spoluvinu. Jedná se o jednu z mnoha tragických kapitol studené války s mnoha velmi horkými konflikty, kdy jak SSSR, tak USA měly na rukách moře krve.
Zapomínat bychom neměli na sestřelení letu Iran Air 655, jež možná zapříčinilo nejen vyostření vztahů mezi USA a Islámskou republikou Írán, ale i další zločin. Jen o půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí. Tento čin byl připisován libyjskému vůdci Kaddáfímu, vše ale možná bylo trochu jinak. Mohlo jít o íránskou odvetu.
Pehe tyto souvislosti zcela záměrně – neboť je zná – opomíjí – a jeho sugestivní otázka vedoucí k tomu, že napadení Iráku v roce 2003 je omluvitelné, má tak jednoznačnou odpověď: Nebyl to dostatečný důvod.
Pehe se projevuje jako ryzí ideolog, bohužel. Novinář či vědec by měl dbát na to, aby těmi, jimž něco předává, nemanipuloval. Takovou snahu v případě pana Pehe zcela postrádám.
V podobném duchu by šlo s panem Pehe polemizovat o jeho výkladu dějin v Libyi či v Iráku.

Jan Macháček, nová Babišova mediální posila, do éteru vypustil: „Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu. Tuto zjevnou etiketizaci s rasistickým podtextem mainstream přešel víceméně bez zájmu. Macháček přemýšlí, jak cenzurovat „ruské agenty“.

Lidé, kteří hlásají tyto otevřené a jasné lži, jsou také otevřenými a jasnými agenty Putinova Ruska. Otázka, zda podepsali nějaký vázací akt ruské tajné službě, není vůbec podstatná. Pracují proti zájmům země. Pokud neporušují zákony, mají právo šířit své názory. Ale rozsah jejich mocenského vlivu je zarážející“, rozvíjí svůj postřeh další z McCarthyho následovatelů P. Šafr. Řadí se tak po bok Bartoše či Slonkové. Navrhl pět kategorií takzvaných lží tak, aby se pod ně dalo zahrnout co nejvíce „nežádoucích“ argumentů včetně těch pravdivých. Šafrovy škatulky jsou následující: 1. Rusko Krym neanektovalo, bylo tam řádné referendum. (Vyvadil), 2. Rusko neútočí na Ukrajinu, je to jen občanská válka. (Zeman), 3. Za válku na Ukrajině může Západ. (Klaus), 4. Ukrajinu ovládají fašisté. (Mládek) a 5. Kam přijde americká armáda, umírají ženy a děti. (Semelová).

Svoboda a pravda podle Šafra

Šafr se jako „nezávislý“ novinář již dávno zdiskreditoval. Podle Šafra je svoboda slova ohrožena od inauguračního projevu prezidenta Miloše Zemana ve Vladislavském sále, v němž údajně „označil novináře jako jednu z asociálních a kriminálních skupin obyvatelstva, paušálně, generalizujícím způsobem. To je od prezidenta republiky opravdu velmi nešťastný a špatný čin. … Já bych chtěl upozornit na princip kolektivní viny, který prezident používá, a který je v liberálním prostředí naprosto nepřijatelný.“ Jedná se o doslovnou citaci z pořadu Pro a proti (minuta 2:30–3:50).

Prezident republiky ovšem svým posluchačům sdělil: „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním…“ Hlava státu tedy nemluvila o všech novinářích, ale výhradně o těch, kteří se uchylují k manipulaci, etiketizaci a dehonestaci na základě nepravdivých informací. Tedy například o těch, kteří někomu, kdo mluví o jasně vymezené skupině osob, bez mrknutí oka připíšou plošnou paušalizaci bez rozdílu (Jako když Šafr argumentuje emotivním podsunutím: Vy třeba, Renato, nikomu mozek nevymýváte – a přesto jste prezidentem nařčena). Miloš Zeman specifikoval, že mu vadí ti novináři, kteří oplývají „minimem znalostí“ v kombinaci s „maximem sebevědomí“. Šafr se tu očividně dopustil mediální manipulace a záměrného zkreslení vyřčeného. Tím diskredituje zejména sebe – a to jako novináře, kterého by snad i někdo měl brát vážně.

Jak se zbavit Zemana

Jak Slonková, tak Šafr útočí na naši hlavu státu, že je údajně prokremelská a že se dopouští lží. Oba ho mají na svých seznamech jako nějakého uličníka. Oba ho dávají do kupy s J. Vyvadilem.

Řekněme si rovnou, že je nepřijatelné, aby „hlídací pes demokracie“, „nezávislý“ novinář sestavoval nějaké seznamy. Ty jsou totiž počinem navýsost ideologickým. Nestojí na hledání pravdy.

Oba zjevně ignorují prohlášení šéfa francouzské rozvědky, Ch. Gomarta, jenž oznámil, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (…) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ Podle některých „našich ideologů“, mezi něž můžeme pana Šafra či paní Slonkovou hrdě zařadit, je toto tvrzení „naprostá lež“, za niž by náš prezident, který se k ní také hlásí, měl rezignovat.

Nálepka vítězí

Slonková se snaží lidi do svého seznamu vybírat na základě následujících kritérií: „Jejich názory a postoje nereprezentují oficiální českou zahraniční politiku. Odmítají protiruské sankce, obdivují Putina nebo kritizují Západ za tvrdý postup proti Kremlu.

Tady však slučuje neslučitelné. Je snad zavrženíhodné, když někdo odporuje stanovisku oficiální české zahraniční politiky? Proč by tak měl činit třeba europoslanec M. Ransdorf?
Podle tvrzení europoslance Miloslava Ransdorfa měl ministr vnitra Ukrajiny A. Avakov přiznat, že se zaměstnanci jeho resortu podíleli na rozsáhlé kriminální činnosti spojené s provozováním veřejných domů v Kyjevě. Redakce ParlamentníchListů.cz se pokusila tyto poznatky ověřit a informace europoslance Ransdorfa se ukázala jako podložená. To je nejspíš důvod, proč je třeba Ransdorfa i Parlamentní listy připsat na seznam „zrádců a zaprodanců“.

Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, macháčky, šafry či slonkové samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel napsal knihu Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014). V ní mimo jiné poukazuje na propagandu německým mainstreamových médií a na nesmyslnost protiruských sankcí. Vše dokládá názornými odkazy a argumenty.

Zatímco se Slonková se Šafrem mohou pominout, že Zeman se sankcemi nesouhlasí, nějak oběma uniklo, že ukrajinská strana záměrně porušuje Minské dohody, které považuje „za mrtvé“. Žádných sankcí se ale nedočká, neboť pouze zamezuje uzavření míru, které se „jestřábům“ do jejich plánů nehodí. Podobně Slonková ani Šafr nezkoumají, nakolik protiruské sankce (ne)ovlivňují krveprolití na Ukrajině a co znamenají pro členské státy Evropské unie. Je to pro ně zřejmě tabu, stejné jako fašismus a nacismus v nejvyšších patrech ukrajinské politiky. Pro důkazy nemusíme chodit daleko. Stačí například projev opoziční poslankyně Bondarenkové, v němž upozorňuje na pronásledování nepřátel režimu či politický vzestup D. Jaroše.

Klacek v podobě Krymu

Chceme-li nepřítele bít, vymyslíme si na něho klacek. Běda všem, kdo budou tvrdit, že anexe Krymu nebyla „nejhorším mezinárodním zločinem všech dob“.

Donedávna médiím stačilo prohlašovat, že válka začala anexí Krymu. Když je již tato verze neudržitelná – neboť je nad slunce jasné, že anexe následovala poté, co byl v zemi realizován převrat vyprovokovaný střelbou do majdanistů – množí se obvinění, že za střelbu jsou zodpovědni Putin a jeho lidé. Jaké jsou však závěry vyšetřování této krvavé události? Dozvíme se je? To se nenajde nikdo jiný než M. Ransdorf, kdo podotkne, že: „Všechny dostupné informace svědčí o tom, že jestli měl někdo prsty v této svinské záležitosti, tak to byl Andrej Porubij, který se poté stal tajemníkem Rady pro obranu a bezpečnost Ukrajiny a nyní je poslancem Verchovné rady za Jaceňukovu stranu. Jestliže chce Porošenko někoho obviňovat, měl by začít u ukrajinských radikálů, kteří podporovali puč.“?

Anexi Krymu vytrženou z kontextu předchozích událostí lze skutečně označit za protiprávní akt. Nás by ale měly mimořádně zajímat ony předchozí události – to znamená, kdo je zodpovědný za krvavou proměnu Majdanu, a zda nedošlo v Ukrajině k převratu a porušení její ústavy a jakému nebezpečí v tu dobu Krym čelil. Studie profesora Katchanovského, z níž vycházel při zkoumání dění na Ukrajině profesor Sapir, se u nás bohužel příliš necituje. Popírá ovšem jednoznačnost anexe Krymu jako ruské agrese a upozorňuje na okolnosti, za nichž by vyznívala úplně jinak: „Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovskim na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většina z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.

Další jména do seznamu?

Novinář W. Bittner, profesor J. Sapir, šéf francouzské rozvědky Ch. Gomart – to jsou vskutku zajímavá jména „prokremelských“ agentů. Ještě bychom k nim mohli přiřadit politologa R. Landmana, který poukazuje na fakt, že „Washington dodal ukrajinské armádě těžké bojové zbraně na začátku konfliktu v dubnu (2014), a možná ještě před vypuknutím války. Klíč k pochopení situace spočívá v tom, že USA vždy vyzbrojovaly Kyjev, a Obamovo prohlášení teprve o záměru dodávat zbraně je lež! NATO a ukrajinské vzdušné síly disponují stále vybavením dodávaným z iniciativy Bílého domu.“ Všechna tato jména by si paní Slonková měla pečlivě poznačit.

Pro Slonkovou je Zeman zločincem již proto, že Pussy Riot nepokládá za skupinu pronásledovanou z politických důvodů. Budeme tedy dávat někoho na seznam jen proto, že má jiná měřítka pro pojem „politicky pronásledovaných“ – a že chování, jež se mu hnusí, tam odmítá zahrnout? Jaký to sprosťák…

Jako příklad „Putinovy oběti“ je publikována kauza Magnického. Finančník Bill Browder hodlá svého blízkého spolupracovníka pomstít (nemluvě o ztrátách finančních). V rozhovoru s Ondřejem Kundrou v Respektu ze dne 13. 3. 2015 čtenářům sděluje, proč má na ruského prezidenta pifku. Viní ho ze smrti Sergeje Magnického. „Nikdo nemůže tvrdit, že byl Magnickij úplně bez viny. To, co se s ním ale dělo potom, je jedna velká obžaloba ruského systému a justice“, okomentoval kauzu zahraničně-politický komentátor ČRo, Milan Slezák. Magnickij měl být tvrdě zbit a nemělo se mu poté dostat adekvátní lékařské péče.

Jistě, půda pro obchody byla v Rusku vratká. Ale s tím ti, kteří tam v devadesátých letech přišli rýžovat, museli počítat.

Vzpomeňme si ale na jiný případ. Jak ukázala kauza banky Barclays, podvod s londýnskou mezibankovní úvěrovou sazbou LIBOR měl dvojí povahu. Na ovlivňování sazby se dohodli jednotliví obchodníci z různých bank. Současně se však objevilo podezření, že ve velkém podváděly i samotné banky, a to po celém světě. Vyšetřovatelé na obou stranách Atlantiku zkoumali podobná podezření v případě největších bank světa, podle Economistu mezi nimi byly Citigroup, Deutsche Bank, HSBC, JPMorgan Chase, RBS a UBS. Mnohé z nich pomáhal v krizi zachránit stát. Nejednalo se totiž o občany (například Řecka), jimž se na dobrou noc vykládá pohádka o povinnosti splácet dluhy – nejlépe těch druhých.

Banky jsou příliš velké na to, aby byly řízeny„, konstatoval editor Financial Times, John Plender. A dodal: „Ani představenstvo nemá často ponětí o tom, co se děje. Je potřeba rozbít banky. O Glass-Steagalovi se zatím příliš nemluví, ale mělo by.“ Tak co – zformujeme armádu, aby zasáhla?

Prokremelský kritik „antiamerických bláznů“

Když Slonková vedle sebe klade Zemana a Vyvadila, zřejmě neslyšela či nečetla následující prezidentova slova: „Zatímco v posledních měsících bojuji proti antiruským bláznům, tak k tomu v poslední době přibyl boj proti antiamerickým bláznům, protože blázni jsou rovnocenně rozprostřeni na obou stranách… Nesouhlasím s tím, aby se americká vojska označovala jako okupační z toho prostého důvodu, že v minulém století jsme okupaci zažili již dvakrát a víme, jak vypadá,“ podotkl prezident ve zjevné narážce na akce pana Vyvadila.

Ponechme nyní stranou fakt, že americká vojenská kolona nebyla běžným přesunem techniky NATO po kolejích, ale že z těchto kolejí dost výrazně vybočila. Zaměřme se spíše na to, na základě čeho jsou někteří „novináři“ schopni vytvářet seznamy, s jejichž pomocí mohou být později lidi pronásledováni a odsuzováni. Hlásíme-li se k demokratickému odkazu, měli bychom proti takovýmto seznamům velice slyšitelně protestovat. Znamenají totiž jediné: potlačování svobod projevu a označování nepřátel. Tak, aby všichni viděli Kainovo znamení – a bylo jim jasné, s kým se nebavit. Svého času jako takové znamení fungovala žlutá hvězda na prsou. Nevracejme se k těmto dobám.

Jsou vytipovávány weby, které prý šíří prokremelskou propagandu. Některé z nich skutečně přebírají nepravdivá tvrzení a zkreslují. Stejných prostředků ovšem využívá také mainstream, který se na žádných seznamech mccainovské propagandy nevyskytuje.

Je zarážející, když logo srpu a kladiva, které má v tomto případě označovat „prokremelské zaměření“ dostane Free Pub, který naopak demagogie všeho druhu rozkrývá. Navíc symbol srpu a kladiva rozhodně necharakterizuje politiku V. Putina – ani systém v Rusku, jenž není komunistický, ani socialistický, ale je určitým stadiem kapitalismu, kde moc mají oligarchové. Bránit se lidské blbosti je ovšem téměř nemožné, neboť proti blbosti není argument.

Přemýšlím, proč se Free Pub dostal na seznam prokremelských přisluhovačů a napadá mě, že to bude kvůli jeho odporu proti nadnárodním smlouvám, konkrétně proti TTIP, kde hrozí ještě další omezení občanských práv a svobod a kde nadnárodní korporace dostanou ještě větší prostor – a to díky biči v podobě arbitráží, které nemohou prohrát.

Nešťastná je zem, kde vládnou seznamy. A je jedno, zda se jedná o takzvanou Dvoranu židovské slávy A. B. Bartoše, která až povážlivě připomíná seznamy židovské inteligence třicátých let dvacátého století nebo seznamy „proputinovských slouhů“, které zase mají mimo jiné za cíl podvrtat pozici občany zvoleného M. Zemana.

Tyto seznamy – jak bylo výše v textu zmíněno, hrubě překrucují realitu a tvrdí nepravdy. Poškozují tak dobré jména řady lidí. A to již tím, že je zařadí po bok P. Hájka, jehož hnědnutí je markantní – stačí si projít jeho články na Protiproudu (např.: Falešné dojetí nad uprchlíky, 21. 4. 2015) – je degradují.

První na seznamu

Nepodceňujme tyto nedemokratické projevy, jakkoli nám v tuto chvíli mohou připadat směšnými. Jednoho dne však budou seznamy sepsány – a jakýkoli soupis je prvním krokem k tomu, abychom měli koho pronásledovat. Čemuž je třeba přizpůsobit zákony a mediální propagandu. Nic nemožného. Neodvolávejme se ovšem na demokracii. Ta s něčím podobným nemá nic společného. A je to právě ona, která vyčuhuje z každého podobného seznamu na prvním místě.