(Nad výklady Máchova Máje)
Generace literárních historiků, interpretů a kritiků věnovaly značnou pozornost Máchovu veledílu. Pokoušely se zjistit okolnosti vzniku díla a odpovědět na otázku, které osobnosti a události Máchu inspirovaly, kdo byl vzorem nebo modelem pro Vilémovu postavu a do kterých míst básník situoval své básnické vyprávění.
Pátralo se dokonce po osudech popravených provinilců a hledaly se stopy a zprávy o nich, aniž se dospělo k hlubšímu pochopení hrdinovy charakteristiky a estetické hodnoty díla. Přitom bylo zřejmé, že Vilém je do určité míry autostylizací a mluvčím kacířských názorů básníkových, odmítajících nesmrtelnost duše.
Problematikou interpretací se zabývali i amatérští literární historikové, kteří metody literární vědy nestudovali na žádné filozofické fakultě, ale přemýšlivě se zamilovali do díla i do početné literatury o něm.
Mácha sám naznačil, že jeho básnické dílo je komplikované a na první pohled ne snadno srozumitelné. Měl na mysli i tehdejší přísnou cenzuru, před níž musel své smýšlení krýt a maskovat. Jak známo, podvedl ji tím, že zdůrazňoval morální, výchovnou stránku Máje, v němž je zločinec po právu potrestán. To však byl jen jeden aspekt, netvořící podstatu díla.
Poněvadž Mácha žil se svými druhy intenzivně politicky pod vlivem revoluce 1830, prohlásil žurnalista Jan Erazim Sojka roku 1862 v knize Naši mužové: "Na zřeteli měl básník romanticky nešťastnou vlast svou, úpící v jarmu moci absolutistické, měl na zřeteli sebe co reprezentanta své vlasti."
Tuto tendenci výkladu domyslel učitel Jaroslav Svoboda v publikaci Za tajemstvím Máchova Máje, která vyšla v Hronově 1940/41. Prohlásil báseň za jinotajnou, v níž motiv "klesla hvězda s nebes výše" (první verš druhého zpěvu) chápal jako připomínku české porážky na Bílé hoře u letohrádku Hvězda. Rovněž na počátku tohoto zpěvu básník líčí Vilémovo věznění v bílé věži, proto Svoboda myslí na Bílou věž na pražském Hradě, která byla vězením pro šlechtice. Tamtéž Mácha praví: "Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání." K tomu Svoboda podotýká, že právní termín "zvražděný" znamenal "neprávem popravený". Z toho interpret dovozuje, že Mácha napsal elegii o událostech na Bílé hoře a o popravách hrdinů protihabsburského odboje 21. června 1621. I když nemusí mít Svoboda v každém detailu pravdu, jeho interpretace jde správným směrem. Za Viléma nepřesvědčivě dosazuje Václava Budovce z Budova (asi 1547-1621), jenž jako jeden z vůdců odboje byl rovněž popraven a jeho hlava na kůlu byla umístěna pro potupu a výstrahu na Mostecké věži v Praze. Byl to čelný a věrný stoupenec českobratrské církve. Svoboda vykládá sladký hlas za horami jako řeč českobratrských exulantů a obrovský stín nad českou zemí jako dobu cizí nadvlády. Jde o tuto pasáž druhého zpěvu:
Již od hor k horám mraku stín
ohromna ptáka peruť dlouhá -
daleké noci přikryl klín
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! Za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou...
Bystrých podnětů Svobodových se neujal žádný máchovský badatel, takže zapadly. Jedině bankovní úředník, máchovský sběratel Karel Janský ve své biografii Karel Hynek Mácha, život uchvatitele krásy (1953) uznale přijal citovaný Svobodův výklad o sladkých zvucích mateřštiny za hranice vyhnaných exulantů.
Železničář Josef Panáček vydal roku 1970 v Liberci knížku K. H. Mácha v kraji svého dětství. V ní z několika zločinců vybral jako pravděpodobný model k Vilémovi mladého Hynka Schiffnera z Dubé, který roku 1774 zavraždil otce, jenž mu zakazoval známost s milovanou dívkou. Viník byl vězněn v Mladé Boleslavi, pod niž Doksy s okolím spadaly, a téhož roku popraven a lámán v kole poblíž věznice. (Z hlediska životopisu H. Schiffnera by tedy Mácha přenesl popraviště do Podbezdězí.) Byla to prý poslední exekuce tohoto druhu vůbec.
K. H. Mácha však nepsal Schiffnerovu biografii, jeho příběh mu byl pouze podnětem, impulsem. Byl poeta natolik samostatný a originální, že vytvořil ve Vilémovi postavu novou a zaměřil se spíše na jeho citový a myšlenkový život.
Při recepci Máje byl Vilém již od dob obrozenských pokládán za českého člověka a jeho pozdrav rodnému kraji po oblacích za projev vlastenectví, ale pozorná četba tento druh recepce nepotvrzuje. Mácha naopak uvádí, že Vilém přišel z dalekého kraje od západu. (Proč by Čech Vilém posílal pozdravy své vzdálené vlasti, když byl v Čechách? Kdyby Mácha přidělil těžkému zločinci určitou národnost, vyvolalo by to nesouhlas jeho spolurodáků. Kdyby z něho udělal Čecha, neposloužilo by to procesu národního obrození, navíc by protestovala domácí kritika. Postavy tajemných cizinců nebyly v romantické literatuře vzácností.)
Máj má fakticky dvě paralelní tematické roviny, a to jednak individuální osud Vilémův, jednak osudy české země, připomínky jejích tragédií. Jedna rovina je zjevná, plynulá, druhá však epizodická, příležitostná, alegorická i jinotajná, náznaková, aby unikala cenzuře. Básník narážkami, obrazy a metaforami komentuje národní minulost i přítomnost. Oběma rovinám je společná látka myšlenková, ta dílem prolíná a tmelí je. Třetí rovinou by byla autobiografická a autostylizační linie autorova, která pojímá Viléma jako podobence. Tím vznikla originální syntéza, která nutí čtenáře k pozornému sledování textu, k četbě mezi řádky.
V procesu vytváření Máje měl básník k dispozici dvojí materiál: paragrafy o provádění kombinované popravy mečem a kolem (studoval je jako posluchač práv), které ho musely pobouřit, a postavu Hynka Schiffnera, s nímž měl stejné křestní jméno. (Schiffnerovy spisy byly uloženy u mladoboleslavského soudu, ale žádný literární historik se o ně nezajímal.) Ve vytvořené syntéze jsou děje jen záminkou a příležitostí k básníkovým komentářům a k filozofickým úvahám. Procedury popravy odsuzoval, kdežto přírodu a lásku oslavoval.
"Děj" posunul do minulosti, aby zavrhl středověké barbarství, čímž skrytě pranýřoval i inkvizici a její metody.
Ve volném fantazijním rámci měl Mácha možnost tvoření úchvatných obrazů milovaného kraje i myslitelských glos. Do volného toku děje vložil některé narážky politického a vlasteneckého rázu.
Vilém tedy není totožný s Hynkem Schiffnerem. Díky mocnému uměleckému talentu, ideovému plánu a tvůrčím zkušenostem vytvořil Mácha originální polytematickou poému, která má historizující motivy, i když není útvarem čistě historickým.
Tento historizující nádech či akcent, činící z Viléma prvního "vězně na Bezdězi", je vhodné připomenout proti výkladům Máje v přítomném čase.
Historikové i čtenáři jsou zvyklí na běžný a jednoduchý model geneze: Autor si zvolí určitou postavu (nebo postavy) za hrdinu příští povídky, básně nebo divadelní hry a tu zpodobí určitým způsobem, stylem, který má rysy individuální i dobové (ty dobové si zpravidla neuvědomuje).
Geneze se však může uskutečňovat i směrem jiným, spíše opačným: Právníka Máchu mohla četba starého trestního zákoníku pobouřit, vyprovokovat, aby s ním polemizoval, přičemž věděl, že přímá polemika a protest na odborném podkladě a ve společnosti specialistů by neměla tak burcující a demonstrativní účinek a vliv, jako v díle uměleckém, poetickém.
Pak ovšem musel svého Viléma modelovat tak, aby jeho činy a jejich důsledky odpovídaly i odporovaly trestnímu kodexu, aby se projevila a objasnila vina a trest v dobovém pojetí. Tím se ovšem vzdaloval od nějakého Hynka Schiffnera, už mu nešlo tolik o přesnou historii jeho života a provinění, ale spíše o kritiku zastaralých soudních procedur a vyslýchání s mučením na skřipci a na jiných nástrojích i o nemístnou a ponižující hromadnou podívanou na zabíjení a čtvrcení odsouzence.
Tvořil vlastně pod tlakem kritizovaného zákoníku, podle něho popisoval sled děje a přesně líčil postup popravy. Byl natolik vznětlivý, citlivý i talentovaný, že mu to nečinilo potíže, navíc měl příležitost doprovázet děj úchvatnými pohledy na milovaný kraj a střídat je s reflexivními glosami i s politickými narážkami.
V rozsáhlé rakouské monarchii, kde všude platil trestní zákoník, bylo jistě vícero Vilémů různých národností, ale jen Vilém se stal jeho literární ilustrací.
Máchova terénní rekognoskace je velmi stručná a jasná: "Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují." Básník neměl důvodu, aby tato místa před cenzurou zatajoval, proto téměř všichni interpreti Máje tato "dějiště" respektují včetně Josefa Panáčka.
Jeho lokalizaci a interpretaci svého času odmítla PhDr. Růžena Grebeníčková po absolvování stipendijní cesty. Argumentovala Máchovým "poznámkovým sešitem na cestě do Itálie", přetištěným v edici Literární zápisníky, deníky, dopisy, která vyšla jako třetí svazek Spisů K. H. Máchy. (K vydání připravili Karel Janský, Karel Dvořák a Rudolf Skřeček, Praha 1972.) Podle Máchova vzoru a záznamu absolvovala Grebeníčková trasu, kterou se ubíral do Itálie. Když v Rakousku poznala Rattenberg na břehu Innu s přístavem lodí a s hradem, v němž bylo vězení pro politické a náboženské vězně, začala se domnívat, že to je právě jeviště Máje. Poněvadž na rattenberském pahorku byl v roce 1651 mečem sťat odbojný tyrolský kancléř Vilém Biener za přítomnosti velkého zástupu diváků, vyslovila Grebeníčková domněnku další, že Máchu inspiroval jmenovaný tyrolský hodnostář. To ovšem Mácha ve svých záznamech neuvádí. Biener byl sťat, ale nebyl lámán v kole, neboť nebyl loupežníkem jako Máchův Vilém. Za argument nelze pokládat ani přítomnost početného davu lidí, tak tomu bylo při všech popravách, s tím počítal i trestní zákoník. U Bienera chybějí motivy otcovraždy, žárlivosti a lásky, příznačné pro Máj. Mácha píše o jezeru, ale Bienerova poprava se konala u řeky Innu. Rovněž znak města Rattenbergu ("dvě kolmé hory stojí proti sobě, dole mezi nimi modré vlnky, uprostřed nich kolo") není natolik výrazný a jedinečný, aby mohl či musel být spojován s Vilémovou popravou.
Grebeníčková spojuje obrazy vodní plochy v Máji s básníkovým okouzlením Benátkami. Potřebnější je zjištění, která krajina se stala inspiračním činitelem v Máji. Podle Grebeníčkové to byl Rattenberg, přičemž se odvolává na Máchův záznam z 15. srpna 1834, který je v uvedené akademické edici přetištěn na straně 265. Kdyby v něm bylo zaznamenáno jen "Rattenberg. 4 hrady", mohla by Grebeníčková uvažovat o možnosti svého výkladu, který je však falešný, poněvadž vychází z okleštěné citace. Grebeníčková totiž zkomolila věc tím, že vědomě odstranila čtyři jména hradů s Rattenbergem. Mácha si totiž zapsal: "Rattenberg. 4 hrady. Rattenberg. S kulatou věží. Novější. Zbořený Getraudy." Jestliže Mácha v komentáři k Máji jmenuje místo (Doksy) a čtyři hrady v Čechách, mezi něž situoval děj Máje (Bezděz, Pernštejn, Houska, Ralsko), nemůže Grebeníčková Máchův výklad anulovat a nahradit svévolně čtyřmi hrady rakouskými. To je zřejmá účelová manipulace, proti níž se nemůže mrtvý autor bránit. Mácha si nezamiloval Rattenbersko jako svůj duchovní domov a studnici inspirace, ale scenérii kolem dokského jezera pod Bezdězem. Do tohoto zamilovaného zákoutí přenesl jednotlivé fáze popravy, Vilémovy úvahy o lásce, životě posmrtném a jeho vzpomínky na šťastné dětství. Do těchto míst zasadil "veršovaný románek", jak říkal Máji.
Kdo jej čte pozorně a zná Podbezdězí, nemůže pochybovat o básníkově tvrzení. O tom svědčí i realistické detaily v těchto verších třetího zpěvu:
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
To je líčení, vlastně popis, velmi přesný, jako kdyby byl převzat z turistického průvodce. Potvrzuje to i heslo Bezděz v prvním dílu Masarykova Slovníku naučného. Uvádí se v něm, že to jsou "dva kužely znělcové v severních Čechách, z nichž Malý Bezděz neboli Čertův vrch je vysoký 577 a Velký 605 m. Na Velkém Bezdězi jsou zříceniny bývalého královského hradu a kaple Panny Marie."
Také editor nového vydání Palečkovy knížky odmítl vývody R. Grebeníčkové (Josef Panáček, Jaromír Wágner: Karel Hynek Mácha v kraji svého mládí. Druhé, přepracované vydání. Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1990).
Časové určení dne před popravou je vyjádřeno číslovkou ve verši prvního zpěvu Tak zašel dnes dvacátý den. Tuto formulaci lze vysvětlit tím, že bylo zákonem předepsáno popravit provinilce 21. den po rozsudku, ale historikové trestního práva tento výklad nepotvrzují nebo nad ním projevují rozpaky, někdy i totální nezájem.
Proto je možné uvažovat o jiné interpretaci: K popravě došlo (podle Máje) 21. května neurčeného roku. To můžeme chápat jako maskovanou narážku na exekuci 21 představitelů protihabsburského odboje. V básni je sice jiný měsíc, což je dáno její tematikou, ale uvedení plného data 21. června by snadno pomohlo dešifrovat pasáž a tím i vést ke konfiskaci díla, vydaného vlastním nákladem.
Číslovka "dvacátý" není objasněna v žádném komentovaném vydání, což svědčí o obtížné vysvětlitelnosti pasáže a zároveň o pravděpodobnosti, že může jít o jinotajnou formulaci. Ta by samozřejmě nepotvrzovala domněnku R. Grebeníčkové, ale Máchův Výklad Máje.
V interpretacích Máje se setkáváme s tvrzením, že průvod s odsouzencem se ubíral z Doks od radnice, v níž prý byl vězněn a odsouzen, branou na popraviště. To by neodpovídalo reáliím, neboť J. Panáček zjistil, že Doksy nebyly nikdy hrazené a tudíž neměly brány... (J. Panáček ve 2. vydání na s. 116.) Existence bran není důležitá, významnější je trasa průvodu, která je v Máji nasměrována takto (3. zpěv):
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk,
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji - dole - již je na pahorku -
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí...
Z této formulace vyplývá, že trasa odsouzencova průvodu nevede od radnice, ale až z Bezdězu, v jehož sklepení byl Vilém vězněn a řetězem přikován. Ostatně třetí zpěv začíná líčením jitra, kdy modravé páry zahalují fascinující scenérii, v níž majestátně dominuje Bezděz:
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Jestliže vykládáme, že Mácha dal Viléma uvěznit nikoliv v Doksech (to by bylo příliš lehké vězení pro těžkého provinilce, odsouzeného ke kombinované popravě), zdůvodňujeme tuto explikaci realistickými detaily druhého zpěvu: Žalář byl podzemní ("kobka", "sklepení"), vlhký, místnost byla dlouhá, tmavá, okno uzounké, ve věži byl pouze kamenný stůl. Takový těžký žalář nemohl být v Doksech, ale na Bezdězi (německy Bösig = zlý). Mácha ale nepraví nic bližšího o době, do níž příběh situoval.
Na závěr kapitoly ještě faktografickou připomínku editorům Máje: Ve třetím zpěvu uzounký ostrov sahá do širého jezera, což je nelogické, neboť ostrov je vždy obklopen vodou a nesouvisí s pevninou. Proto předkládám k úvaze, nemá-li být slovo ostrov nahrazeno výrazem ostroh, jak to měl pravděpodobně na mysli básník, čili jde o chybu grafickou, vzniklou při přepisování nebo při sazbě:
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hluboko stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmáhá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Autor: Josef Polák
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)