(Estetické poznámky)
Nebudu skrývat, že mou první reakcí na zprávu světového tisku o šourku umělce Petra Pavlenského, přibitém k dlažebním kostkám Kremlu, byl nepříjemný pocit mrazení v podbřišku. Proto jsem se dal do psaní. Začíná to být vážné. A kolem sebe vidíme co? Mlčí ruský proletariát, jak vyspělý, tak i zaostalý. Po Udalcovově případu s kampaní zmlkla i levicová společnost. Zato mezi naší tvůrčí inteligencí lze vypozorovat ohromné oživení. Ozývají se hlasy, že se v jejich řadách rodí nová revoluční síla.
A skutečně. Aniž by se kremelský tyran stačil zotavit po frndím úderu, hned to slíznul šourkem. Náladu revolučního poryvu mezi našimi umělci výstižně a lakonicky popsala umělkyně krásného ruského jména Lusine Dzanyan na své facebookové stránce: „Kdyby bylo více umělců, přibylo by více břitkých a expresivních akcí, pak by rozdávání dvouletých trestů možná schvátilo i jeho.“ (Putina).
Nelze nesouhlasit, že počet tvůrčího proletariátu je mocným faktorem, který určuje perspektivy boje. Připomeňme si aspoň ponaučení Říjnové revoluce a žalostné důsledky nepočetnosti ruské dělnické třídy, o jejímž praktickém zmizení hovořil Lenin na 10. sjezdu strany. Sama početnost ale není to hlavní. To lze lehce ukázat na tomto příkladě. K dnešnímu dni, podle statistických údajů, v Moskvě a jejím okolí tvoří asi 300 000 malířů. A to nezapočítáváme spisovatele, skladatele, herce atd. Je jasné, že když 300 000 malířů je schopno vyprodukovat dva silné údery Putinovi (frndami a šourkem), tak kdyby se nám podařilo zvýšit počet moskevských malířů na 3 miliony, mohli by tyranovi zasadit pouze (2x10) 20 břitkých a expresivních úderů. To není zas tak málo, ale bude to stačit na jeho vynesení z Kremlu? Vzhledem k dlouhodobému snižování počtu obyvatelstva v Rusku si nemůžeme dovolit mít příliš mnoho tvůrčího proletariátu. Proto si myslím, že současně se zvýšením počtu malířů máme právo očekávat i zvýšení jejich mistrovství a současně i efektivity jejich uměleckých akcí. Zločiny kremelského tyrana, který rozdává po dvou letech vlevo i vpravo, musí stimulovat hledání novátorských výtvarných prostředků.
Přihlédněme například ke známému faktu. Nepřátelé lidu z Putinova ministerstva kultury veřejně zapochybovali o tom, zda je Pavlenského akce na Rudém náměstí uměním. Okamžitě o tom informovali mezinárodní masmédia. Samozřejmě se jedná o pomluvu. Osobně mi v jakémsi smyslu dokonce imponuje jeho surová prostota, stoický a opravdový národní minimalismus této akce.
Ale!
Nelze nepřiznat ve vztahu k působivosti, která je pro politické umění hlavní, že Pavlenskému se dílo nezdařilo, a v tomto srovnání představuje krok zpět s frndím rejem v katedrále Krista Spasitele, a dokonce i v Zoologickém muzeu, kde se nevyznamenali nějakou mimořádnou představivostí a invencí. Ve svém důsledku místo politického efektu vznikla prdlačka, neboť je známo, že lepší je nevystřelit, než vystřelit a minout. Je potřebné provést detailní rozbor celé akce, aby se náš tvůrčí proletariát v budoucím boji takových chyb vyvaroval.
Nejdříve o faktické stránce případu.
Podle mých informací případ probíhal takto. Putin seděl v Kremelské sněmovně, kde kul pikle proti demokratickému Západu. Najednou k němu přiběhl náčelník jeho ochrany a doložil mu, že prý na Rudém náměstí sedí nahý mužik a kladivem k němu přitlouká své zajímavé místo. Myslím si, že i Putina, jako mužského, také zamrazilo v podbřišku, když to uslyšel. Ale nejvíce se leknul a zbledl, když si vzpomněl na Pussky a náš tvůrčí proletariát. Pak zakřičel: „To je politická provokace! Nikdo se nehne ze svého místa!“ Chytil svůj nejsilnější dalekohled, přiběhl k oknu a začal prohlížet nahého mužika Pavlenského, a co se kolem něho děje. Ke své velké úlevě uviděl, že mužik sedí sám, samotinký, na asfaltu jako sirotek, vůkol něho liduprázdno. Putin okamžitě pochopil, co má dělat a říci náčelníkovi Kremlu. Nedotýkat se Pavlenského a poslat tam milicionáře (takto to přesně řekl: „milicionáře“ a ne policajta), aby ten jako náhodou kolem něho prošel, podíval se zblízka, a něco mu řekl třeba v tom smyslu, že je chladno a může se nachladit, jestli zde bude nahý sedět. Milicionář se vrátil, doložil, jak to probíhá, že přibitý mužik sedí sám, na milicionářova slova nereagoval, je vidět, že umrzává. Putin bleskově pochopil, co má dělat, je přece lstivý a ruský národ tak prostoduchý. Pošlete dalšího milicionáře, aby mužika přikryl kabátem… Moc je u nás taková hodná, bojí se, aby se opozice nenachladila. Když to provedli, přivolali záchranku a převezli ho do nemocnice.
Podívejme se na reakci ruské a světové veřejnosti. Nutno přiznat, že celkově reagovala ospale, spíše negativně. Pavlenskému závidící opoziční spisovatel Limonov napsal, že „umělec byl motivován snahou se proslavit“. To ovšem není pravda. Svoji akci petrohradský malíř časově sladil se Dnem příslušníka ministerstva vnitra a vysvětlil, že jeho jednání má symbolizovat „apatii, politickou indiferenci a fatálnost současné ruské společnosti“. Má plnou pravdu. Je dobré, že máme policii a chytrého Putina, jinak by Pavlenský seděl na Rudém náměstí doposud.
Dobrých plánů je v umění pomálu! Aby do mas pronikly revoluční ideje, musí mít adekvátní estetickou formu. Pravda, již dříve vzpomínaná malířka Lusine Dzanyan objevuje v akci Pavlenského estetickou krásu a srovnává ji s grafikami Egona Schieleho. Může o tom lehce konverzovat, protože nemá šourek a to, co je k němu připojováno. Co se týče Egona Schieleho, tak ten šourek měl, ale pouze ho maloval, nepřibíjel ho. Věřte, je to velký rozdíl pro ty, kteří ho mají! A protože vedoucí redaktoři hlavních zahraničních masmédií jsou muži, je možné s určitou dávkou přesnosti říci, že i oni pocítili chlad v podbřišku, když uslyšeli o akci Pavlenského. I toto společně s chytrostí Putina vysvětluje chladnou reakci západních masmédií. K čertu s nimi. Ale z tohoto ponaučení musí tvůrčí proletariát dospět k závěru: Nedopouštět se ve svém politickém umění žádné, třeba i vzdálené asociace mezi šourky a vším, co k nim patří, a libovolnými řeznými, bodnými, zplošťujícími nástroji a činnostmi! To by se mělo stát estetickým axiomem.
To za prvé.
Druhá poznámka. Akce Pavlenského ve své formě asociuje s politickou taktikou eserů, kdy hrdinský individualista se snaží vzbudit inertní masy představením individuálního teroru sebeobětování. I když nejsem stoupencem maloburžoazního individualismu v politice, uznávám, že bývají situace, kdy může mít pozitivní vliv. Problém je v něčem druhém. Eserovský individualismus v práci Pavlenského, tato osamocená postava nového Prométhea, vstupuje do opozice s antiindividualistickým, antieserovským obsahem akce - sebepoškozováním, symbolickým aktem samokastrace . Řeckého Prométhea přikovali ke skále zlí bohové - nepřátelé lidského pokroku, a Rus přibíjí sám sebe. Masochisté revoluce nedělají. Revolucionáři poškozují údy třídním nepřátelům, a ne sobě. Jaký příklad dá masám nepromyšlená akce Pavlenského? Jednoznačně negativní.
To za druhé.
Závěr. Zřeknout se eserského individualismu v estetice ve prospěch kolektivního designu s hraným obsahem, jako jediné adekvátní formy v epoše proletarizace tvůrčí inteligence. Při hledání příkladů takových forem jsem začal pročtením úvah samotného Pavlenského o filosoficko-estetických kořenech jeho umění. Musím říci, že to vyvolává docela depresivní dojmy. Mezi umělci v oblasti plastických umění lze poměrně často potkat jedince, jejichž mluva je poněkud chaotická a zkostnatělá. To se týká i samotného Pavlenského. Z půlhodinového monologu jsem pochopil jenom to, že podle myšlenek jakýchsi západních mudrců může tělo osamoceného malíře představovat společnost. Jak už jsem řekl, jedná se o maloburžoazní pseudoeserský individualismus, který vede naši tvůrčí inteligenci do slepé uličky a do izolace od národních mas, jejímž symbolem se stala osiřelá postava Pavlenského na dlažbě Kremlu. Na štěstí se mi na západě bohatém na různé výmysly podařilo najít akce kolektivní, s intenzivně dramatickou činností.
Míním tím tzv. Vídeňskou školu. Popíši příklady důstojné nemechanického napodobování, ale tvůrčího přetvoření ve vztahu k boji s putinovským totalitarismem.
Vezmeme Hermanna Nitsche. V 60. letech minulého století se specializoval na inscenování kolektivních obětování v římském stylu. Do místnosti, kde okolo stolu seděl tvůrčí kolektiv, přivedl Nitsche ovci, kterou začali podřezávat. Jednoho z účastníků položili na křeslo a potom na jeho pohlavní orgán pokládali mozek a vnitřnosti podřezaného zvířete. Ke konci akce se všichni vyváleli ve zvířecí krvi a vnitřnostech. Diváci produkci přihlíželi z ulice speciálním okénkem.
Otto Muehl na festivalu „Noční poluce“ v Amsterodamu novátorsky rozvinul myšlenky Nitscheho ve vztahu ke složitějším vztahům v tvůrčím kolektivu. Po podříznutí ovce se nahý Muehle pokusil o anální sex se stádečkem nahé a sexuálně přitažlivé mládeže, které přivedl na scénu. Přitom umělec vší silou pleskal děvčata a jinochy po hýždích do té doby, pokud se jim na nich neobjevil přesný otisk jeho ruky. (Můžete srovnat barokní důmyslnost a smysl pro detailizaci evropského umělce s podobným tématem frndí akce v Zoologickém muzeu!) Přesto esteticky vytříbené publikum přijalo snahy Muehleho dosti lhostejně. Když to umělec uviděl, přímo zařval: „Soll niemand mein Schwanz steif machen?“ („Opravdu se nenajde nikdo, kdo by mi ho mohl postavit“?) Bohužel, jeho kladélko nejevilo nejmenší známky života. Tehdy na popud vynalézavého Muehla přinášejí do sálu šedivou husu. Divákům oznamují, že husa bude sťata, načež jí na krk natáhnou prezervativ a s tímto předmětem vniknou do přitažlivého místa jedné z Muehleho mladých asistentek. Tento plán vyvolal menší rozruch v sále. Tvůrčí kolektiv se chystal plán uvést do života, když v sále přítomný divák mu nečekaně překazil jeho vystoupení. Z rukou asistenta Muehleho vytrhl husu a vyběhl ze sálu s husou v podpaží. Velká těžká husa začala ze všech sil mávat křídly, až se všem přítomným zdálo, že divák uletěl do noci.
Při další akci na téma „Umění a revoluce“ Muehleho přítel, umělec Günther Brus namočil úd do sklenice, kterou následně vypil, pomazal se exkrementy a začal masturbovat při hlasitém zpěvu rakouské hymny. Když se mu podařilo zdárně ukončit zpěv i masturbaci, Brus si strčil prst do krku, vyzvracel obsah svého žaludku, a tímto způsobem odhalil téma sexuálního a kulturního zotročení, análního charakteru buržoazní civilizace, nacionalismu a revolučního očištění.
Dovedete si představit, jaké možnosti otevírají před ruskou tvůrčí inteligencí estetické výdobytky západních umělců? Zde máte jeden možný scénář (bez copyrightu). Po amnestii se osvobozené frndy spojují do experimentálního tvůrčího kolektivu s Pavlenským, Lusine Dzaynan a dalšími stejně smýšlejícími umělci, kteří za svoje tvůrčí základy přijmou dejme tomu syžet Muehlovy akce „Noční poluce“.
Zkuste si představit možnosti adaptace tohoto designu na ruské podmínky! Řekněme, ovci můžeme nahradit medvědem a rozřezat ho na ódu Schillera z Deváté symfonie Beethovena „Ať se obejmou miliony, dětí jednoho otce!“, hranou Bostonským orchestrem. Současně skupina nahých děvčat a chlapců rozbíjí sochory maketu Kremelské zdi a souloží na její suti. Poté vykuchaného Míšu zahalují do americké vlajky. Místo šedivé Muehleho husy použijí dvě slepice, které silnými nitěmi přišijí k sobě, aby zpodobnili dvouhlavého orla Ruské federace, což bude představovat násilné a nepřirozené pohlavní spojení Evropy s Asií pod jhem ruského imperialismu. Daleko hlubší dojem by mohlo vyzvat ne přišití, ale spoutání ostnatým drátem, aby bylo úplně jasné, o co jde. Pak natáhnou prezervativy na obě hlavy a pod ozvučením posledním „Poselstvím Prezidenta Putina Federálnímu shromáždění“, kde hovoří o „ochraně našich tradičních hodnot“, zastrčí slepičí hlavy do intimních míst svůdné Tolokonnikové, která byla již v průběhu produkce spoutaná s rukama za zády. A druhé nahé děvče, řekněme Lusine Dzaynan s brigadýrkou korouhevníka Vojska Donského na hlavě si sedne obráceně na Tolokonnikovou, aby ji mohla švihat po hýždích kozáckými důtkami. A v ten moment, když putinovská státní byrokracie, všichni Ti buzíci, zoofilové, pedofilové a žirinovští licoměrně a patolízalsky aplaudují našim „hodnotám“, se nahý Pavlenský vrhá na scénu a jedním švihem odděluje slepičí šíje od trupů ostrým předmětem, připomínajícím čepel gilotiny. Bezpodmínečně u trupu, tak aby z Tolokonnikové trčely slepičí krky, z nichž stříká proudem krev, která tím připomíná divákům, že očištění od skvrny putinovského režimu je možné pouze v extázi revolučního pouštění žilou.
Je ovšem nutné dávat pozor, aby se v blízkosti šourků nenacházely nějaké ostré předměty!
P. S.
Můžeme doufat, že podobných vystoupení českých akcionistů se dočkáme i u nás doma. Nezadržitelně se totiž blíží doba, kdy pražskou kavárnou hýčkaný a milovaný Karel Schwarzenberg ukončí své účinkování v politice a konečně bude moci odhodit omšelou fasádu pravicového konzervativce a ukázat své revoluční ledví, které tak pečlivě a tak dlouho musel skrývat. Jeho dlouholeté přátelství s vídeňskými akcionisty Hermannem Nitschem, Güntherem Brusem, Ottou Muehlem a dalšími, o kterém u nás málokdo věděl, jistě povzbudí i naše nekonvenční umělce, kteří si jistě nenechali ujít možnost seznámit se s hvězdami vídeňské školy na výstavě, kterou jim v galerii DOX v roce 2012 zahajoval jejich souputník Karel Schwarzenberg. S přihlédnutím k tradici masových vystoupení na bývalých spartakiádách by nová vlna mohla zorganizovat masové přibíjení šourků k dlažbě Hradčanského náměstí mezi strážními budkami u prvního nádvoří, s cílem urychlit odchod nenáviděného zemana z hradu do jeho soukromé tvrze. Dlouhodobé mrazení v podbřišku by tomu mohlo napomoci.
Originál lze nalézt na: http//www.left.ru
Přeložil Bzz
Autor: VALENTIN ZORIN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)