V sobotu 22. února 2014 se konal mezinárodní kulatý stůl „Julius Fučík dnes“, uspořádaný k 111. výročí jeho narození Společností Julia Fučíka ve spolupráci s Výborem národní kultury. Zasedání se zúčastnil čestný člen Společnosti, britský historik, spisovatel a scenárista, člen britské Královské společnosti umění John Callow (1971), který vystoupil s referátem, jenž se stal zlatým hřebem programu.
Callow je autorem devíti knih, například Čarodějnictví a magie v 16. a 17. století (spoluautor Geoffrey Scarre, 2001), Král v exilu (2004), Jakub II. – Triumf a tragédie (2005), Změnit svět (2010), Umění revoluce (2011)…
Vystupuje v televizních programech RTE, ITV, Canadian Broadcasting Corporation, BBC Radio 3, Sky, Russia Today…
Získal doktorát Lancasterské univerzity.
Přednášel na Lancaster University, Goldsmith College, Wuhan University, Peace Institut v Lublani, na Ho Či Minově politické akademii ve Vietnamu. V současné době je ředitelem Archivu Marx Memorial Library a hostujícím lektorem v Suffolku.
JOHN CALLOW
Julius Fučík: viděn skrze prsty deště
V roce 1936, předtím, než Mnichovská dohoda rozdělila zemi, Fučíkův přítel a kolega Vítězslav Nezval si představoval surrealistickou Prahu, kterou bičuje déšť (sbírka Praha s prsty deště, z básně Malostranské náměstí – pozn. překladatele), kde:
Bludný rytíř
S železnou rukavici
Buší na dveře…
Nikdo mu neotvírá
Spletl si dům
Spletl si století
Při příležitosti 111. výročí narození Julia Fučíka se můžeme ptát – z pohledu dnešní literární kritiky v západní Evropě a v Severní Americe – zda sám Fučík přišel jako připomenutí tohoto polozapomenutého rytíře, spíše mýtus než realita světa, který již nesdílí stejné hodnoty estetické i politické.
Slovy Petera Steinera, který v žádném případě není nepřátelským zdrojem: Fučík se po roce 1989 jevil jako „příliš viditelný symbol stalinské éry, příliš úzce ztotožňovaný s nepopulární ideologií marxismu-leninismu“. Došel k závěru, že Fučík „může být hrdinou, ale bohužel hrdinou, kterého již není více zapotřebí“.
Přesto v některých ohledech, i když proměněná a přeměněná, Fučíkova pověst na Západě dopadla opravdu lépe než u většiny spisovatelů, umělců a politických aktivistů spojených s Komunistickou stranou Československa v letech mezi válkami a v období nacistické okupace. Nebyl ignorován jako Jiří Wolker, nebyl odsouzen coby pouhý kýč jako Max Švabinský, nebo podroben zdrcující kritice jako Klement Gottwald.
V období bezprostředně po válce byla Reportáž, psaná na oprátce rychle přeložena do angličtiny (první vydání se objevilo v USA v roce 1948 a ve Velké Británii v roce 1951), s obrazem autora a jeho životopisem se levice seznámila prostřednictvím novinových článků, kulturních akcí pořádaných československým velvyslanectvím a společnostmi přátel ve Velké Británii a pak také díky promítání filmu s titulky natočeného na základě jeho vězeňských deníků z produkce ETV a Plato Films.
Vrchol Fučíkovy pověsti byl zajištěn publikací anglického překladu „Lidé, bděte!“ z roku 1953, která poskytla nejobsáhlejší podání díla spisovatele k dnešnímu dni včetně článků, povídek a literárních přehledů. Je pozoruhodné, že za šest desítek let od jejího zveřejnění nebyla nikdy vydána znovu. Bohužel se stala obětí politiky studené války. Ani české nakladatelství Artia, jak se zdá, nebylo schopno zajistit britské či severoamerické distributory. Následkem toho se kopie vyskytovaly a kolovaly jen ojediněle, díky turistickým zájezdům či díky prezentacím a darům delegacím při návštěvě Československa, spíše než jako knihy koupené na pultech knihkupectví v Británii a v USA nebo jako předmět akademického zkoumání a debat, který plní univerzitní knihovny.
Výsledkem bylo potlačení vlivu a fakt, že Reportáž, psaná na oprátce i nadále zůstává jediným Fučíkovým dílem známým na Západě. To vedlo k zastínění Fučíkovy role v rámci české avantgardy a skupiny Devětsil a ke zdůraznění Fučíkovy symbolické role při ospravedlňování vlády komunistů v poválečném Československu.
Právě z této perspektivy tak Egon Hostovský, emigrant, který kdysi znal Fučíka, zahájil svůj útok na komunistický idol Julia Fučíka a na jeho generaci. Publikoval a v roce 1953 vysílal pod záštitou CIA a Rádia Svobodná Evropa své kritiky, namířené jak proti Fučíkově pověsti, tak i proti pravosti Reportáže, psané na oprátce, jež vyvolaly záplavu kritiky Fučíkova dobrého jména jak v roce 1968, tak i v 1989.
Mnohem dlouhodobější dopad měla vize – obraz Fučíka promítnutá v románu Milana Kundery Žert (1967). Skutečně je pravděpodobné, že většina čtenářů ze západní Evropy a Severní Ameriky, kteří dnes už slyšeli o Fučíkovi, se s ním poprvé setkala na stránkách Kunderovy fikce. Spisovatel, který před deseti lety oslavil Fučíka za jeho protifašistický postoj v lyrické básni Poslední máj, nyní usiluje o zesměšnění oficiálního využití, kterého se Reportáži, psané na oprátce po únoru 1948 dostalo, snaží se snížit její vstřícné přijetí lidmi, až k temné a absurdní parodii. Prostřednictvím brilantního destruktivního ochromení Fučíkova skutečného boje uvnitř pankráckého vězení, Kundera úplně popírá jeho politické poselství a odkaz. A tak samotné zničení Fučíka nacisty se jeví téměř jako menší a méně divoké, než odraz zruinování Kunderova fiktivního hrdiny z rukou jeho bývalých soudruhů z Komsomolu. Prázdninová pohlednice, která byla odeslána za účelem pobavit přítelkyni, se obrátila proti němu a jeho veselé chvástání je brutální a nevhodné, v kontrastu se statečností Fučíka před fašistickým soudem.
Je příznačné, že si Kundera nevybral k útoku původní život Julia Fučíka, nebo jeho skutečné práce. Místo toho se soustředil na posmrtný obraz spisovatele a bojovníka odboje, demonstrovaný Komunistickou stranou Československa, vylepšený jeho vdovou – Gustou – a ilustrovaný slavným portrétem Maxe Švabinského.
Lstivost tohoto přístupu, spočívající ve zpochybnění základu takzvaného „Fučíkova kultu“ spíše než skutečného významu a vlivu člověka samotného, poskytla dominantní rámec pro
západní literární kritiky a pro polemiky na pravém křídle od poloviny 90. let.
Počáteční pokusy zničit pověst Fučíka po pádu socialismu ve východní Evropě v roce 1989 prostřednictvím tvrzení, že motáky z vězení byly podvodem a že Fučík ochotně spolupracoval s gestapem, byly od té doby úplně vyvráceny: z velké části díky úsilí Dr. Zdeňka Mahlera, Dr. Libuše Eliášové, Muzea dělnického hnutí a Společnosti Julia Fučíka při vzniku a podpoře úplné, necenzurované a vědecké publikaci Reportáže, psané na oprátce jak v roce 1995, tak i 2008. Nicméně pokud se v polovině devadesátých let objevil „historický“ Fučík, pak jako silný a neposkvrněný, přestože byl vystaven nejtvrdší a forenzní kontrole; zatímco pouze jeho mytologická prezentace – nebo oficiálně schválený „kult“ (jak autoři tak odlišní jako Robert B. Pynsent, Peter Steiner, Derek Sayer, Vladimír Macura a Josef Švéda všichni zvolili společný styl) – se stala terčem opakovaných útoků.
Pynsent, píšící v roce 1994 údajně na oslavu kariéry prezidenta Havla, vidí Fučíka jako součást „českého mučednického komplexu“, jehož legenda byla nakonec zrušena a nahrazena obětí Jana Palacha. V jeho očích je Reportáž, psaná na oprátce čistě „narcistní práce“; a z takového výchozího bodu vidí vytvoření směšné postavy „Juldy Fuldy“, sebou posedlé, vedle Palacha, hystericky zbožňovaného pravicovými novináři a mediálními učenci v dnešní České republice. Podobným způsobem Josef Švéda, mající definitivu na univerzitě v Severní Americe, ale píšící do časopisů financovaných Evropskou unií, vidí Fučíka téměř výhradně z hlediska symbolismu a jako reprezentace „ideálu, který … tvoří soubor pravidel, jak jednat a chovat se“ v poválečné socialistické společnosti a jako příklad toho, co Kundera kdysi nazval „poezie totalitarismu“. Více znepokojivě pojal v roce 2006 Fučíka Stefan Zwicker, který jeho postavení „národního hrdiny“ v relativistických pojmech reflektuje jako odraz Leo Schlagetera, pravicového německého nacionalisty, odsouzeného v roce 1923 francouzským soudem k smrti kvůli obvinění z terorismu. Schlageterovo oslavování nacisty a Fučíkovo uctívání komunisty jsou v tomto jeho schématu totožné. Podle tohoto schématu, v souladu s nímž se nyní vyučuje v britských školách, jsou to prostě dvě strany jedné mince. A proto – nazíráno z perspektivy neoliberalismu, Fučíkův příklad sebeobětování je pak doslova nesmyslný.
Přesto, nečekaně a téměř bez povšimnutí, jak se zdá, Fučík v rámci specificky irského a britského kontextu uplatnil svůj vliv tím nejopravdovějším způsobem. Při vyvrcholení kampaně za získání politického statutu pro irské republikánské vězně během konfliktů v Severním Irsku, Bobby Sands – nově zvolený poslanec za Fermanagh a Jižní Tyrone – zemřel v květnu 1981 na konci 66denní hladovky. Mladý, optimistický, nadaný a
charismatický spisovatel a propagandista; jeho dva vězeňské diáře, básně a písňové texty byly propašovány z vazebního zařízení „H-Block“ na roli toaletního papíru a na cigaretových papírcích.
Původně upravované s ohledem na potřeby probíhajícího ozbrojeného boje, ukázaly se být bestsellery a byly znovu publikovány jako Jeden den v mém životě, Spisy z vězení a Deník Bobby Sandse.
Podobnosti s Fučíkem však tímto nekončí a mohou být víc než jen pouhá koincidence. Sandsovy spisy vyzařují politický závazek a obsahují syrovou literaturu, která kombinuje mocnou reportáž a skutečnou poezii, v níž se ozývá Fučíkovo narativní vyprávění a jeho priority. Kromě toho, svědectví jeho druhů, republikánských spoluvězňů, internovaných v zajateckém táboře v Long Kesh v sedmdesátých letech, připomínají, že mezi mladými muži z IRA kolovaly výňatky z díla Ho Či Mina, Che Guevary a Julia Fučíka, a že společně diskutovali o irských republikánských klasicích, liberalizaci teologie a studiích národně-osvobozeneckých hnutí v Africe a Latinské Americe. Vzhledem k tomu, že Bobby Sands strávil čtyři a půl roku v klecích na Long Kesh, je docela možné – v žádném případě mu to neubírá na jeho nadání – že se v té době seznámil s Fučíkovou Reportáží, psanou na oprátce. V rámci ozbrojeného boje proti utiskovatelskému režimu si Fučík uchoval jasně svou moc a svou rezonanci. Bludný rytíř měl ještě znovu sílu inspirovat k jasně patrnému účelu.
Takže přímá paralela existuje, ale ne mezi Fučíkem a proto-fašistickým vrahem, jak naznačuje Zwicker, nýbrž mezi Fučíkem a Sandsem, který sdílel jeho idealismus, politickou angažovanost a jeho autorské dovednosti. Jeho hlas byl tím, který byl zjevně potřebný a ceněný uprostřed bídy Long Kesh a „H-bloků“.
V dnešní České republice sochy, muzea a názvy ulic mohly být po roce 1989 odstraněny – ale pokud potřebujeme důkaz, že věk ideologie není minulostí, podívejme se na osudy bývalých úřadů komunistické strany od Prahy až po Košice. Byly zabaveny agenty finančního kapitálu a po roce 1989 otevřeny jako banky.
A chtěl bych připomenout, že pro český pracující lid není žádné větší postavy, kterou by bylo možno oslavovat a shromažďovat se kolem ní na oslavu, než je Julius Fučík. Zachování jeho pověsti a zveřejňování jeho díla je však pouze jednou polovinou rovnice. Druhou polovinou je porozumění, že ovládal na špičkové úrovni kulturní otázky, že byl Čechem rodem i duchem, a také svou prací překoval novou, radikální a avantgardní kulturu pro levici. Fučík byl konec konců spisovatel, který se rozhodl vyprávět příběh o budování moskevského metra prostřednictvím hlasu Archaeopteryxe, uvězněného mezi vrstvami ledové horniny; je tím, kdo vysvětlil španělskou občanskou válku v krátkém příběhu, který je vlastně hodně nerudovský – prostřednictvím rychle rostoucího přátelství mezi bandou kluků a starším židovským majitelem vetešnictví; a tím, kdo se raduje stejně nad výkony artistů i veteránů Pařížské komuny.
V posledních padesáti letech se levice až příliš snadno vzdala pramenů své dobré kultury. Je nejvyšší čas získat je zpátky a spolu s nimi i osobu Fučíka jako aktivisty i umělce. Tak, stejně jako Nezval, ho svého času pochopil Pavel Kohout (báseň Fučík je s námi – pozn. překladatele):
Když večer padá v Praze sníh,
… Fučík chodí naším městem…
On bude věčně mezi námi
v mírových květech jabloní,
ve šťastných očích mladé mámy,
která se k děcku nakloní.
On staví s námi závody a mosty,
je stále stejně veselý a prostý
Je na nás, vytvořit toto Fučíkovo století, a až přijde čas, vědět přesně, na které dveře zaklepat.
Přeložil PETR KADLEC
Autor: JOHN CALLOW
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |