Pro Britské listy jsem napsal článek, ve kterém se mírně ironický přístup k válce mísil
s daleko podstatnější obavou z toho, jak naše skvělá civilizace zapomíná na bolest a utrpení.
Článek byl vyvěšen 14. ledna, ale po dvou dnech zmizel. S čteností nějakých 6700 otevření byl sice nejčtenější z těch vyvěšených ve stejný den a o několik dní později byl stále na devátém místě čtenosti za poslední týden.
Jako autor nemohu ovlivnit redakční politiku BL. To mi ale nebrání považovat dané téma za natolik závažné, aby nezapadlo dříve naznačenou rychlostí. Proto jsem uvítal možnost publikovat svůj článek v týdeníku Obrys-Kmen. Jeho čtenáři dostávají původní text spolu s připojenou aktualizací v závěru.
Před vánocemi jsem byl u zubaře. Zmrazení je samozřejmost a dáseň se před vpichem injekční jehly ještě čímsi potírá, aby to píchnutí opravdu, ale opravdu nebolelo. Prostě komfort, který je naší změkčilé generaci dopřáván, abychom nepřešli k jinému zubaři. No, nic proti tomu.
Z klidu mě vyrušila zpráva ČT24 o tom, že byl vyznamenán český vojenský pes, zraněný
v akci. Dostal obojek a reportér přidal dojemnou zprávu o tom, jak ti hodní Američané zacházejí se svými psy stejně jako s vojáky (on to myslel jinak) a tak je operují, ubytovávají v hotelu a transportují domů. Jsou to stejní Američané, kteří s odpuštěním rozesrali Irák i Afghánistán a prakticky každou další zemi, kam vstoupí ohledně svých geopolitických zájmů.
Války ale pro ně přestávají být politicky i finančně únosné a tak se tu a tam stahují a při odchodu nechají domorodcům nějaké zbraně, aby si svoje kmenové a náboženské rozdíly vyřizovali mezi sebou sami. Mezi tím se doma dozbrojí, vyvinou nové, ještě sofistikovanější zbraně a generálové si odpočinou, než zase najdou nějaký kousek země vhodný k bombardování.
V televizi se moc válečné krve nevidí, není to košer. Doby, kdy bylo veřejné mínění manipulováno fotografiemi napalmem zasažené vietnamské holčičky nebo pytlů s ostatky nepřeživších hrdinů, jsou za námi. Censura informací z bojišť pracuje jak má.
Když začali padat kanadští vojáci v Afghánistánu, dělal ministerský předseda PR show: Vlajka nad parlamentem byla na půl žerdi a on osobně vítal mrtvé vojáky „domů“. Papaláš na letišti, toť svrchované štěstí pro mrtvého. Pak se přišlo na to, že časté snížení vlajky a (pro politiky otravné) cesty z Ottawy na vojenské letiště by mohly vyvolat (pro politiky nepříjemné) otázky stran kanadské účasti ve válce.
Voják nepochybně umírá v bolestech a neochotně, i když je s ním zacházeno stejně jako se psem – tedy dobře. My civilizovaní se ale neptáme, jak asi umírají lidé na druhé straně. Protivník zadefinovaný jako terorista nás ovšem nezajímá, to není člověk. Ale co civilní oběti, do kterých se občas trefí nějaká raketa. Co několik set tisíc iráckých dětí, které předčasně zemřely díky embargu. Havlova humanistická kolegyně Albrightová veřejně prohlásila, že to byla přijatelná cena v boji proti (bývalému spojenci USA) Husseinovi. Možná se těm dětem umíralo krásně – tedy pokud jim někdo řekl, že sice nemohou dostat medicínu, ale pomáhají porazit nenáviděný režim.
Evropská zkušenost z jatek zvaných První světová válka je pomalu zapomenuta a zpravodajství z těch následných je ošamponované, aby místo krve vyniklo vlastenectví a odvaha těch „našich“.
Britský seriál Black Adder s Rowanem Atkinsonem onu válku trochu zlidštil, protože si dělal srandu ze stupidních generálů. Podobné pořady prý šíří „levicové mýty“ a znevažují Británii, vlastenectví a odvahu.
Je mi líto těch staříků, bývalých vojáků, kteří znova a znova slouží jako stafáž politikům, kteří si myslí, že když jim daj medajli, jsou taky hrdinové. Proč se nenajde ani jeden, který by řekl, strčte si medajli za klobouk? Měli by spolu s Krylem říct nasrat, jó nasrat, a odmítnout (byť skrytou) oslavu válek.
Do ruky se mi dostal článek Gary G. Kohlse o vánocích na frontě roku 1914. Dovolím si z něj ocitovat několik odstavců:
Nesmyslné útoky pěchoty byly stupidně a opakovaně nařizovány veliteli jako byl Sir John French a jeho nástupce v roli vrchního velitele britských jednotek Sir Douglas Haig (ten se zřejmě připravoval na klasický ale beznadějně zastaralý útok jezdectva se šavlemi, jímž měl překonat maglajz v území nikoho (tedy prostoru, který odděloval nepřátelská postavení).
Tito generálové a jejich plánovači žili bezpečně mimo dosah nepřátelského dělostřelectva. Měli dobré jídlo, sluhy a pili svůj čaj, aniž by kdokoli z nich byl vystaven smrtelnému nebezpečí války.
Vylepšování zákopů bylo často přerušováno přípravou na útok. Naříkání raněných často přicházelo od vojáků, kteří uvízli v oné zemi nikoho. Často byli zasaženi kulometnou palbou, ale bezmocně uvízli na zátarasech z ostnatého drátu, často umírali několik dní v kráterech po bombách. O vánocích 1914 byli vojáci obou stran naprosto demoralizováni.
24. prosince 1914 slavili vyčerpaní vojáci vánoce. Dostali dárky z domova, zvláštní jídlo, likér a odpočinek. Velkorysý (a pomatený) císař Vilém poslal na frontu 100 000 vánočních stromků s milióny svíček v domnění, že to pozvedne morálku vojáků. […] Nikdo ale nepředpokládal, že se císařův nápad stane katalysátorem pro neplánované příměří. Byla to unikátní událost, nevídaná ve válečné historii, Jako taková byla po většinu minulého století pečlivě censurovaná historiky, zejména těmi vojenskými. Malcolm Brown a Shirley Seaton o ní napsali významnou knihu Západní fronta, Prosinec 1914.
Vánoční příměří bylo spontánní akcí na řadě míst podél tisícikilometrové fronty, které se již neopakovalo. Pokus o takové příměří v roce 1915 byl potlačen. […]
Je tragické, že křesťanství, které, díky učení Ježíše Nazaretského i jeho apoštolů, nenásledovalo během posledních 1700 let Ježíše a neodporovalo imperiálním ambicím vlastních států, válkám, které jejich státy vedly ani těm, kdo na válkách získávali.
Nebylo tedy překvapivé, že náboženští vůdcové všech stran byli přesvědčeni, že bůh je právě na jejich straně a ne na straně těch křesťanů, které se chystali zabít. Většině z nich unikalo, že se všichni modlí k témuž bohu.
Gary Kohls dále napsal, že duch vánoc vedl k tomu, že vojáci obou stran odložili zbraně a setkávali se v zemi nikoho. Společně tam, mezi zákopy, pohřbili některé mrtvé, vyměňovali si adresy, fotografie, cigarety, víno, pivo a zahráli si fotbal.
Jenže hlásat mír na zemi v době války je zrada. Kam by generálové a jiní papalášové přišli, kdyby se vojáci dohodli, že mír je tak nějak lepší a šli si po svých domů.
Za ocitování stojí ještě několik dalších odstavců:
Plánovači válek dělají vše, co je zapotřebí, aby vlastní vojáci nepociťovali, že i jejich nepřátelé, ať již Íránci, Iráčané, Pákistánci, Vietnamci, Číňané nebo Severní Korejci jsou lidské bytosti […] vojenští kaplani nikdy nezmiňují Ježíšovo zlaté pravidlo „miluj své nepřátele“ [...] Feldkuráti jsou jen dalším kolečkem mechanismu, který dělá válku maximálně efektivní.
Film Joyeux Noel (dostal v roce 2005 nominaci na Oskara) líčí ve svém závěru konfrontaci mezi kaplanem a jeho válku podporujícím biskupem. Ten kaplana plísní za to, že dal nepříteli poslední pomazání a nedovolí mu návrat k jeho jednotce.
Od první světové války uplynulo sto let, a zase máme feldkuráty, kteří nemohou šířit učení Ježíšovo, když klér nad nimi žehná zbraním. Svět, v němž se pořád žehná, nemusí být požehnaný. Pokud tohle nedojde Dukům celého světa, bude to svět pokurvený, i když se chvástá civilizovaností.
Jenže, jak se starat o bolest a utrpení jiných, když nás média umrtvují proválečnou propagandou a zubaři nás vzdalují drobné bolesti vpichu tenké injekční jehly?
Jeden čtenář mi napsal: „Viděl jsem oběti v Pákistánu i Afghánistánu. Lidské škvarečky, umírající i přeživší, nadosmrti znetvořeni; lidi, co zrovna přežili útok a přišli v roztrhaných šatech od krve. Jinak jim nezbylo vůbec, vůbec nic (přišli v jednom okamžiku o příbuzné i o veškerý majetek).
Vojáci západní aliance také trpí, i když nebezpečí, že se jim něco stane fyzicky, je zanedbatelné (procentuální poměr oběti a celkového počtu západních vojáků je v řádech desetin promile). Nicméně šrámy na duši (často nezhojitelné) si odnášejí.
Tak bych Vás chtěl poprosit, když už píšete o tak důležitém aspektu, zda byste mohl zařadit nějaké aktuální, naprosto současné příklady. Sám svědectví nemohu podat, neboť jsem vázán mlčenlivostí.“ Konec citátu.
Vázat pracovníky nevojenských organizací mlčenlivostí je zločin, protože znemožňuje, aby se veřejnost dozvěděla, co se děje. Americká armáda to v Iráku vyřešila tak, že novináři byli začleněni do jednotek a tak se dostali jen k armádou censurovaným informacím.
Neinformovanost vede k nezájmu. Znal jsem jednoho kanadského vojáka, který zahynul v Afghánistánu. Přestože to byl bývalý spolubydlící jednoho kolegy, naše spolupracovníky to absolutně nezajímalo.
Před několika lety jsem se seznámil s člověkem, vojákem, který byl jako zdravotník v Afghánistánu. Seděli jsme spolu v redakční radě jakéhosi týdeníku. Řekl jsem mu, že by mě zajímalo, jak to tam vlastně vypadalo. Možná by byl něco řekl, ale prostě nemohl překonat depresi z toho, co tam viděl. Rok takový rozhovor odmítal a pak byl přeložen někam jinam.
V práci jsem měl pracovnu vedle Američana, který byl ve Vietnamu. Nebyl u bojové jednotky, ale ještě teď nemůže jít na ohňostrojovou slávu. Po několika desítkách let nesnáší ohňostroje se světlicemi a výbuchy.
Proti válkám nikdo neprotestuje. Zatím jsou všechny ještě daleko. Málokoho tedy zajímá, že nohu ve dveřích na bojiště má i církev. Bible, které feldkuráti šíří v české armádě jsou maskovány. Není známo, zda jsou takto ošetřeny i pasáže o nezabíjení a lásce k bližním.
Autor: JIŘÍ JÍROVEC
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)